„Zabijte Búry,“ zpívá rád na svých mítincích osmadvacetiletý šéf mládežnické větve jihoafrické vládní strany Julius Malema. Soud sice zpěv staré protiapartheidní písně před nedávnem zakázal, Malema ji však pěje dál - naposledy minulý týden při návštěvě sousedního Zimbabwe. Přesně v té době dva mladí černoši skutečně jednoho bělošského farmáře zabili - tyčemi a mačetami.
Nebyl to letos první, ani poslední zavražděný farmář. Oběť však byla natolik prominentní, že jihoafričtí politici ze všech politických stran rychle varovali před odvetami, rasovým násilím a někteří z nich z nárůstu mezirasového napětí vinili právě zmiňovaného vlivného mladého radikála Juliuse Malemu.
Motivem vraždy přitom nebyla politika nebo rasismus, byl to zřejmě výsledek hádky o údajně nevyplacenou mzdu. Zavražděn byl ale vůdce bělošských rasistů, farmář Eugene Terreblanche - muž, který před dvaceti lety vyhrožoval, že z Jihoafrické republiky udělá peklo na zemi, pokud jen černoši dostanou rovná práva. Chtěl za každou cenu udržet systém, který historik rasismu George Fredrickson nazývá „nejpropracovanějším rasistickým režimem v dějinách.“
Terreblanche svou válku prohrál. Pár let strávil ve vězení za brutální zmlácení černocha a nakonec se stáhl na svou rodinnou farmu, kde by nebýt vraždy z minulého víkendu umřel v zapomnění.
Následná nervozita politiků i některých novinových komentátorů však ukazuje, nakolik je otázka rasy a riziko rasového násilí v Jihoafrické republice stále horkým bramborem. Například Trudy Stevensonová, opoziční zimbabwská politička, vloni na pražském Fóru 2000 tvrdila, že ji tamní situace připomíná Zimbabwe 90. let. Podobně nemilosrdné jako její slova jsou některé průzkumy veřejného mínění. 51 procent Jihoafričanů si například myslí, že jsou mezirasové vztahy horší než na konci apartheidu před šestnácti lety; 39 procent respondentů považuje příslušníky ostatních ras za „nedůvěryhodné“ a 46 procent lidí se nepřátelí s lidmi jiných ras.
Kdysi mi na střední škole v Sowetu, největším černošském předměstí Johannesburgu, dějepisec pan Sambo vyprávěl, jak jeho studenti vlastně nikdy nepotkají své bělošské krajany. Neexistují žádné vzájemné studentské výměny mezi školami ze Soweta a z bohatých předměstí Johannesburgu, kam své děti posílá většina bělochů. Stěžoval si, že na společná sportovní soustředění johannesburských škol rodiče bělochů své děti dováží až těsně před samotnými zápasy, takže ani nemůže vzniknout týmový duch.
Platí zkrátka věta, kterou zpravodajovi BBC už v roce 1994 řekla vdova po černošském aktivistovi Stevu Bikovi: „Věřte mi, apartheid fungoval. Byl to strašně úspěšný systém, který splnil svůj cíl naprosto rozdělit rasy Jižní Afriky – ekonomicky i psychologicky,“ prohlásila tehdy Maphele Rampele.
Přesto i smrt Eugene Terreblanche ukazuje, jak daleko Jihoafrická republika za minulých šestnáct let došla. Jeho pekelné vize se neuskutečnily, ačkoli ještě před volbami v roce 1994 v etnických bojích zemřely desítky tisíc lidí. Země zažila patnáct let neustálého hospodářského růstu, který zastavila až globální hospodářská krize. Jihoafrická republika je stále nejvíce nerovnou společností světa, ale přesto minulé vlády Afrického národního kongresu postavili 2,7 milionů levných bytů, deset milionů lidí získalo přístup k pitné vodě, na 70 procent se zdvojnásobil podíl lidí, kteří mají domů zavedenou elektřinu. Podle mezinárodních průzkumů země u mysu Dobré naděje stále patří k nejoptimističtějším společnostem světa, i když se pozitivně do budoucnosti dívá jen polovina bělochů (tvoří deset procent obyvatelstva).
Jenže jihoafrickou společnost stále rozežírá násilí, ročně je zavražděno 18 tisíc lidí. Prakticky ještě nezačala žádná pozemková reforma, která by částečně odčinila křivdy minulosti. A malá skupinka Búrů se stále připravuje na uskutečnění vidění „búrského Nostradama“ Nicolase van Rensburga z počátku 20. století: Na základě svých snů tehdy předpověděl smrt velkého černošského vůdce, k jehož pohřbu se sjedou lidé z celého světa. Osmý den po jeho úmrtí se prý v Johannesburgu rozhoří velký oheň a na konci nové „bartolomějské noci“ zbudou desítky tisíc mrtvých bělochů. Búrský národ však vstane z popela a opět převezme moc nad jihem Afriky.
Jihoafrická republika zkrátka ještě nevyhrála. Číhají na ní pasti, do kterých se v minulých desítkách let chytila celá Afrika. Slovy Nevilla Alexandera, bývalého politického vězně a dnes profesora na Univerzitě v Kapském Městě: „Můžeme dokázat zázrak, zřídit vícerasovou svobodnou společnost. Ale pokud to nezvládneme, tak tu máme všechny přísady pro možnou genocidu.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
