O nebezpečí krátké paměti

Byl u moci dvacet let. Ke konci jeho vlády se země nacházela na pokraji ekonomického zhroucení, přiškrtil média, pěstoval politické vězně a v zemi téměř dekádu panoval výjimečný stav.

Stačila smrt jednoho disidenta a lidé vyšli do ulic a výsledkem bylo jeho svržení. Spojené státy americké těsně před tím stáhly svou pomoc a prezident i s rodinou musel před rozvášněným davem narychlo prchnout ze země. O jakou zemi se jedná? Ne, není to žádná ze severoafrických zemí, kde právě probíhají bouřlivé politické změny. Jsou to Filipíny v únoru roku 1986.

Filipínci tehdy sice neměli internet, aby se svolávali k protestům proti autoritativnímu prezidentu Ferdinandu Marcosovi, zato měli rozhlasovou stanici Veritas, církev a později i armádu, která se postavila na stranu demonstrujících. A to bylo pro úspěch revoluce určující.

Filipínci si pak svržení jiného nepopulárního prezidenta ještě jednou zopakovali, a to v roce 2001, kdy už byly k mání mobilní telefony. K hromadnému protestu se svolávalo přes smsky a do pár týdnů byl zkorumpovaný prezident Joseph Estrada, který raději hrál karty a holdoval alkoholu, než řídil stát, sesazen.

Mnoho Filipínců je dodnes přesvědčeno, že světu dali pokojnou revoluci, která zvládne svrhnout diktátora bez ztráty jediného života. Ať už je to pravda nebo ne, národ, který dodnes trápí ozbrojené komunistické povstání a muslimští separatisté na jihu země, zkorumpovaným režimům ukázal, že moc lidu (people power) pro ně může být fatální.

Druhý Singapur
Na úspěchu filipínských sametových revolucích však zůstává smutný jeden fakt. Během tohoto týdne, kdy se slaví pád Marcosova nedemokratického režimu, vystoupil jeho syn - Ferdinand „Bongbong“ Marcos ml. - s prohlášením, že kdyby nebyl jeho otec odstaven od moci, byl by dnes z Filipín druhý Singapur. „Tolik toho pro náš národ udělal, tolik se obětoval,“ řekl novinářům den před vypuknutím stříbrných oslav revoluce syn nejautoritativnějšího vládce, jakého kdy země měla. 

Bongbong Marcos po vzoru otce zvolil politickou kariéru. Loni v květnu byl zvolen do senátorského křesla a předtím byl několikrát guvernérem provincie Illocos Norte a ještě předtím několikrát kongresmanem. Jeho sestra Imee je v politické aréně neméně úspěšná; v současnosti působí jako guvernérka provincie Illocos Norte. A do třetice všeho zlého samotná manželka Imelda Marcosová, kterou politické chutě nepustily ani po vyhnání ze země v onom osudném roce 1986, byla v loňských volbách zvolena jako kongresmanka. Jaký paradox, když zasedá ve vládě, kterou v současnosti vede syn onoho disidenta zabitého v roce 1983, jehož smrt vyústila ve svržení Marcose.

A prostopášný prezident Joseph Estrada? Ten se loni ucházel o prezidentský post a nevedl si vůbec špatně. Bohužel.

Nad arogancí rodiny Marcosových zůstává rozum stát. Drzost Bongbongova prohlášení musela popudit bývalé politické vězně i spoustu lidí, kteří měli příbuzné či přátele během neslavného Marcosova vládnutí za mřížemi či jinak perzekuovány. Nikdo z médií jej však otevřeně nekonzultoval a tak se při čtení tamních novin může zdát, že vše je v naprostém pořádku. Dokážu si představit, že mnohým pod tíhou chudého života někde uprostřed slumu Bongbongova teorie o Singapuru zněla celkem přesvědčivě.

V tuto chvíli je předčasné mluvit o hrozbě podobného scénáře v arabských zemích, kde právě svrhli své diktátory a o dalšího se pokoušejí. Doufejme ale, že jejich národy budou mít o něco delší paměť a nenechají potomky diktátorských vládců vypouštět z úst podobné nesmysly.