Divý muž v New Yorku

Postarší newyorský intelektuál zkoumá fotografii zblízka, pak se narovná a rozhlédne se, s kým by se podělil o dojem. „Velice podivné,“ říká mi. Přikyvuji, že ano, divné to je. Ale spíš než samotné fotografie mi vrtá hlavou celý ten podivný úkaz. To, jak „divý muž“ z moravského Kyjova dobyl město, které se považuje za kulturní pupek světa.

Do katalogu, který vyšel u příležitosti retrospektivy Miroslava Tichého v prestižní galerii Mezinárodního centra fotografie (ICP), se ze svého obdivu vyznávají lidé jako Nick Cave, malířská celebrita Richard Prince nebo mezinárodně uznávaná kurátorka Carolyne Christov-Bakargiev. Je oblíbeným umělcem hudebního skladatele Michaela Nymana, který koncertoval při vernisáži jeho výstavy v Brně roku 2006. Zdá se, jako by se Tichý, ztělesněná antiteze společenského úspěchu a trhu s uměním, stal v posledních pěti letech maskotem jisté části mezinárodní umělecké scény. Jeho autenticita nemůže být autentičtější. Jeho outsiderovství je absolutní. A co víc – protože už je starý a před mnoha lety přestal s focením, nehrozí, že by ho náhlý úspěch nějak oslnil, že by kvůli poptávce začal své rozostřené snímky „vyrábět“ a nějak se podbízel.

Recenzent z New York Times si při pohledu na „lehce znepokojující,“ a „intenzivně fascinující,“ snímky vybavil celou řadu jmen. Stojí za to se u nich zastavit, už proto, že naznačují, jak je asi Tichý vnímán v mezinárodním kontextu. Za prvé, Gerhard Richter: v jednom období tento německý malíř maloval podle fotografií a jeho „reprodukce“ mají někdy podobně tajemný, rozostřený charakter jako Tichého fotky. Dále Richard Prince - malíř a fotograf, který proslul mimo jiné přefocováním fotografií z časopisů (což dělal i Tichý). Ron Gallela: zvlášť neodbytný paparazzo, vlastně průkopník paparazzovství jako takového, který byl známý obsedantním sledováním svých „objektů,“ například Jacqueline Kennedyové. A nakonec hrdina Nabokovova románu Lolita Humbert Humbert, který lačně pozoroval půvabné mladé dívky a zvlášť ostré detaily si ukládal do paměti.

Výstavu v ICP doprovázel dokumentární film, který se svým přítelem a chráněncem natočil psychiatr Roman Buxbaum. Padne v něm i Tichého výrok, který je tak hojně citován, že nejspíš začne žít svým vlastním životem: „Pokud chce být člověk slavný,
musí něco dělat tak blbě, že to nikdo jiný tak blbě neudělá.“
Ten výrok mate: Byl snad překvapivý Tichého úspěch pečlivě vypočítaným kalkulem? Skrýval svoje obrázky celá ta léta s tajnou myšlenkou na slávu? Těžko. Citát spíš vypovídá o tom, že si ze svého úspěchu (a tedy i z nás) Tichý dělá legraci.
Ostatně i další moudra typu: „fotografie je malování světlem“ pronáší s lišáckým úsměvem a potom se ještě filmařů ptá: „Dobře jsem vás pobavil?“
Což nic nemění na tom, že jeho fotografie působí magickým dojmem, zvláště pokud divák sdílí Tichého monotematickou posedlost ženami.

Kromě nás se u sledování dokumentu nikdo nezasmál. Asi jen lidem z Česka může jeho podivínství - například jeho kutilství nebo neuvěřitelný nepořádek, ve kterém žije (autentické vzorky spolu s ukázkami podomácku vyrobených foťáků byly na výstavě k vidění ve skleněných vitrinách) - připadat dobře známé a proto milé a trochu k smíchu. Vždyť jenom v okolí vesnice Želiv, kam jsem v dětství jezdila na prázdniny, žili nejméně tři podobně excentrické bytosti: bába Sulička, „Viktorka“ a divý muž, který jako by Tichému z oka vypadl. Jako malí jsme se jich báli stejně, jako se Kyjovské děti báli Miroslava Tichého. A zároveň pro nás měli neodolatelné kouzlo.

Američtí diváci film sledovali vážně, možná se Tichého zvláštní způsob života snažili analyzovat. Snad v něm viděli spíš případ pro psychiatra, než osvobozeného ducha. I výše zmíněný recenzent z New York Times ve fotografově lhostejném zacházení s vlastními snímky hledal skrytý vzkaz. Tichý, který své fotky Kyjovských žen a dívek odhazoval na zem a bezděky po nich šlapal (k témuž vybízel i svoje hosty) tak prý vyjadřoval svůj dvojznačný vztah k opačnému pohlaví, které zároveň okouzleně sledoval a zároveň svým lhostejným zacházením „ponižoval a špinil.“