Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika

Opouští Turecko Západ? Proč Ankara koupila ruský protivzdušný systém

Otázky a odpovědi: Co je příčinou krize v turecko-amerických vztazích

Tayyip Erdogan
Recep Tayyip Erdogan • Autor: REUTERS

Členská země NATO nakoupila nejmodernější systém protiletecké a protiraketové obrany od hlavního soupeře západní aliance. Do Turecka předminulý týden dorazila první část ruského systému S-400. Zde jsou hlavní otázky a odpovědi k jednomu z nejvýznamnějších zbrojních obchodů posledních let.

Proč je obchod tak důležitý?

Ruský systém je neslučitelný s prvky společné obrany NATO, zvláště s novými stíhačkami F-35, které mají být v příštích letech jedním z pilířů alianční spolupráce. Ruský systém je v principu zaměřen proti americkým letounům. Pokud by napříště nad Tureckem létaly nejmodernější americké stíhačky, pak vysoce sofistikovaný ruský systém nejspíše dokáže odhalit citlivé a tajné informace o jejich technologii a chování. A je vcelku jisté, že by se tyto informace dostaly do rukou Moskvy. V terénu se budou navíc o provoz a údržbu S-400 pravděpodobně starat ruští poradci a technici.

USA proto ihned reagovaly: vyloučily Turecko ze společné výroby, vývoje a užívání F-35. Turečtí piloti, kteří na nových strojích ve Spojených státech cvičili, se musí vrátit do vlasti. Výroba některých součástek bude z Turecka přesunuta do jiné spojenecké země. Je tedy otázka, které stíhačky jsou budoucností tureckého letectva, Rusko už dalo najevo, že může k prodeji nabídnout své nejmodernější stroje.  Vladimir Putin tedy nepochybně slaví geopolitický úspěch: podařilo se mu důležitou zemi NATO minimálně v jedné důležité vojenské otázce vymanit ze spojenectví s ostatními členy.

Reklama
Reklama

Ruský raketový systém S-400
Ruský raketový systém S-400 na přehládce v Minsku • Autor: REUTERS

Proč se Turecko sbližuje s Ruskem?

Není tomu tak dávno, co mezi oběma státy hrozila válka - a analýzy zkoumaly, zda do ní může být vtaženo i NATO. Oba státy proti sobě stály ve válce v Sýrii, kde Rusko podporovalo Asadův režim a Turecko protivládní rebely včetně islamistických. V listopadu 2015 turecké letectvo sestřelilo ruskou stíhačku. Podle tureckých informací narušila tamní vzdušný prostor, Rusové to popírali. Putin následně zavedl tvrdé ekonomické sankce, které tureckému prezidentu Recepu Erdoganu ukázaly jeho závislost na obchodu s Ruskem a donutily jej k ústupku. V červnu 2016 napsal Vladimíru Putinovi dopis, jenž byl analytiky i ruským tiskem interpretován jako omluva.

V té samé době se odehrály zásadní změny na bojišti v Sýrii, které oba vůdce sblížily. Asadovi se díky ruskému bombardování podařilo odříznout klíčovou základnu rebelů v Aleppu od tureckých dodávek. “Důsledkem bylo, že Turecko muselo snížit své ambice v syrském konfliktu,” píše Aaron Stein na webu ForeignAffairs.com. Turecké zájmy se zúžily na kontrolu uprchlických vln a zabránění vzniku kurdského státu na severu Sýrie. A ke splnění těchto cílů Erdogan potřebuje spolupráci s Ruskem. “Rusko umožňuje Ankaře dělat omezené bojové operace na severu Sýrie, které zvyšují nátlak na Kurdy a zároveň nijak neohrožují Asadovu vládu. Rusko má z těchto operací bendit. Zvyšují totiž tenzi mezi USA a Tureckem - což dále zesiluje globální napětí, neboť oba státy jsou členy NATO,” píše Stein. Turecko vidí, že na podobu poválečné Sýrie může mít vliv už jedině skrze Moskvu.

Dodejme, že mocenský instinkt Putina a Erdogana je velmi podobný. Oba ve svých rukách chladnokrevně koncentrují moc a turecký systém se v minulých letech tomu ruskému přiblížil. Ačkoli je důležité dodat, že nezávislé instituce a prvky demokracie jsou v Turecku stále mnohem víc přítomné než v jednoznačně autoritářském putinovském Rusku.

Proč se Turecko odklání od USA?

Spory o svobodu novinářů, občanská práva demonstrantů a menšin či kritika autoritářských tendencí Recepa Erdogana jsou samozřejmě součástí krize v turecko-amerických vztazích. Nejsou ale jejich jádrem. Turecko v roce 1952 nevstoupilo do NATO kvůli společným hodnotám, země měla i tehdy ke vzorové liberální demokracii daleko. Šlo jednoznačně o geopolitické partnerství namířené proti Sovětskému svazu a bylo jasné, že v tomto partnerství je dominantní Amerika. Pod politickými spojeneckými vazbami vždy v turecké společnosti existovaly protiamerické nálady, které posilovalo podezření, že Spojené státy podporovaly četné armádní převraty. Po konci studené války však už pro oba státy nebylo tak jednoduché stanovit společné geopolitické zájmy. Vztahy poškodila invaze USA do Iráku, která vedla de facto ke zřízené nezávislé kurdské administrativy na severu Iráku. Zásadní momenty aktuální krize jsou ale především dva: válka v Sýrii a neúspěšný převrat proti Erdoganovi z července 2016.

