Skandál s rychlostudenty práva v Plzni lze vnímat jako důkaz mravního úpadku společnosti, když už ani akademická půda není ušetřena rakoviny korupce. Ale lze ho také vnímat také jako důkaz, že česká společnost si uchovala pozitivní schopnost zděšení, které vede k touze po nápravě.
A navíc se tato schopnost šíří dál – až na Slovensko. Slováci vždy jedním okem koukali, co děje u jejich „staršího bratra“ a jakmile se provalila plzeňská kauza, rychle se poohlídli po vlastních univerzitách. Málokdo si na Slovensku dělá iluze o kvalitě lokálních univerzit, kdy každé městečko chce mít svou vlastní, ale když média vypátrala, že dcera děkana na univerzitě v Trenčíne stihla pětileté studium za pár měsíců, vyvolalo to – pokud ne rovnou zděšení – tak alespoň pohoršení. A příkladů přibývá – odhad počtu rychlostudentů může jít do stovek, ministr dostal podezřele lehce profesuru, poslanec opsal diplomku a má titul inženýra, dalšími plagiáty se to jen hemží. Noviny o nich psaly už dříve, ale nic se nedělo. Musel přijít český skandál, aby i slovenské veřejnosti došlo, že koupit si titul je ostuda.
Průšvih na univerzitách v obou zemích však také odhaluje jeden rozdíl. V Plzni to vypadá na korupci, které předcházel dokonce jakýsi plán na vytvoření mafiánské sítě. To by naznačovalo onu typickou českou schopnost sebeorganizování, která je ovšem hodna lepších cílů. Na Slovensku se zdá, že univerzitní tituly se rozdávaly podle jiného klíče, také ovšem typicky slovenského: pro příbuzné, pro „pány tam nahoře“ nebo prostě jen za peníze. Žádný plán tam není, je to jen čirá lhostejnost vůči akademickým principům, přesněji vůči principům obecně.
Nevím, co je nebezpečnější, ale jedno je jisté: byli to Češi, kteří Slovákům pomohli vyvolat alespoň veřejnou diskusi o tom, že nějaké principy by přece jen měly platit. Snad jim tuto pomoc Slováci brzo vrátí.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].