Krajina po Tuskovi. Prezidentské volby budou soubojem o Polsko podle Kaczyńského

V polských parlamentních volbách, které skončily právě před měsícem, šlo o všechno. Shodli se na tom přinejmenším jejich političtí účastníci. A skutečně mohly dopadnout jakkoliv. Vládnoucí strana Právo a spravedlnost (PiS) mohla ztratit vládu, či naopak posílit svou moc na hranici ústavní většiny - nebo dokonce až za ni. Jenže volby dopadly, jak dopadly: zachovaly současný stav, tedy těsnou vládní většinu PiS. Část moci ale strana přece jen  ztratila, když opozice těsně získala Senát.

Po parlamentních volbách, v nichž šlo o všechno, se tedy země chystá na jarní prezidentské volby, v nichž půjde ještě o víc. Pokud PiS prezidentskou funkci udrží, bude nerušeně řídit zemi dál. Naopak kombinace vet a pravomocí opozičního prezidenta a Senátu by z vlády PiS učinila spíš fikci. ale tohle rozhodnutí už padne bez Donalda Tuska. Končící europrezident a někdejší polský premiér před několika dny ohlásil, že se o prezidentskou funkci ucházet nebude.

Volné ruce a málo času

V posledních měsících své odpůrce i příznivce napínal. Účast nevylučoval, mnohé naznačoval. Své memoáry nazvané Upřímně načasoval tak, že by se ideálně hodily jako start prezidentské kampaně. Nakonec ale uznal, že je to ztracený podnik, a ukázkovou politickou kariéru by zakončil porážkou. Jeho vlády udělaly nejen několik nepopulárních, ale i necitlivých a nejspíš špatných rozhodnutí. Provládní propaganda veřejnoprávní televize TVP navíc za poslední čtyři roky Tuskův veřejný obraz dál notně poničila. Tusk sice silně láká své příznivce, kterých je pořád hodně - ale už nikoho jiného.

Nevadilo by to, kdyby šlo o to porazit Jarosława Kaczyńského, s nímž se Donald Tusk posledních patnáct let potýká a jejichž spor polskou politiku definuje. Mnoho Poláků má ještě v paměti předvolební debaty, v nichž Tusk přetlačil a vyvedl z míry Kaczyńského jako nikdo jiný. Záznamy jejich tehdejších debat, jakkoliv tvrdých, mimochodem působí svou zdvořilostí, věcností a klidem jako zprávy z jiné historické epochy. Ale to je deset let; změnil se svět, změnili se Tusk i Kaczyński. A především se změnil Tuskův soupeř.

Ve volbách by jím byl současný prezident Andrzej Duda, jenž po celou dobu svého mandátu působí jako vstřícná a přívětivá tvář vládnoucí PiS. I když je zřejmé, že jeho kroky vznikají v první řadě ve stranické centrále, funguje to. Duda oslovuje jak skalní voliče PiS, tak váhající a nerozhodnuté voliče středu. Kdo chce být prezidentem, musí Dudovi střed ukrást. A Tuskovi by se to s největší pravděpodobností nepovedlo.

Rozhodnutí nekandidovat je to možná správné, ale podle mnohých opozičních politiků mělo přijít o několik měsíců dřív: co je o Tuskových šancích zřejmé teď, bylo zřejmé už tehdy. Tuskova strana Občanská platforma (PO) byla jeho váháním paralyzovaná a někteří její vrcholní představitelé frustrovaní. Přese všechno řečené je Tusk je příliš silná váha na to, aby strana postavila do voleb někoho jiného - a tak PO čekala, až se vyjádří její jednoznačný kandidát, který by volby nakonec stejně prohrál. Teď už má strana volné ruce, ale taky hodně málo času. Kampaň už v podstatě běží a od začátku roku začne natvrdo, takže opoziční strany do té doby musí vybrat své kandidáty.

