Žádný z velkých amerických sběratelů umění toho nenasbíral tolik jako finančník John Pierpont Morgan. V době, kdy bylo v Evropě leccos na prodej, shromažďoval sám, nebo prostřednictvím své knihovnice Belle da Costy Greenové, vše, co mu přišlo pod ruku, od starých šperků, mincí, soch a obrazů až po vzácné tisky, rukopisy a mapy. Se svými poklady se údajně zamykal do zvláštní místnosti v podzemí svého domu a tam se jimi nerušeně kochal. Ten dům z tmavě červeného pískovce se nachází na Madison Avenue mezi 36. a 37. ulicí a dnes je v něm Morganova knihovna a muzeum, elegantní instituce s restaurací, která pro své často obměňované výstavy čerpá materiál nejvíc z bezedných Morganových sbírek.
Pro letní měsíce, kdy se Newyorčané houfně stahují do městských parků, připravila knihovna výstavu o historii romantických parků a zahrad. A tak, až si zas, unaveni horkem a vlhkem, zalezeme pod nejbližší strom, můžeme snít o malebných zákoutích ve francouzském Chantilly nebo Rambouillet, o rozeklaných skalách a alpských vodopádech, nebo třeba o kamenité pustině, která se dříve rozkládala v místech, kde právě ležíme a na které před sto padesáti lety pánové Olmsted a Vaux, podle zásad romantického krajinářství, vybudovali jezera, skalky, umělé svahy, louky a lesy Central Parku.
Plán Central Parku
U počátku romantických parků v Evropě a v Americe stál mimo jiné anglický básník Alexander Pope, konkrétně jeho báseň pro hraběte z Burlingtonu začínající slovy „Poraď se ve všem s géniem místa …“ Sama příroda měla určit, kudy se při budování parků vydat, tvůrce měla vést intuice a nikoli rozum, měl vycítit ducha přírodní scenérie a pomoci mu vyniknout tak, aby do něj pozorovatel mohl proniknout. Vliv tu měly čínské zahrady se svými skalami a zákoutími, které imitovaly volnou přírodu, a potom hlavně romantická filosofie: Jean Jacques Rousseau, Johann Wolfgang Goethe, Ralph Waldo Emerson. V protikladu k symetrii „francouzských“ zahrad, které ztělesňovaly řád a geometrickou harmonií, byly anglické parky založené na romantickém pojetí krásy, malebnosti a vznešenosti. Do kategorie „krásy“ spadaly hladké, přirozené zvlněné, mírné linky, jako v krajinách od Johna Constabla. Ty podle filosofické eseje Edmunda Burkeho z roku 1759 „přitahovaly mužskou sexuální touhu.“
John Constable, Wivenhoe Park, Essex, 1816
„Malebná“ byla zákoutí s umělými zříceninami, mostíky a venkovskými chaloupkami, které navenek předstíraly, že jsou stájemi, zahradnictvím nebo mlýnem, ale ve svých útrobách skrývaly elegantně zařízené sály, ve kterých panstvo mohlo večeřet, tančit, číst nebo hrát billiard. Na výstavě jsou faksimile plánů, jež pro historicky první mlýn, v zámeckém parku v Chantilly, vytvořil v roce 1775 Jean-Francois Leroy.
Mlýn v Chantilly
Nad krásou a malebností pak strměla „vznešenost,“ ve které se rozkoš z nádherné scenérie mísil s hrůzou a pocitem vlastní nicotnosti. Kategorii, kterou romantičtí myslitelé chápali jako manifestaci božské přítomnosti v přírodě, bychom v umělých parcích marně hledali. Na výstavě ji zastupují kresby a malby horských průsmyků, propastí a vodopádů, například Průsmyk Sv. Gottharda v Alpách od jednoho z nejznámějších romantických malířů J. M. W. Turnera. Jak napsal v roce 1765 Thomas Gray (o Skotské vrchovině): „Hory jsou extatické. Nikdo jiný než…Bůh by nedokázal spojit tolik krásy s tolikerou hrůzou.“
Z knihy Malebná Amerika
Alexander Pope, nebo Goethe, který na budování parku založil děj svého románu Spřízněni volbou, nebyli jediní básníci, kteří úspěšně fušovali do zahradní architektury. V Morganově knihovně je vystaven dopis Williama Wordswortha s plánem zimní zahrady, který pro ženu svého mecenáše paní Beaumontovou, sám navrhl. Na kresbě přesně vyznačil, kudy bude dáma chodit, všechna ta „veselá, pohodlná a chráněná místa,“ na kterých bude v zimních měsících meditovat nad „změnami ročních dob a příslibech blížícího se jara.“
Zajímavý je rukopis kritika umění Johna Ruskina (1819–1900). Cituje v něm slova Waltera Scotta o rozkoši, kterou nacházíme v divoké přírodě, a vysvětluje ji vývojem společnosti k materialistickým hodnotám, industrialismu a kapitalismu, ošklivostí měst a vůbec celou mizérií moderní doby. Romantické hledání krásy na venkově a také v daleké minulosti nazývá „únikovými fantaziemi.“
John Ruskin
Z americké historie je největší část výstavy věnovaná již zmíněným tvůrcům newyorského Central Parku a brooklynského Prospect Parku, architektům Fredericku Law Olmstedovi (1822–1903) a Calvertu Vauxovi (1824–1895), kteří se svými plány uspěli ve veřejné soutěži. Stavba parků, bez kterých si dnes město ani nelze představit, byla zřejmě i politickou otázkou. Angažoval se v ní další romantický básník (který podle zlých jazyků všechny své verše odněkud opsal) a dlouholetý šéfredaktor novin The New York Evening Post William Cullen Bryant. Ten už dnes ostatně není znám svými básněmi nebo snad překlady Homéra, ale také spíš parkem na křižovatce 42. ulice a Páté Avenue, který po něm byl pojmenován.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
