V lednu mi bylo devadesát a tak nějak jsem upadla a zlomila jsem si nohu. A té mojí noze se už rok nedaří narovnat, je křivá a o tři centimetry kratší. Ale chodím – na výběr mám chodítko, nebo berle. Anebo vozík, když je tedy nablízku někdo, kdo by ho tlačil.
Nejhorší je stále někoho o něco prosit.
Leccos jsem se za ten rok naučila. Špinavé prádlo do pračky? Jednoduché. Zavázaná igelitová taška a přesně mířený hod dolů do sklepa, kam pak dojdu. Nosit něco ze sklepa je brnkačka. Posunujete ty věci směrem nahoru, schod po schodu. Schod, posun, krok. Ale zkuste posunout dolů skleničky s čerstvými povidly.
A co chudák zahrada? Hrábě zvládnu, motyčku jakž takž, všechno jasně s chodítkem a ortézou. Jde to hodně pomalu, ale jde to. Úhlavní nepřítel je rýč.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
