Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Když nastala apokalypsa a na Dýmové hoře se těžila měď

Nevšední výběr ze všedních zážitků uplynulého týdne

otvor
Autor: Jan H. Vitvar

Před rokem jsem tu oceňoval Ondřeje Filípka za jeho diplomovou práci na AVU, ve které se nebál měřítka a upřímně se doznal, že nemůže ve svých sochách jít ani příliš hluboko, ani nemůže být příliš povrchní. Jeho sochy z hrubého betonu, sádry a surového železa doslova přetékaly z místnosti ateliéru až na chodbu a já si říkal, jaké to asi bude, až se jeho živelnost konfrontuje s prostorem nějaké vypulírované galerie. A je to tady. Filípek se aktuálně představuje v prostředí, které by mě k němu nenapadlo: v DSC Gallery u Staroměstského náměstí, kam spíš než jeho pankáčtí přátelé chodí klienti sousedního butiku Kláry Nademlýnské.

1
Autor: Jan H. Vitvar

Reklama
Reklama

Ovšem pozor, výběr šestadvacetiletého umělce dává logiku. Už loni umístil tehdejší ředitel Sbírky umění 19. století a klasické moderny Národní galerie Otto M. Urban pár Filípkových artefaktů do dlouhodobé expozice Salm Modern: Možnosti dialogu v Salmovském paláci, kde byly konfrontovány s tvorbou hvězdy současného „špinavého“ umění Tracey Emin. A srovnání nedopadlo vůbec špatně. Že tedy nyní galeristka Olga Trčková sáhla po „neotřelém a revoltujícím“ sochaři a přizvala ho do své silné stáje, dává z jejího pohledu hledajícího v autorech nejen umělecký, ale i komerční potenciál jasný smysl.


Pochopitelně si dovedu představit prostory, které by se k jeho nevázanému rukopisu hodily mnohem víc. Holešovickou Trafo Gallery kupříkladu. Ta by jistě nechala lépe vyniknout jeho přístup, kdy sochy vznikají coby jacísi zpečení svědci imaginární apokalypsy, jež probíhá ve Filípkově hlavě. Tak jako kdysi zůstali ležet na ulicích Pompejí zaskočení obyvatelé zatavení do chladnoucí lávy, rodí se pod Filípkovýma rukama z jeho myšlenek podivní mutanti, jimž nevyřčená katastrofa rovněž změnila těla k nepoznání.

2
Autor: Jan H. Vitvar

Musím říci, že jeho bezejmenný betonový muž, jemuž žár zaživa stáhnul z těla kůži, je důstojným a mnohem tísnivějším pandánem k Janovi Olbrama Zoubka, jímž sochař před padesáti lety vzdal poctu Janu Palachovi. Co je pozoruhodné, ani ona poněkud butiková atmosféra DSC Gallery Filípkovým dílům neubírá na intenzitě: místo aby jeho poraněné hrdiny tlačila do kouta, sochy jako by přecházely do protiútoku, a jsou to naopak čisté místnosti galerie, kdo se nyní může cítit upozaděn.


Filípkovi v tom na společné výstavě Šest prstů významně pomáhá o dekádu starší malíř Jakub Janovský. Ten své pětatřicátnictví v galerii oslavuje sérií, jež shodou okolností přesně zapadá do současné poptávky po čemkoli, co je spojené s černobylskou katastrofou. Ne že by vycházel přímo z této události, nicméně jeho postapokalyptické výjevy se svou absurdností dost blíží reálným událostem z roku 1986. Dvojice milenců se přes plynové masky líbá před atomovým hřibem, děti s prázdnými obličeji si hrají na panelákovém sídlišti ve zlověstných pláštěnkách, holčičky nepřestávají skákat přes švihadlo, i když na ně padá radioaktivní spad.

