Žiji na Slovensku, v zemi, kde platíme eurem. A vždy, když se octnu v Česku, cítím ten psychologický rozdíl v pohledu na Řecko. Pro Čechy je to jakýsi vzdálený problém, neboť mají pocit, že jejich koruny ani peněženky se netýká (že je to mylná představa, je jiná věc).
Slováci prožívají řeckou krizi mnohem intenzivněji. Bulvární tisk přinesl srovnání řeckých platů a důchodů s těmi slovenskými (v obou případech jsou na Slovensku asi třikrát nižší) a vypočetl, kolik bude každý Slovák doplácet na řeckou krizi (prozatím asi 60 euro na hlavu), protože jako země eurozóny musíme vložit peníze do společného záchranného balíku a ty si musíme navíc půjčit. Jedna obskurní strana už – je před volbami – spustila petici, v níž žádá, aby Slováci neplatili Řekům nic.
Můj soused, který má důchod 300 eur za mnou rozčileně přišel a ptal se, jaká je toto spravedlnost, že má ještě přispívat těm líným a vypaseným Balkáncům, kteří si žili na dluh jako prasata v žitě. Byl v takové ráži, že jsem se mu raději nepokoušel vysvětlit, že když Řekům nepomůžeme, dostaneme se do trablů taky. Jsem zvědav, zda se toto slovenské pohoršení projeví snížením počtu turistů letos na Krétě (ani nemusím dodávat, že když se budou Slováci Řecku vyhýbat, budou muset možná doplácet další sumu, protože bez turismu se ta země položí).
Ale navzdory hněvu a pohoršení Slováků mám dojem, že zkušenost s Řeckem je svým způsobem pozitivní. Je to lekce, která dělá z Evropské unie něco velmi fyzického a přítomného – natolik, že u mých sousedů se vášnivě debatuje o platu řecké pošťačky. Pokud to EU přežije, o čemž nejsem zcela přesvědčen, bude platit, že co tě nezabije, to tě posílí.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
