Minulý týden mohli Slováci zažít opakování, kdyby měli lepší paměť a sledovali příběh ODS v roce 1997 o tajemném švýcarském kontě, podpisových právech a milionech tenisty Šrejbra.
Premiér Robert Fico na několika tiskovkách obvinil opoziční stranu SDKÚ v čele s Mikulášem Dzurindou – s ODS a jejím pojetím politiky má SDKÚ hodně společného --, že od roku 2000 (kdy SDKÚ vznikla) prala špinavé peníze přes firmy v Londýně. Ve skutečnosti ukázal jen papíry, z nichž vyplývalo, že SDKÚ si půjčovala peníze od těchto londýnských firem, jejichž jednatelem byl ovšem shodou okolností pokladník SDKÚ Igor Kucej.
Další londýnská firma, přes kterou tekly peníze, vlastnila logo SDKÚ, jejím majitelem byl zase bývalý ředitel plynárenského podniku SPP Pavol Kinčeš – tento podnik privatizovala Dzurindova vláda (premiér Fico privatizaci SPP vždy označoval za miliardovou krádež). A jiná, tentokrát švýcarská firma, také půjčovala SDKÚ peníze. A aby toho nebylo málo, zastupovala ji manželka bývalého pokladníka SDKÚ Gabriela Palacky, který byl kdysi ministrem telekomunikací (a tato jeho manželka byla několik let v dozorčí radě Deutsche Telecomu, který za ministrování Palacky zprivatizoval slovenské státní telekomunikace).
Jde vám z toho hlava kolem? Mně ano. Dost dlouho jsem se ze zveřejněných informací pokoušel rozplést ten uzel, ale pak jsem to vzdal. A po zkušenostech z posledních dvaceti let z české i slovenské politiky pochybuji, že někdy někdo opravdu zveřejní pravdu. Představitelé SDKÚ svolali novináře, ale nejdříve odmítali odpovídat na otázky, v pátek se potom dlouho radili a nakonec tisku přece jen něco řekli. Jenže ve skutečnosti každá další informace vyvolávala jen další úžas: to nám chce opravdu SDKÚ namluvit, že tehdejší vládní straně, jejíž předseda byl premiérem, by žádná slovenská banka nedala úvěr a musela proto hledat peníze v Londýně?
Ale aby bylo jasno: tento trapný příběh jen zapadá do šíleného kolotoče slovenské politiky.
Například Slováci už léta žijí s vědomím, že jejich bývalý premiér Vladimír Mečiar, který se tak chlubil svou lidovostí a skromností, má dnes obrovskou vilu, kolem níž jeho dospělé děti skupují pozemky a další domy v okolí, jako kdyby budovali středověkou pevnost pro případ obležení. Další politik s neblahou pověstí, předseda nacionalistické strany Ján Slota, jezdí v luxusních autech, létá soukromým letadlem a skrze různé firmy prý nadále ovládá Žilinu, jíž býval primátorem.
Oba tito pánové dnes vládnou spolu s údajně levicovým premiérem Robertem Ficem, který na tiskových konferencích hřímá o korupci svých předchůdců. Je to však jeho vláda, jejíž korupční aféry se valí jedna za druhou kolem ohlušených obyvatel jako vagony nekonečného vlaku naloženého kradenými penězi. Nejnověji například, když Ficův ministr prodal nastrčené firmě se sídlem v jedné garáži v USA hluboko pod cenou balík emisí, které se normálně prodávají na mezinárodní burze povolenek. Stát – tedy daňoví poplatníci - tak podle jednoduchých výpočtů expertů přišli o 70 milionů eur (to jsou, bratru, téměř dvě miliardy korun).
Jenže Slovákům se už ta čísla míhají před očima a upadají do hypnózy, jakmile slyší slovo milion. Podle zákonů fyziky by se už ten kolotoč už musel utrhnout, ale podle zákonů společenských to bohužel vypadá, že může vydržet ještě hodně dlouho.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
