0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Periferie22. 7. 20103 minuty

Obrana rovnosti

Zvlášť v letním vedru je tak příjemné chodit po setmění pražskými ulicemi. I v západním světě je přitom dost velkých měst, kde by si člověk noční procházku užít nemohl. Stále by se nejistě otáčel a vyhýbal popelnicím a skulinám, kde by na něj mohl číhat potenciální zloděj. Pokud nemáme vyloženě smůlu, tak můžeme předpokládat, že na nás v Praze, Brně, Ostravě, Olomouci žádný lupič nečíhá. Jsou to bezpečná města, bez chudinských předměstí, prakticky bez společensky vyloučených, nevyzpytatelných jedinců. Česko patří k nejrovnějším společnostem v Evropě a i bezpečí v českých ulicích je jedním z výsledků této rovnosti – a těží z něj chudí i bohatí.

Vláda Petra Nečase teď chystá nebývalou smršť sociálních a ekonomických reforem, jejichž možné dopady na společenskou rovnost nikdo moc neřeší. Převládá - zjednodušeně řečeno – názor, že rovnosti máme v Česku dost, tak ji klidně můžeme trochu ubrat. Když ministr financí slibuje, že bude brutální a že reformy budou bolet, tak se z toho většina médií a českých elit masochisticky raduje.

Reklama

Je přitom nezpochybnitelné, že český sociální stát reformy potřebuje, že politici musí zpomalit zadlužování, že musí odpovědně hospodařit. Jenže hodnoty rovnosti a sociální spravedlnosti by ve chvíli tak klíčových reforem neměly trčet na periferii politické a veřejné debaty- zvlášť když je na první pohled zřejmé, že dopady vládních reforem budou bolet zvláště chudší polovinu Čechů, navzdory dílčím nápadům typu progresivních stropů pro zdravotnické poplatky ministra Hegera.

Úsilí o společenskou rovnost není naivním snem, případně škodlivou ideologií „levičáků“. Je to hodnota, která – jak ukazuje příklad bezpečnosti v pražských ulicích – má své velice praktické dopady na životy chudších i lépe vydělávajících, zkrátka všech členů společnosti. Argumentuje tak i vloni v anglosaském a německém tisku často citovaná kniha britských epidemiologů Richarda Wilkinsona a Kate Pickettové „The Spirit Level: Why More Equal Societies Almost Always Do Better“.

Autoři v celé knize dokazují její podtitul – že se rovnějším společnostem skoro vždy daří lépe než těm méně rovným. Je v nich několikanásobně méně vrahů, vězňů, obézních, depresemi trpících i drogově závislých než v nerovných společnostech. V zemích s menší koncentrací bohatství děti z chudších rodin spíše uspějí ve školách a dokáží se vlastními silami vypracovat, lidé se dožívají vyššího průměrného věku, puberťáci se méně často stávají rodiči.
Klíčovým rozdílem mezi lépe a hůře fungujícími společnostmi přitom není míra chudoby, ale stupeň nerovnosti, tedy relativní chudoba, která podle autorů vyvolává chronický stres a frustraci. Oba epidemiologové tím vysvětlují fakt, že lidé se stejnou úrovní konzumu ve Spojených státech trpí častěji sociálními problémy než lidé na stejné úrovni spotřeby ve více rovnostářských ekonomikách.

„Velká nerovnost činí společnost více dysfunkční, bez výjimky,“ tvrdí Wilkinson v jarním rozhovoru pro německý Die Zeit – pozitivně podle něj velká koncentrace bohatství působí jen na určitém stupni vývoje ekonomik, kterými právě prochází Čína nebo Indie. Rovnostářství prostě vede k méně tzv. „sociálních deviací“, posiluje důvěru mezi lidmi, vede k větší soudržnosti. Ve výsledku jsou takové státy i úspornější neboť nemusí vynakládat tolik prostředků na „léčbu“ sociálních problémů. Snad to vědí i čeští reformátoři.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].