Kurdové bojující proti Islámskému státu
Kurdové bojující proti Islámskému státu • Autor: Globe Media / Reuters

V okolí tureckého vladaře a u většiny jeho příznivců jednoznačně převládl názor, že USA měly v pokusu o puč prsty nebo mu přinejmenším fandily. Dotyční zmiňovali, že většina vojáků, kteří povstání vedli, studovala na amerických vojenských školách. Podezření posílila neochota Američanů vydat v Pensylvánii žijícího klerika Fethullaha Gulena, jehož Ankara z organizace povstání podezírá. Západním státníkům navíc v osudné noci, kdy propukl puč,  velmi dlouho trvalo, než se jednoznačně postavili na stranu Erdogana. Naopak Putin jako první zahraniční šéf vlády zatelefonoval Erdoganovi: bezpodmínečně ho podpořil a pozval do Moskvy. Už tam nejspíše přišla řeč na nákup ruské protiletecké obrany. A mimochodem - Erdogan nechal za účast v puči zatknout i piloty odpovědné za popisované sestřelení ruského letadla v listopadu 2015, které nyní jeho příznivci mohou vykreslovat coby součást spiknutí gülenistického hnutí.

V posledních letech protiamerické nálady dál posílila těsná spolupráce USA s kurdskými milicemi v Sýrii. Erdogan - a s ním většina Turků - je považuje za součást kurdské teroristické PKK a existenční hrozbu pro jednotu Turecka. V zemi, které vznikla drobením osmanské říše, je obava z dalších zdělení silná. I k mýtům sekulárního a k Evropě otočeného Turecka patřilo, že strategickým cílem Západu je jeho oslabení či rozdrobení - a konspirační teorie jsou v tureckých politických debatách všudypřítomné.

Američané stížnosti z Ankary nevyslyšeli. Prioritou bylo najít spolehlivého spojence v boji s ISIS a tím v očích Washingtonu nebylo Turecko, které předtím růstu ISIS poměrně nečinně přihlíželo. USA tedy syrským Kurdům poslaly zbraně a postavily na jejich území vojenské základny. Výsledkem je nedůvěra tureckého vedení vůči Západu, který při pohledu z Ankary několikrát ignoroval zásadní národní zájmy Turecka. Turecký pohled najdete například zde.

Opouští Turecko Západ a stává se ruským spojencem?

Konstantin Makienko, přední ruský bezpečnostní expert citovaný listem Financial Times, hovoří o “potenciálně tektonickém přeskupení globálních spojenectví”. Ovšem ruské naděje na geopolitické přeskupení jsou zatím předčasné. Turecký prezident dosud nikdy neřekl, že chce z NATO odejít. A podle kuloárních informací Respektu se turečtí vyslanci v NATO nikdy nesnažili podvracet či oslabovat společnou politiku vůči Rusku, například po napadení Ukrajiny. “Naše spojenectví v rámci NATO má mnoho vrstev. (…) Spolupráce mezi našimi armádami je silná a budeme v ní pokračovat,” uklidňoval minulý týden v prohlášení Bílý dům. Mezi americkými odborníky na bezpečnost stále převládá názor, že i Turecko vnímá USA jako nezbytného partnera.  Až vývoj potvrdí, zda naivní,  či oprávněný.

F 35
F-35 • Autor: REUTERS

Podle analytiků turecké politiky je Erdoganovým cílem jednat vždy s ohledem na vlastní národní zájem a nezávisleji na alianci než v minulosti. Zkrátka dělat z Turecka jednu z mocností vznikajícího multipolárního světa. “Washington se musí vzdát mylné představy, že náš vztah může být nerovný, a smířit se s tím, že Turecko má alternativy,” napsal Erdogan vloni v komentáři zveřejněném v listu The New York Times a varoval, že “pokud nás (Washington) nezačne respektovat, budeme nuceni začít hledat nové přátele a spojence.”

Cílem je vytvořit z Turecka blízkovýchodní mocnost, která v regionu bude prosazovat své národní zájmy - a tato ambice, zvláště pokud se týká vztahů s Ruskem nebo Íránem, bude v neustálém napětí s požadavky západní alianční spolupráce. Teprve se ukáže, jestli je možné takovou diplomatickou gymnastiku dlouhodobě vydržet.

Dodejme závěrem pohled, který k nákupu ruské protivzdušné obrany nabízí Thomas Karako z Center for Strategic and International Studies. “Erdogan může chtít koupit systém S-400 ze stejného důvodu, proč USA nechtějí, aby si ho Turecko pořídilo: protože dokáže sestřelit americkou stíhačku, ve které létají piloti tureckého letectva.” Během puče roku 2015 totiž stíhačky americké výroby bombardovaly parlament v Ankaře a nechybělo mnoho, aby bylo sestřeleno i letadlo, v němž seděl Erdogan. Jeho snahou je tak podle Karaka opevnit se vůči případnému puči a nákup ruského systému je z této perspektivy otázkou osobního přežití - neboť americký systém není na sestřelení amerického letounu programován.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Lindner

redaktor, zahraničí

lindner tomas
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1289
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte