Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

BBC uklidňuje Brity

Uplynulý chaos nebyl chybou systému, ale jednotlivců utržených ze řetězu

Dominic Cummings • Autor: REUTERS
Dominic Cummings • Autor: REUTERS

Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu


Album týdne

Její vytrvalost a kariéra v popu snese srovnání snad jen s Madonnou, z jejíhož kopírovaní byla ostatně v prvních letech kariéry ne zcela spravedlivě osočována. Obě zpěvačky každopádně ve své době stvořily šablony, podle nichž se do značné míry řídí všechny hvězdy, které přišly po nich. Kylie Minogue stála se svým debutem z roku 1988 na počátku moderního popu a její novinka Tension se nevrací jen ke kořenům. Nabízí průlet všemi možnými variacemi, kterými si žánr procházel za celou dobu, co jej měla možnost sledovat a ovlivňovat.

Na rozdíl od předchozích alb Disco (2020) a Golden (2018), které byly zasvěcené jedinému žánru a zvuku, přináší Tension mnohem pestřejší polohy. A také se jedná o zdaleka nejtanečnější album Kylie Minogue za poslední dobu. První singl Padam Padam, který desku uvádí, se chytlavostí blíží někdejšímu megahitu Can't Get You Out Of My Head, a pak už následuje jeden obrat za druhým, kdy má každá skladba specifickou i dobovou příchuť. 

Své místo tu má One More Time coby odkaz na francouzské funkové pojetí disco-popu, s nímž přišli na přelomu tisíciletí Daft Punk, záhy ji však střídá melancholie charakteristická pro skandinávský proud nultých let reprezentovaný třeba Robyn a následně Tove Lo. Titulní skladba Tension se zase blíží hyper-popovému výrazu Charli XCX a Hands by se nejspíš neztratila na soundtracku k letošnímu filmu Barbie – ostatně v textu tu je oslovována sama panenka.

Mimořádné přitom je, že Kylie Minogue v žádné z mutací nepůsobí jako imitátorka, ale plně si je podmaňuje. V tomhle jde o album čisté radosti a požitku z toho, jak zvukově i emocionálně komplexní disciplínou pop vlastně může být. Kylie Minogue ji v průběhu let zvládla a zvládá obsáhnout v její celistvosti, k čemuž se přiznává ve finálním bilančním tracku Story: „Otoč další stránku, vezmi pódium útokem…  Vždyť víš, že jsi součástí mého příběhu.“  Pavel Turek

 Dokument týdne

 "Přišli jsme o rozum,“ shrnuje situaci na britské politické scéně mezi léty 2016–2022, tedy mezi referendem o Brexitu a válkou na Ukrajině, bývalá státní úřednice Helen MacNamara, která se účastnila jednání vládních špiček za zavřenými dveřmi v tomto chaotickém období. Británie opustila EU a během šesti let se v jejím čele vystřídalo pět ministerských předsedů a předsedkyň. MacNamara je jedním z desítek aktérů (od šéfů kabinetu přes ministry financí až po poslance), kteří mluví před kamerou politické novinářky BBC Laury Kuenssberg ve třídílné sérii State of Chaos.

Jak Kuenssberg zdůrazňuje v úvodu, někteří z insiderů mluví vůbec poprvé. Pořad, který je k vidění na YouTube, slibuje odhalit, co se přesně stalo, a racionálně rozklíčovat podstatu dění za květnatou psychologickou diagnózou MacNamary - mimochodem ženy, která pomáhala organizovat neslavně proslulou lockdownovou party v Downing Street 10 a dostala za to pokutu. Smysl série je ale jiný: zůstává v oblasti psychologie, konkrétně terapie.

Kuenssberg si klade za cíl zjistit, „co se stalo s naším politickým systémem“. Jak to, že vláda, která má mít věci pod kontrolou, ji ztratila a ze sídla premiéra se stal průchoďák, jímž proudil jeden odstupující lídr za druhým. Theresa May, Boris Johnson, Liz Truss. Žádný z nich nepůsobil, že má plán. Jejich podílem na „chaosu“ se ovšem Kuenssberg nezabývá, soustředí se na politiku bez zásadnějšího vztažení k širší společnosti, etice nebo reálným dopadům. Není to slibovaná reflexe z odstupu, ale rekapitulace nedávno žitých událostí, na něž by mnozí nejradši zapomněli.

Charakter série tvaruje, kdo se ptá a kdo odpovídá. Ptá se BBC, státotvorné médium, které je součástí systému, jehož stabilitu má v popisu práce. Odpovídají politici a úředníci, kteří byli mnohdy součástí chaosu, jejž mají nyní hodnotit. Co říkají, je tedy třeba brát s mírou kritičnosti. I tak ale jejich výpověď stojí za poslech a na své si přijdou i vyznavači britských politických satir.

