Dráždění pohodou s velkým P

Jste srdeční, usměvaví, tolerantní, užíváte si a sdílíte se stejně naladěnými lidmi pohodu s velkým P – a zároveň se tím vším vysmíváte těm, kteří jsou v nepohodě. Takže jste tedy ve skutečnosti arogantní, pyšní a sebestřední, právem tedy na sebe přivoláváte jejich nenávist. Anebo ne?

Považuji za jistý druh slovenského zázraku, že vznikl hudební festival Pohoda a že se z něj stal veřejný manifest vlastního názvu.  Pokaždé žasnu nad jeho přátelskou atmosférou, která nutí každého účastníka být v ony dny lepším, než třeba ve skutečnosti je. Letos poprvé jsem si však uvědomil, že tato manifestace pohody může být, jakkoli nevědomky, také manifestací pohrdání.

Pohrdání těmi, kteří jsou v nepohodě a naštvaní na svět, jenž jim vnucuje toleranci ke všemu, co se jim příčí. Ještě před pár lety jsme jen tušili, že pod povrchem společností nejen na Slovensku nebo v Česku, ale i v celé Evropě a Americe se prohlubuje propast, jež vznikla teprve nedávno, ale šíří se stále větší rychlostí jako prasklina při zemětřesení.

Co když si i „my“ užíváme svoji toleranci se stejnou radostí a vědomím, jaké zděšení a pocit ohrožení to vyvolává u těch druhých?

Oba tábory, které se ocitly na opačné straně oné hluboké praskliny, už o ní velmi dobře vědí. Nikdo si už nemůže namlouvat, že je to jen jakási malá štěrbina, kterou lze překročit vzájemnou vstřícností. Britové si její hloubku a šíři vyzkoušeli jako první.

Dnes už také víme, že na jedné straně stojí zastánci liberálních idejí a otevřenosti, na druhé jsou jejich odpůrci. Digitální éra jim umožňuje prožívat a sdílet své emoce a názory bez toho, aby museli mluvit s těmi druhými - ulehčuje jim tedy posilování jejich identity. A tak si oba tábory posílají odkazy.  Jeden si dal do štítu jazyk tolerance, druhý jazyk nenávisti.

Řadím se do toho prvního, ale přitom cítím, jak si „oni“ tuto nenávist s radostí užívají a těší je zděšení liberálního tábora, který se cítí ohrožen.  Na druhé straně: co když si „my“ užíváme svoji toleranci se stejnou radostí a vědomím, jaké zděšení a pocit ohrožení to vyvolává u těch druhých?

Typickou ukázkou, jak oba tábory vynalézavě vybrušují vlastní jazyk k posílení své identity, byl spor o minaret, jež byl na Pohodě vztyčen. Byla to sice jen umělecká instalace, nicméně slovenský politik Boris Kollár ji využil pro šíření nenávisti (vůči muslimům) a popřál Pohodě „hodně deště a větrnou smršť“ (v narážce na oběti vichřice na festivalu před několika lety).

Odpověď účastníků Pohody byla na první pohled velmi sympatická. Líbali se před minaretem a fotky polibků posílali Kollárovi. Jinými slovy odkazovali druhému táboru: vy šíříte nenávist, my lásku. Jenže není to ve skutečnosti tak, že tato odpověď je záměrnou provokací, jejíž rafinovanost spočívá v tom, že jí nelze nic vytknout, a přitom víme, jak ty „druhé“ naštve?

Lze však vůbec používat neutrální jazyk, který by oba tábory mohly sdílet a který by sloužil jako most nad prasklinou, jež je dělí? Zorganizovat něco jako debatní festival na způsob švédského Almedalenu? Spíše si myslím, že ne, neboť ona propast má příliš hluboké příčiny a oba tábory mají zatím potřebu svoji identitu spíše posilovat než oslabovat.

Festival Pohoda – s polibky či bez nich – je provokací pro „druhý tábor“ už samou svou existencí. Nezamýšlenou, přesto provokací. Problémem dnešního světa je však to, že pokud tolerance – bez níž neexistuje možnost rozhovoru -  je jako idea sama o sobě dráždivá a vyvolává u těch „druhých“ odpor, nevidím žádný způsob, jak se s nimi domluvit. Konec konců „oni“ jakoukoli debatu odmítají, protože vědí, že by je oslabila.

Takže co si přát do budoucna? Ať se Pohodě daří ještě velmi dlouho.