V Central Parku bydlel Bůh

Jaro v Central Parku je letos trochu smutné, i když všechno kvete jako o závod. Před třemi týdny totiž v devadesáti čtyřech letech zemřel muž, který k parku patřil stejně jako magnolie nebo rozlehlá hladina nádrže, pojmenované po bývalé první dámě Jacqueline Kennedyové Onassisové.

Kvetoucí magnolie v Central Parku

Kolem jezera vede stezka, po které dnes denně běhají stovky lidí. Ale tím, kdo s běháním v roce 1935 začal, byl Alberto Arroyo, známý též jako „Starosta Central Parku.“ Tehdy se ještě po parku jezdilo na koních a protože si jezdci stěžovali, že jim je osamělý běžec plaší, přesunul se Alberto z hlavní dráhy na pěšinku, kterou používali údržbáři rezervoáru. V úterý 13. dubna po něm tato stezka bude slavnostně pojmenována.

Není to jediná pocta, kterou mu město udělilo. V roce 1985 mu byl za jeho padesátileté běhání zvláštním rozhodnutím senátu státu New York udělen titul „nestora běžců kolem nádrže v Central Parku.“ V dokumentu, který je dnes vystaven na nástěnce ve zdi domku u jižního stavidla, se mimo jiné píše, že Alberto Arroyo byl jedním z průkopníků, kteří pomohli v Americe odstartovat dnes tolik rozšířenou vášeň pro jogging. A že svou skvělou tělesnou i duševní kondicí byl živým důkazem toho, jak je tenhle sport a zdravý životní styl prospěšný.

Obě nástěnky jsou věnovány Starostovi

Nástěnka s fotkou Arroyi se po jeho smrti změnila v pomníček

Senátor William Proxmire, který výše zmíněné vyznamenání zařídil, asi netušil, jak moc zdravý životní styl ve skutečnosti Arroyo vede. Jeho vzorem byl Svatý František z Assisi. Říkal prý: „Každý chce mít co nejvíc, já co nejmíň.“ Posledního čtvrt století prožil v laciném hotelovém pokoji u západní strany Central parku. Tvrdil, že právě toto mu vyhovuje. V pokojíku měl jen neustlanou postel, hromádku oblečení a telefon, ze kterého šlo vytočit číslo tísňového volání. Jedl jednou denně v místní jídelně pro staré lidi. Žil sám, i když kdysi prý byl ženatý a měl dokonce dceru, kterou od jejího dětství neviděl. O jeho soukromí toho nikdo moc nevěděl, kromě toho, že se v roce 1916 narodil v Puerto Ricu a v New Yorku žil od poloviny 30.let. Pracoval jako účetní u ocelářské společnosti Betlehem a ve volném čase boxoval. A aby se pro boxování udržel v kondici, začal běhat.

V Parku dnes denně běhají tisíce lidí

V dobách své největší zdatnosti oběhl Starosta nádrž i desetkrát za den. Jak stárnul, postupně přešel do chůze, pak do chůze o holi, pak s chodítkem, nakonec zůstal sedět na lavičce u jižního stavidla, která je mu dnes věnovaná. Býval v Parku celé dny, od rána do soumraku a žehnajícím posunkem zdravil běžce, kteří jej míjeli. S každým, kdo o to stál, si pohovořil. O běhání anebo o životě. Za desítky let, které strávil v Parku nasbíral množství historek, které rád opakoval: o muži, který se svlékl, vešel do jezera a utopil se. Nebo o Jacqueline Kennedyové, se kterou běhal bok po boku, a které prý směl říkat Jackie. Unaveným běžcům poskytoval masáže nohou a někdy také k pobavení publika stával na hlavě. Říkal , že v Central Parku bydlí Bůh. A že je to ta nejlepší lékárna, kterou zná.

Osamělý běžec na stezce kolem nádrže

Smrti se prý Alberto Arroyo nebál, říkal, že je jen přechodem z jednoho bytu do druhého. Bohužel, lidé jako on jsou nenahraditelní. Jsou jako staré domy, které na Manhattanu ustupují novostavbám, na kterých lze o tolik víc vydělat. Také konec Alberta Arroyi byl tragicky poznamenán postupující přeměnou, někdo by řekl zkázou města. Arroyův soused z hotelu na rohu západní 91. ulice a Broadwaye na internetu vypráví, jak se musel on i Arroyo na sklonku roku 2008 vystěhovat, protože dům měl být přestavěn na luxusní rezidence. Arroyo už se v té době necítil dobře a pobýval v nemocnici. Naposledy ho prý soused viděl v únoru roku 2009, když se přišel podívat na zrekonstruovaný dům. Byl po mrtvici a jezdil na vozíku. Poslední rok ztrávil v domově důchodců.

Foto Jiří Zavadil