Vaše reportérka se vrátila z Iráku. Země v takovém rozkladu se hned tak nevidí. Fyzická devastace po válce ještě není tak strašlivá, domy se začaly bortit a ulice plnit mrtvolami koček už na sklonku éry Saddáma Husajna, poznamenané desetiletím mezinárodních sankcí a příkazem diktátora dát všechno bohatství země na vyzbrojování (a jeho paláce). Horší je rozklad irácké společnosti, strach a nedůvěra všech vůči všem, které, vizuálně podtrženy černými hidžáby žen a rozstřílenými auty, dělají z cesty Bagdádem zážitek připomínající atmosféru Sin City…
O tom ale až v jednom z příštích čísel Respektu. Cesta do brány pekla nicméně začala mezi těmi, kteří v posledních letech píší svůj šťastný příběh – mezi Kurdy. Čtyřmilionový irácký Kurdistán je nejmenší z trojlístku států, na jejichž území celkem 25–30 milionů Kurdů převážně žije (1. Turecko, 2. Írán, 3. Irák), daří se mu ale nejlépe.
Kurdské provincie mají autonomní statut v rámci Iráku; získaly ho už po první válce v zálivu v roce 1991 a nová irácká ústava z roku 2005 jej potvrdila. Se zbytkem Iráku sdílí irácký Kurdistán měnu, část hranic, a to je zhruba všechno. Kurdové mají svoji vládu, parlament, prezidenta, zahraniční politiku, taky armádu a jeho elita vystupuje jako elita nezávislého stát. Nezávislí ale nejsou.
Hlavní město Erbíl je jako houby po dešti – roste o překot. Místní i cizinci, kteří přejíždějí mezi Kurdistánem a zbytkem Iráku, vám řeknou, že pokaždé, když se vracejí, je to jako by tu byli poprvé. Nepoznávají ulice, kterými mnohokrát projeli, protože se neustále mění přibývajícími domy, kancelářskými budovami, hotely a čajovnami. Tvárnice a řvoucí míchačky na beton podél chodníků lezou za chvíli krkem a požírají zbytky původního orientu, tady jsou ale poznávacím znamením, že jste na území, které zažívá zářnou éru a pulsuje.
Jak je to možné, napoví statistika. Zatímco ve zbytku Iráku dochází denně k násilným útokům na civilisty a Bagdád teprve nedávno přestal počítat denní oběti po stovkách, tady se poslední výbuchy odehrály před čtyřmi lety. Od té doby je klid. Kurdistán, a zejména Erbíl, se považují za jedinou skutečně bezpečnou zónu v zemi a hlavně kvůli bezpečnosti sem proudí zahraniční firmy. Je tu i několik českých podniků a mimojiné staví přehrady. Budoucnost se jim tu rýsuje ve snových barvách: přehrad, vodních elektráren a vůbec velkých vodních děl plánuje vláda Kurdistánu v příštích letech zafinancovat na čtyři sta. Číslo, které v Evropě nenajdete.
S další otázkou už potřebujete pomoct – totiž jak je možné, že jde zajistit bezpečnost v Kurdistánu a nejde to ve zbytku Iráku? Vysoce postavený muž z okolí kurdského prezidenta Barzáního, se kterým se shodou náhod ocitnete u jednoho stolu a dáte se do řeči – nesmíte ovšem uvést jeho jméno – na to s důrazem na každé slovo odpovídá, že „kurdská armáda,“ složená z pešmergů, bývalých partyzánů-bojovníků za nezávislý Kurdistán, „dělá, co má armáda dělat.“
Po prvních 24 hodinách v Iráku je to moc velká hádanka. Rozluštění přichází až o několik hodin později ve společnosti čtyřiadvacetileté popové zpěvačky Dashni Murad a jejích vrstevníků v jednom erbílském podniku. Dashni, která vyrůstala v Holandsku, kam její rodiče utekli před Saddámem, vydala už dvě desky a na každé je skladba o Kurdistánu. „O tom, že miluju Kurdistán, chci pro něj ze sebe vydat to nejlepší a že to, co dělám, dělám pro svoji zemi,“ říká. Stejně „miluje“ i prezidenta Barzáního.
Všichni okolo ní pokyvují – mladá kurdská muslimka, pak Sermad, který se zrovna vrátil ze studií v Londýně, naproti sedící další kurdská hvězda showbusinessu… Barzání, bývalý partyzán, je pro všechny hrdina. „Bojoval za muslimy, křesťany, za ty, co tu zůstali, za nás, co jsme odešli. Prostě za Kurdistán, chápeš?“ říká Dashni a pak trochu váhavě řekne. „Já a Sermad jsme si říkali… zkrátka myslíš si, že Kurdistán bude jednou svobodný? Že bude nezávislou zemí?“
Kurdové mají věc, která je všem společná a dokáže je sjednotit. Stojí nad náboženskými rozdíly, politickými stranami, nad historickými konflikty mocných kurdských rodin i nad penězi. Ostatní Iráčané jako by takovou věc neměli. Nebo leží příliš hluboko pod nánosem mrtvých a sektářskou nenávistí.
O tom ale až příště, jak bylo řečeno.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
