Kamioňák Miko ukazuje, co zmůže jeden člověk

Film týdne

„Tak já jsem si na rozdíl od Babiše vždycky myslel, že pomoct dětem, které utíkají z války, pro nás nemůže být žádné nebezpečí," říká Jaroslav Miko a zapaluje si cigaretu. Právě naložil další závoz na korbu kamionu, se kterým pendluje Evropou. A o rauchpauze mluví o projektu, který by si s kamioňákem spojil málokdo. Iniciativu Češi pomáhají založil v reakci na první protiuprchlickou vlnu v roce 2015 doprovázenou populismem proti migrantům z válečné Sýrie. Chtěl je podpořit a spojit podobně smýšlející lidi. Jeho pozornost se soustředila na sirotky v uprchlických táborech, které vláda Andreje Babiše odmítla přijmout. Jaroslav Miko – po otci poloviční Rom a „sluníčkář“ k tomu – je v řadě ohledů ideální hrdina. Charismatický, výřečný, s jasným morálním kompasem, který dokáže mluvit se skinheadem stejně jako s ministrem zahraničí. Přesně z toho důvodu si jej všiml dokumentarista Robin Kvapil a natočil o něm film More Miko (Člověk Miko), který 9. března vstupuje do kin.

Kvapil a jeho štáb jej sledovali od roku 2016. Na cestách, doma s manželkou a dětmi, mezi Romy, v uprchlickém táboře, v pořadu Máte slovo nebo při jednáních na ministerstvu vnitra s Vítem Rakušanem, který zasedl ve vládě, jež vystřídala tu Babišovu. Z této schůzky se musela kamera odporoučet. Filmaři spolu s Mikem narazili na neprostupnost politické reality, kdy se místo hledání řešení odehrává tuzemská oblíbená kratochvíle ve vyjmenovávání důvodů, proč něco nejde. Naděje vkládané do nového ministra se rychle rozplynuly.

More Miko má ambici vyprávět šířeji o české společnosti vystavené krizi. Pohromadě jej přitom drží Mikova osobnost, byť to není jeho portrét, ale portrét jeho snažení, charakteru a „marného“ boje: se skepsí manželky, se spoluobčany, s měnící se garniturou. Kvapil jej vykresluje trochu jako Dona Quijota, nicméně Miko občas svůj boj s mlýny vyhrává. Třeba když uspořádá akci v Ústí nad Labem a přesvědčí část notoricky nevolících Romů, aby šli k volbám. Nebo když přiveze z polsko-ukrajinské hranice děti utíkající z jiné války.

Občas dokument zjednodušuje v porovnání s tím, jak komplexně Miko mluví o společnosti. Jako by jeho autor chtěl jasně sdělit, co si myslí o spoluobčanech on sám. Možná je to zjednodušení nutné, protože nakonec jde zrelativizovat a znegovat všechno. Třeba v duchu oblíbeného „co zmůže jeden člověk“. Některé věci jsou přitom prosté. Empatie vůči trpícím, velkorysost vůči potřebným, soulad s vlastním svědomím bez ohledu na to, jak marné se to zdá být. Jindřiška Bláhová 

Album týdne

V průběhu pětadvaceti let existence se stal projekt Gorillaz muzikanta a zpěváka Damona Albarna jakýmisi popovými Simpsonovými. Rozverná animovaná kapela dokáže absorbovat hudebníky nebo hudebnice jakéhokoli žánru a z jakéhokoli koutu světa, pro všechny je ctí střihnout si v ní alespoň malou roličku a celek se vždy poměrně výstižně strefuje do aktuálního globálního dění. Novinka Cracker Island není výjimkou.

Deska Plastic Beach z roku 2010 měla za téma bující konzumní styl života, plýtvání zdroji a na ně navázanou environmentální zátěž. Cracker Island zase zavádí publikum do prostředí informačních válek, manipulací a lží. Na imaginárním ostrově vládne sekta, jež si svým vlivem a falešným příslibem budoucího ráje podmaňuje obyvatelstvo a vymývá mu mozky. „Nakonec jsem musel zaplatit, připil jsem vzpouře. Není co víc říct, připil jsem vzpouře,“ zpívá Albarn se vzdorem v titulním singlu, který album otevírá a nastavuje jeho vyznění. Hostuje zde hvězdný baskytarista Thundercat a hybná skladba podobně jako většina desky obsahuje výrazné osmdesátkové přísady a příchuť.

Albarn se sice napříč nahrávkou s deziluzí vyjadřuje k různým možnostem ovlivňování a manipulacím veřejného mínění, které mohou pohnout politickým děním - jako třeba v případě Brexitu. Ale přistupuje k tomu spíš hravě než konfrontačně. Jako v zasněné baladě The Tired Influencer, kde je vztek vystřídán melancholií a Albarn zpívá: „Jen se snažím držet hlavu vzhůru, ale nic už není skutečné ve světě unaveného influencera.“ O kus dál tu pak výrazné epizodní role mají natolik rozliční umělci jako globální hitmaker Bad Bunny, písničkář Beck, zpěvačka Stevie Nicks nebo rapoví De La Soul.

Album patří k tomu nejlepšímu z diskografie kapely a Albarnovi se současně s Gorillaz povedlo stvořit podivuhodný projekt, který nemá v hudebním průmyslu srovnání. Kapelu, která má v duchu Simpsonových na povrchu nestárnoucí, pevnou image a věčně mladé obličeje. Jako by byla odsouzená k neměnnosti, ovšem její substance je pokaždé aktuální a naprosto současná. Pavel Turek

Prezidentská inaugurace

V průběhu závěrečné části inaugurace nového prezidenta Petra Pavla vystoupí ve čtvrtek v katedrále sv. Víta Česká filharmonie a Pražský filharmonický sbor pod vedením dirigenta Jakuba Hrůši. kromě státní hymny společně zahrají tři symbolická díla: Meditaci na staročeský chorál Svatý Václave od Josefa Suka, část z oratoria Svatá Ludmila od Antonína Dvořáka a Te Deum téhož skladatele. Pražský hrad bude v den inaugurace otevřený pro veřejnost, která bude moci sledovat slavnost na velkoplošných obrazovkách na Hradčanském náměstí a na třetím hradním nádvoří. Živý přenos bude i na ČT 24. tur

Kulturnímu mixu věnujeme čtyři stránky v každém čísle týdeníku Respekt a vždy ve čvrtek vám přinášíme výběr z chystaného vydání

Newslettery a nový informační servis si můžete objednat k odběru na adrese https://www.respekt.cz/newslettery

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter