Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Politika

Španělským radikálům nepomohl ani Franco

Ve víkendových parlamentních volbách zvítězili středoví socialisté; propadla nová levice i fašizující pravice

Zklamaná volička strany polofašistické VOX
Zklamaná volička strany polofašistické VOX

Dobrých zpráv není nikdy dost, ještě že máme Španělsko. Tamní politická scéna navzdory tvrdé ekonomické krizi dlouho vzdorovala radikálnímu populismu a nakonec mu sice téměř podlehla, ale zdá se, že z něj zase velmi rychle střízliví. V předčasných volbách v osmačtyřicetimilionové zemi totiž neuspěli radikálové v žádné podobě.  Na vítězství nedosáhla fašizující pravice ani pravicové strany, které se jí pokoušely podobat, tvrdý ústup ze slávy zažila rovněž antikapitalisticky laděná “nová” levice, dokonce i katalánští voliči, pokud volili uskupení toužící po odtržení od Madridu, dávali jednoznačně přednost “umírněnějším” separatistům před těmi nekompromisními.  Dominantní stranou a vítězem voleb se stala klasická socialistická PSOE, asi jediná evropská středolevá strana, která dnes něco podobného bez velkých přemetů ještě stále dokáže. Získala dokonce zhruba o dva milióny hlasů víc než v posledních volbách konaných v roce 2016.

Zřejmě nejšílenějším rysem posledních měsíců ve Španělsku je probuzení postfrankistických sentimentů reprezentovaných polofašistickou stranou Vox. Radikální pravice byla ve Španělsku od smrti diktátora Franca v polovině 70. let v podstatě tabu, byť dřímala, zkrocená a “zkultivovaná”, na schůzkách některých místních buněk všeobjímající pravicové Partido popular (PP, lidovci). Galicii ostatně nakonec ještě na přelomu století ovládal v dresu PP jeden z bývalých ministrů Francovy vlády.

Tabu padlo s katalánskou krizí, která se dotkla jiného supercitlivého místa španělského podvědomí, panického strachu z rozpadu stovky let budovaného království. Na katalánský nacionalismus reagovala část Španělska znovuobjevením vlastního (španělského či kastilského) nacionalismu, na jehož obhajobu byla taktika, se kterou ke Katalánsku přistupoval nejdříve premiér Mariano Rajoy a pak jeho následovník, šéf PSOE Pedro Sánchez, příliš umírněná. VOX své stoupence ještě v minulých volbách počítal v desetinách procenta, ale v neděli získal 10,3 procenta. Rétorika strany se nese zcela v duchu nostalgie po zašlé slávě imperiálního Španělska promíchané s nekompromisním potíráním všeho, co je spojené s emancipací žen a dalšími “pokrokářskými” sociálními otázkami.

Šéf PSOE Pedro Sánchez: vítěz voleb zdraví své stoupence • Autor: AP/ČTK
Šéf PSOE Pedro Sánchez: vítěz voleb zdraví své stoupence • Autor: AP/ČTK

Naprostou ostudou je pak ochota dvou zbývajících pravicových stran - PP a Ciudadanos (Občané) -  nechat se v panice populisty zradikalizovat a začít se přetlačovat, kdo ukročí více do nahnědlých radikálních stínů.  Obě dříve zcela civilní strany neváhaly uzavřít v nedávných volbách v Andalusii s Vox neformální koalici a nechat se jimi vydržovat v autonomní vládě (což je krok, který ANO ve vztahu k SPD v Česku nakonec neudělalo).

Skvělou zprávou je, že to pravici nepomohlo: na opakování Andalusie na úrovni celého Španělska teď nemají pravicové strany dost hlasů a radikalizace jim zároveň brání spolupracovat se středovými sosciality. PP, tedy kdysi strana José Marii Aznara, ztratila po vyostření postojů téměř polovinu hlasů a je na historickém minimu. Navíc je pravděpodobné, že obavy z jejich možné koalice s polofašistickou VOX vybudili k volební účasti neobvyklé množství stoupenců PSOE a dalších stran.

Prohrou jsou ovšem letošní volby i pro stoupence “nové” antikapitalistické levice reprezentované hnutím Podemos (Můžeme). Té nepomáhá ani volební spojenectví se španělskými komunisty (Izquierda Unida), již stále příliš zavánějí Venezuelou i katalánským separatismem. Vedení strany dlouho sestávalo částečně z poradců Hugo Cháveze a donedávna mávalo vlajkou venezuelského “socialismu 21. století” jako symbolem nových časů - a i když už to dnes, po venezuelském propadu do zkrachovalé diktatury, už samozřejmě nedělá, latinskoamerický experiment mají Podemos v genech a jejich zakladatelská generace se ho již asi nezbaví.

Podemos se ostatně ukázali být nespolehlivým partnerem ve chvílích vrcholící katalánské krize: coby jediná strana s celošpanělskou působností stáli na straně zjevně ilegálního referenda o vyhlášení nezávislosti, což se (mimo Katalánsko) neodpouští. Zároveň Podemos procházejí klasickým vystřízlivěním moralizujících idealistů: předseda strany “cítící s chudými” si pořídil rodinu se šéfkou vlastního poslaneckého klubu a zabezpečil ji celkem luxusní vilkou nad Madridem v hodnotě několika miliónů eur. Zkoprnělí spolustraníci to páru nakonec odsouhlasili v referendu, ale revoluční hnutí se i z dalších důvodů rozhádalo a prošlo čistkami. Strana, jež před pár lety doufala, že nahradí na scéně umírněnou PSOE, dnes i v koalici s komunisty disponuje třetinou hlasů - a bude ráda, když ji socialisté přizvou do koalice.

PSOE má v čele charizmatického a klidného Pedra Sáncheze, který především nedělá chyby. Vytrhl Španělsko z rukou PP a jejich vůdce Mariana Rajoye ve chvíli, kdy lidovci zmítal závažný korupční skandál. Oslabil sociální dopady úsporných opatření, s jejichž pomocí Rajoy provedl zemi těžkou krizí, a zmírnil napětí okolo Katalánska, aniž ustoupil ze základního španělského stanoviska, že království zůstane v jednom kuse. Víc toho nestihl; rozpočet jeho menšinové vládě parlament neschválil, částečně právě proto, že ho katalánští separatisté používali jako nástroj vydírání. Než by jim Sánchez ustoupil, raději vypsal předčasné volby - a vyplatilo se mu to. V tuto chvíli je v očích Španělska zjevně nejdůvěryhodnější postavou na tamní scéně široko daleko.

Jak přesně bude vypadat další vývoj, není jisté. Místopředsedkyně dosluhující Sánchezovy vlády Carmen Calvo se nechala slyšet, že PSOE bude možná dál vládnout menšinově pouze s parlamentní podporou Podemos a hrstky neradikálních lokálních stran. Španělsko má nulovou tradici koaličních vlád, ale to se ale může změnit – podobně, jako když v Británii uzavřel před časem koalici David Cameron s liberálními demokraty. V každém případě v neděli ve Španělsku populismus neuspěl.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].