Kdo máte 86 milionů eur – zhruba 2,2 miliardy korun, tedy ekvivalent 2,2 km české dálnice, což není moc –, dokážete najmout 750 lidí, vesměs počítačových odborníků, a k tomu dva roky času, může se vám podařit zastavit život ve státech Evropské unie.
Jak teď napsal server Euobserver, přesně tohle stačí na fatální kybernetický útok na Evropu. Jeho výsledkem by bylo, například, vyřazení z provozu všech hlavních elektráren na kontinentu; zastavení veškeré dopravy ve vzduchu, na silnicích a železnici; zmrazení mezibankovních operací, kolaps burz, odříznutí centrálních vojenských štábů od delokalizovaných jednotek v ostatních zemích; a nefunkčnost mobilních sítí napříč Evropou. Ve zkratce – docela rock´n´roll.
Dospěl k tomu matematik Charlie Miller, který pět let pracoval pro americkou NSA právě na systémech obrany USA před útoky ze sítě. Několik evropských vlád si u něj objednalo srovnatelnou studii pro EU, která je pozitivně velmi propojená, ale negativně, v systémech obrany, už méně. Jeho verdikt je tedy tento. Podle Millera by stačilo zaměstnat dvacet špičkových světových hackerů, kteří by hledali bezpečnostní mezery v hojně užívaných softwarech jako Windows, Java nebo Adobe, tak, aby na konci jejich práce byl soubor ve formátu PDF, který by si vytipovaný majitel emailového účtu, v domnění, že jde o zprávu od kolegy, otevřel. Jeho počítač by tím nainstaloval nepřátelský program, který by obsahoval nějaký RAT (Remote Administration Tool), jenž by převzal kontrolu nad jeho hardwarem a umožnil vzdálenou manipulaci s veškerým obsahem na discích.
Kromě dvaceti počítačových velmistrů by bylo podle Millera potřeba šest set „obyčejných“ znalců IT, kteří by byli lize mistrů k dispozici, a pak zhruba čtyřicet špiónů. Jejich úkolem by bylo dostat se pod kůži lidem na klíčových pozicích – typ šéfovi letového provozu na velkém evropském letišti – kteří právě kvůli svému postavení neznají vstupní kódy k zašifrované síti, aby nemohli být elektronicky zneužitelní. Nicméně vědí, například, jaké číslo z jednoho telefonu vytočit v případě ohrožení, takže cílem těchto agentů by bylo dosáhnout toho, že v inkriminovaném momentu onen telefon použijí.
Miller proto dochází k závěru, že vedle technologií je nutné investovat především do lidského kapitálu. „Když máte dobrou výzvědnou síť, spoustu věcí můžete předvídat. Technologie nemají lidskou empatii. Chcete-li tedy dobře utratit svoje peníze, použijte je na vaši informační službu (intelligence services),“ radí Miller.
Při čtení této zprávy se vkrádá na mysl článek kolegů Kundry a Spurného o ruském agentovi Robertu Rachardžovi, jemuž stačilo přátelství s jednou upovídanou femme fatale, jíž podlehli tři generálové z nejvyššího patra české armády, a Rachardžo viděl členskému státu NATO až do žaludku. Hm, možná dostali v Kremlu Millerovu zprávu o něco dřív než v Evropě…
. . .
Málo se o tom v našich končinách píše, tak pojďme na to. Ze současných 115 unijních ambasadorů ve světě pocházejí jenom dva ze států, které vstoupily do unie v roce 2004. Jeden Maďar a jeden Lotyš, to je vše. Převážnou část diplomatického sboru unie tvoří zástupci zakládajících zemí a identifikovatelná je také linie stát a jeho bývalá kolonie. Například v Africe častou vedou unijní misi Portugalci, Španělé, Britové nebo Francouzi, rozčiluje se Polský institut pro mezinárodní vztahy.
Rozčiluje se proto, že zanedlouho, konkrétně v září, začne obsazování prvních míst pod hlavičkou EEAS – evropské diplomatické služby – která by měla fungovat jako podobná paže jakéhokoli národního státu, ovšem razit se tu bude ne česká nebo britská politika, ale společná evropská. Evropský velvyslanec, řekněme, v Gruzii bude mluvit za celou Evropu a bude moct jejím jménem rozhodnout, s kým z lokálních politiků se budou Evropané bavit a co budou říkat, zatímco dosavadní unijní ambasadoři fungují hlavně jako distributoři modrých vlaječek a návštěvníci školních besed.
Poláci mají strach, že i silovější evropské posty obsadí spíš Nizozemci, Francouzi, Španělé a Britové než Poláci, Češi či Estonci. To jednak nepomůže prestiži východoevropské země ve světě a pak, znemožní šíření kýžené politiky. Například je jasné, že názor, jak dál s komunistickou Kubou, je jiný ve Varšavě a Praze než třeba v Madridu a proto bude důležité, jestli v Havaně zakotví Polák, Čech nebo Španěl.
Jenže co s tím? Diplomaté ze západních států mají prestižní školy, zpravidla víc jazyků a víc zkušeností, a hlavně pocházejí ze států, které si strategičnost podobných míst uvědomují. Jejich šance uspět ve výběrových řízeních je docela veliká. A teď si vezměme příklad Česka: jazyková vybavenost a zkušenosti českých diplomatů jsou ve srovnání s jejich západními kolegy ve většině případů objektivně menší, politická elita státu ráda unii štve, ironizuje a kope do kotníků, tak proč by měl do našince Brusel investovat důvěru a svěřit mu zodpovědnost?
Bylo by skvělé, kdyby za Evropu třeba právě v Gruzii, na Ukrajině, ale i v Rusku mluvil Východoevropan, důvody jsou nasnadě. Jenže jak často jste o tomhle tématu slyšeli mluvit například českého premiéra?
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