Pro každého něco

PiS už kampaň začala. S vědomím, že výsledek prezidentských voleb je pro následující čtyři roky určující, přitom většinu počínání dělí na dvě poloviny. Jednu pro uměřené, druhou pro radikální. Umírněný premiér Mateusz Morawiecki zůstal na svém místě a přinejmenším papírově jeho váha v kabinetu vzrostla. Na druhou stranu PiS na ústavní soudce navrhl Krystynu Pawlowicz a Stanisława Piotrowicze.

A popis exposlankyně Pawlowicz coby hysterického a hrubého fanatika, který poslanecké projevy využíval výhradně k urážení oponentů, je zcela věcný. Piotrowicz pak byl komunistický prokurátor činný v osmdesátých letech - a jeho kandidaturu je možné číst jako vzkaz, že PiS může všechno.

Prezident Duda tak sice při prvním zasedání obou komor parlamentu veřejně zadoufal, že polští politici obnoví dialog a vyjádřil potěšení nad tím, že jsou v parlamentu zastoupeny všechny celostátní strany. Krátce po něm ale vystoupil Antoni Macierewicz, exministr obrany a nově maršálek-senior Sejmu, což je hlavně ceremoniální funkce, a vynadal opozici do vlastizrádců, kteří prodali Polsko cizincům a pak nechali spadnout letadlo ve Smolensku.

S touhle prověřenou schopností PiS mít několik podob najednou se musí opoziční strany vyrovnat. A obzvlášť obtížné to budou mít levicové strany - SLD, Razem a Jaro Roberta Biedroně. Polská levice je v například v porovnání s tuzemskou skutečně levicová, což také znamená, že není schopná oslovit konzervativnější voličstvo.

Zmínění PO, největší opoziční strana, vybírá nyní mezi pěti adepty. Asi největší šance stát se stranickou kandidátkou má uměřená šedesátnice Małgorzata Kidawa-Błońska. Při parlamentních volbách se na poslední chvíli stala kandidátkou na premiérku a ve Varšavě s převahou porazila Jarosława Kaczyńského. Je to žena, má eleganci, má politickou zkušenost, ale zároveň není kariérní celoživotní političkou.

Opoziční primárky

A pak je tu černý kůň v podobě lidoveckého šéfa Władysława Kosiniaka-Kamysze. Osmatřicetiletý lékař z rodiny pevně vrostlé do moderních polských politických dějin má třeba podle respektovaného deníku Rzeczpospolita největší šanci porazit Dudu. Pokud se tedy probojuje do druhého kola - Poláci volí prezidenta stejným systémem jako my. Je konzervativní, ale bez radikálního nádechu PiS, může oslovit váhající voliče vládní strany a je přijatelný i pro liberálně smýšlející Poláky.

I když je relativně mladý, v polské politice se pohybuje léta a v říjnu se mu povedlo po čtyřleté přestávce vrátit lidovce do Sejmu s překvapivě pohodlným přechodem pětiprocentní hranice. A oproti Dudovi má jednu velkou výhodu, kterou jistě neopomene připomínat: je svým vlastním pánem, žádný stranický šéf nad ním nestojí. Navíc stojí mimo rozdělení PiS - PO, v němž se polská politika pohybuje po jednu generaci a které už mnoho voličů unavuje.

Zda a do jaké míry se dokážou opoziční strany dohodnout, je nejasné. Ve hře jsou i “primárky”, z nichž by vzešel jeden kandidát celé opozice. Kosiniak-Kamysz po nich volá, PO je zatím odmítá. Promyšlené taktizování na straně opozice je na místě. PiS sice nedosáhla na pohodlnou většinu, po níž toužila, a vládnout bude v každém případě omezeně. Se stranickým prezidentem by ale stárnoucí šéf PiS a reálný vůdce země Jarosław Kaczyński jistě využil šanci změnit Polsko ke svému obrazu. Přesně, jak o tom před svými příznivci často mluví - ať už to znamená cokoliv.