Hlavními antihrdiny se záhy stávají Boris Johnson a jeho poradce a stratég kampaně za odchod z EU Dominic Cummings. Zdiskreditovaný „svéráz“, jehož se zbavila vlastní strana, a moci lačný egomaniak. Poselství je jednoznačné: čím si Británie v uplynulých letech prošla, není chybou politického systému, ale několika jednotlivců utržených ze řetězu. State of Chaos tak ujišťuje britské publikum, že zažili „zkrat v systému“, ne jeho kolaps. Demokracie je zdravá, protože zkrat ustála. Není sice jisté, jestli je to pravda, ale možná je to přesně to, co teď potřebuje Británie slyšet, aby mohla „carry on“ směrem k vytoužené normalitě. Jindřiška Bláhová

Výstava týdne

Svůj aktuální přístup k tvorbě označuje Julius Reichel za „lobotomní figuraci“. Však se také jeho výstava v pražské Galerii Václava Špály jmenuje Hard Core + Lobotomy = 20 / 20. Dvaačtyřicetiletý malíř dosud nikdy nevystavoval v tak prestižním prostoru, jakým je třípodlažní galerie na Národní třídě s mimořádně pestrou historií. Co je ale pro případné návštěvníky a návštěvnice ještě důležitější: je to jeho zatím vůbec nejvydařenější výstup, jaký se mu kdy podařil.

Reichel byl dlouho považovaný za další z talentů vezoucí se na nehynoucí slávě expresivní malby. K jeho velkému štěstí se však lákavého rukopisu postupně zbavuje, aniž si z něj nezapomněl ponechat ten nejzásadnější a naprosto nadčasový prvek, totiž spontánnost a odpor k jakékoli spekulativní falešnosti. Vždycky maloval, co se mu honilo hlavou, tentokrát to zkusil minimalizovat na základní tvary a významy, což mu neobyčejně sluší. Najednou mu stačí na zeď pověsit černě pomalované plátno s nápisem TRUE nebo hnědě podmalovaný obraz s obřím bílým plačícím emotikonem požírajícím hashtag PLANETSAVE. Působí to stejně úderně jako jeho dřívější vizuální „facky“, ovšem s tím podstatným rozdílem, že teď mají návštěvníci na přijetí úderu mnohem víc klidu, a hlouběji se jim tak propálí pod kůži.

Výstava stojí na vzájemném dialogu obrazů s dřevěnými objekty v podobě smajlíků ohraničených propletenými provázky. Tady je třeba znovu pochválit kurátora Radka Wohlmutha, pro něhož je tahle expozice letos už několikátou v řadě, v níž dokazuje svůj um citlivě naslouchat autorům a autorkám, nalézat jejich nejsilnější schopnosti a pomáhat jejich prezentaci; nikoli si hladit kurátorské ego, jak tomu v mnoha jiných případech bohužel bývá. Výstava trvá do příští neděle a neměla by uniknout vaší pozornosti. Více o Juliovi Reichelovi se můžete dočíst na našem webu v textu Racionální nános v palici. Jan H. Vitvar

Kino

Kdo z fanoušků se nedostal na koncert Taylor Swift v rámci jejího turné The Eras Tour, může si na zpěvačku zajít aspoň do kina. Téměř tříhodinový záznam Taylor Swift | The Eras Tour nabídne průřez všemi deseti alby zpěvačky ve více jak čtyřiceti písních. K vidění bude v našich kinech od pátku až do 5. listopadu, v Praze i ve formátu IMAX. jb

Klubová noc

Příští sobotu se odehraje třetí edice klubové noci crave - a slibuje dosud nejnabitější program obsahující patnáct různých vystupujících. Na třech stagích pražských klubů Fuchs2 a bike jesus představí promotérský kolektiv crave svůj koncept kombinující live acts a DJs z domácí i zahraniční scény. Důraz je položen na zastoupení žen a LGBTQ+ účinkujících, k čemuž se váže i pojetí pravidel bezpečného prostoru uvnitř klubů. Highlighty podzimní edice jsou německá producentka DJ Mell G, nizozemské elektronické duo Animistic Beliefs, irská rapperka Celaviedmai nebo vycházející hvězda britské scény Taahliah. tur

Výstava

Biblické Zjevení sv. Jana, v obecném povědomí známé jako Apokalypsa, je tématem nové výstavy Západočeské galerie v Plzni. Respektive jeho reflexe v našem výtvarném umění, hudbě a literatuře. Na výstavě „...A viděl jsem nové nebe a novou zemi...“ je k vidění průřez díly od středověku až po současnost, speciální sekce je věnovaná období českého undergroundu. Zastoupení jsou autoři a autorky jako Václav Boštík, Jindřich Štyrský, Jan Konůpek, Josef Bolf, Jakub Nepraš či Věry Novákové, jejíž obraz Po konci (Hic iacet omnipotens homo sapiens) z roku 1952 se dostal na propagační plakáty expozice. jhv


Kulturnímu mixu věnujeme čtyři stránky v každém čísle týdeníku Respekt a vždy ve čvrtek vám přinášíme výběr z chystaného vydání


Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].