Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Kultura

Zažít týden jinak

Nevšední výběr ze všedních zážitků uplynulého týdne

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Přiznávám, že od minulého pátku mám takový zvláštní tik: neustále mě cosi ponouká zvedat ruce nahoru. Naučil jsem se to na akci, která měla vzletný název Rapmasters HipHop Culture Festival 2015 a proběhla na žižkovském Nákladovém nádraží. Několik hodin nás tu totiž Vladimir 518, Hugo Toxxx, James Cole a pár dalších milých lidí se špatně zakrytým pudrem u nosu žádali, abychom „dělali bordel“. Což soudě podle reakcí jejich publika spočívá právě v tom, že zvednete ruce nahoru, a pokud se vám podaří – což se soudě podle reakcí publika často nedaří – udržet stabilitu, ještě se k tomu hodí zakřičet „Jóóó!!!“.

Napudrovaným lidem se to velmi líbilo, zvlášť když jim k tomu z pódia ti milí lidé říkali, že jsou děvky. Míněno publikum, nikoli ti milí lidé. Řada dívek z davu se k tomuto označení dokonce hrdě hlásila, jen to nebylo dostatečně vidět, protože u toho nedokázaly udržet stabilitu. Což ovšem kulturním rapmasterům na pódiu nevadilo, protože tam měli tři ledničky, ze kterých si mohli během produkce vyndavat dva alkoholické a jeden povzbuzující nápoj, o kterých tak nějak celá akce stejně byla, vždyť se tam taky směly prodávat právě jen tyhle dva alkoholické a jeden povzbuzující nápoj.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Energii měl přitom celý večírek zhruba takovou, jako když se dal teď znovu dohromady Pražský výběr, jen tam byli o dost mladší lidé napudrovaní víc než Ropotámo. Já tam byl kvůli kapele WWW. Když jsme se před pár týdny potkali v New Yorku, Ondřej Anděra aka Sifon mi říkal, že když už vydávají u Vladimírova Pětsetosmnáctého Big Bossu, bude pro něj zajímavou zkušeností zkusit si s rapmastery stoupnout před jejich publikum. To se samozřejmě potvrdilo, protože publikum bylo z poeticko-depresivní produkce WWW značně zmatené. Když na ně nikdo hodinu nekřičel, aby dělalo bordel, a neotevíral si u toho ledničku, moc nevědělo, co samo se sebou. Tak jsem zvedl ruce i zbytek těla a šel domů.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Kéž bych dokázal tyto všední chvíle v daných chvílích více ohodnotit. Po sobotní akci Zažít město jinak byl totiž i takový jednoduchý úkon jako zvedání rukou věcí velmi složitou. Ve Vršovicích jsme se zkrátka ke kolektivním Sousedským slavnostem v hlavním městě postavili srdnatě a zodpovědně, což pro mnohé znamenalo, že zažili město jinak nejen v sobotu, ale i pár následujících dní.

Nicméně zbyly nám tu po nich nejen rozostřené vzpomínky. V plenérové galerii ProLuka nám tu totiž Robert Barta postavil instalaci Jednou budu velký. V důmyslném diagramu zachycuje prvních osmnáct let lidského vzrůstu, což se projevuje rostoucí výškou zábradlí, na němž řada z nás strávila v sedě ty krásné chvíle, kdy se čekalo, až škola začne, nebo až skončí. Teď tu můžete čekat, na co chcete.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Třeba až tu jednou promítnou film Takovej barevnej vocas letící komety. Zatím se ale nic takového nechystá, čili jsem se na jeho premiéru jel v úterý podívat do Aera. Upřímně řečeno, trochu jsem se obával, že půjde jen o takovou sentimentálně patetickou vzpomínku na Filipa Topola, když to točili Filipovi kamarádi. Kupodivu úplně ne, ale když je dnes člověku dvacet, těžko z filmu něco pochopí, natolik je uzavřený ve světě Psích vojáků, za kterým se už – bohužel – dávno zaklaplo víko Filipova piána. Já si u toho vzpomněl, jak jsme se potkali v jeho možná vůbec nejvnímavější fázi. Nepil, nekouřil, jen poslouchal Mozarta a díval se na zaostřený svět takovýma nadšenýma, až dětskýma očima. Než se mu zase posléze rozlil do takovýho toho divnýho tónu, kterým končí Requiem.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Do Aera jsem se shodou okolností vrátil hned druhý den. Dělali jsme tu totiž už pětačtyřicátou Pecha Kucha Night a musím neskromně přiznat, že to má pořád smysl: objevovat nové lidi a zvát ty, kteří už objevovat dávno nepotřebují. Jasným vrcholem večera bylo tentokrát vystoupení Vladimíra Kopeckého.

Malíř a sklář si ve svých čtyřiaosmdesáti letech vysloužil obrovský aplaus nejen za své práce, ale i za svůj pověstný nadhled a smysl pro humor. Třeba když ukázal, jaký mu v ateliéru panuje zmatek. Jako by v tu chvíli roztála srdce lidí v publiku zhruba tak, jak se u něj tavilo sklo. Když už jsme tedy před chvílí mluvili o patosu.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Patetické naopak vůbec nebylo čtvrteční zahájení finále Ceny Jindřicha Chalupeckého. Spíš hedonické: Vojta Fröhlich totiž pojal svou účast jako happening, jehož součástí byl i autobusový zájezd do Moravské galerie v Brně, kde se finále koná. Půjčil si na to autobus od Dopravního podniku hlavního města Prahy, což měl být takový žert, neboť se přijíždělo ku kavárně Praha, která s Moravskou galerií sousedí. Jenže se něco nějak pokazilo a dopraváci mu před Akademii výtvarných umění přistavili nikoli ten městský, ale úplně obyčejný velký autobus typu „fun and relax“. Na performativním rozměru akce to samozřejmě řadu odstínů srazilo - včetně těch ve Vojtově tváři.

O samotném finále si brzy něco většího přečtete v tištěném Respektu, zatím mohu jen říci, že si to bohužel přečtete. Každopádně kdykoli budu v budoucnu projíždět kolem té pumpy u Benešova, vždycky si vzpomenu na památná řidičova ranní slova: „Pokud okamžitě neztlumíte tu hudbu, odmítám pokračovat.“

Pokračování Pražské kavárny bude následovat opět za týden, pro pořádek jen dodejme, že kromě Vojty Fröhlicha se brněnského klání účastní zleva Pavel Sterec, zprava pak Lukáš Karbus, Pavla Sceranková a Barbora Kleinhamplová. Ta úplně vpravo se jmenuje Karina Kottová a celé to řídí. Jako tu cenu, nikoli autobus.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].