3
Autor: Jan H. Vitvar


Janovskému ovšem nejde o alarmující zprávu o konkrétním nebezpečí technologií, které se lidem mohou vymknout z rukou. Zlo má u něj mnohem obecnější, méně hmatatelnou podobu. Chlapeček si hraje s angličáky, které mu možná samy začaly hořet pod rukama, ale taky je možná sám zapálil. Chlapci na dvoře mají připravenou gilotinu pro kamaráda, jemuž ostří hlavu oddělí od trupu ve chvíli, kdy jejich kamarádka pustí k zemi zvednutý kapesníček. Žáci si při focení školního skupinového snímku hromadně zakrývají oči - a kdo ví, zda je to z legrace nebo z té hrůzy, kterou někde v dálce za fotografem zrovna uviděli. Hoch stojí před raketou, kterou může být obyčejná prolézačka, ale taky reálný prostředek k úniku z toho všeho, co Jakub Janovský maluje. Zvlášť chmurné jsou jeho výjevy zachycované originální technikou smaltovaných plechů, jež děsivé scény v pohledu diváka automaticky zařazují někam do rodinné pohodičky při mytí nádobí pod starou smaltovanou karmou.

4
Autor: Jan H. Vitvar


Slibuji, že už vás přestanu strašit. Ale zneklidňující (a zároveň skvělá) je i výstava Patrika Pelikána Schodek v Galerii Pro arte pod Pražským hradem. Nejsem fanoušek site-specific intervencí, které násilně mění prostor galerie k nepoznání, když to nedává smysl. Letos dvaatřicetiletý sochař Pelikán však do tohoto současného trendu nezapadá: jeho intervence smysl mají. V Pro arte se obvykle prezentují zavedení klasikové klasickými díly. Po Pelikánově zásahu však v galerii nezůstal kámen na kameni, respektive stěna na stěně.

5
Autor: Jan H. Vitvar

Autor vytvořil anomální situaci, kdy se stěny jako by daly do pohybu a redukovaly prostor o slušných pár procent, až jím místy skoro nejde projít a divák může jen dumat, z jakého důvodu se tak děje. Výjimečná je tahle akce využívající malířské stěrky tím, že navozuje dojem, že jde o důvod sice nespecifikovaný, ale očividně závažný. Stěny se na diváka tlačí, jako by ho už nikdy nechtěly pustit z galerie ven. Což je přes počáteční zneklidnění vlastně nečekaně příjemný pocit.


Ten bude mít každopádně návštěvník komorní výstavy Romana Franty RAT ART v Galerii Havelka u Kostela sv. Martina ve zdi. Jde vlastně o náhled do jeho stejnojmenné knihy, kterou šestapadesátiletému malíři sestavil již zmíněný kurátor Otto M. Urban. Franta je na scéně neodmyslitelně spojen s obrazy, jejichž scény jsou sestavené z tělíček brouků. Vytvořil tak i spoustu portrétů (včetně dvojportrétu prezidentů Havla a Klause), ale už před nějakým časem entomologii opustil a soustředí se spíš na své alter ego, vousatého mužíčka v kostkovaných kalhotách a triku s velkým písmenem R. Což je – jak je vidět na snímku – nejen Frantovo alter ego, ale i Franta sám.

6
Autor: Jan H. Vitvar


Publikace a výstava je složená z deníkových kreseb, které si vedl v posledních dvaceti letech. Panáček R tu v pěti kapitolách komentuje život, mezilidské vztahy, svůj pobyt v New Yorku, umělce a pochopitelně i umění. Někdy jsou to karikaturní črty, kdy se R ocitá přímo v dílech svých blízkých i vzdálených kolegů, jako když se pod černým křížem potkává s Josefem Beuysem schovaným pod dekou, z níž trčí rukojeť deštníku - nebo když je zalehnut jednou z korpulentních modelek Luciana Freuda.

7
Autor: Jan H. Vitvar

Často jsou jeho zážitky doplněné poznámkami (nanesenými na kresby písmenkovými razítky) převzatými z přečtených novin a časopisů, někdy i autorovými osobními postřehy. „Populace požaduje populární umění, ale umělci se nesmí snažit, aby bylo umění populární,“ stojí na kresbě, kde R právě domaloval obraz s nápisem Síla. Jedním z vrcholů knihy je pak půvabná kresba, na které R prochází kolem slavných newyorských komerčních galerií Gagosian, Mary Boone či David Zwirner v tričku s nápisem Havelka Gallery.


Tričko výtvarníka ukrytého pseudonymem EPOS 257 vám zde neukážu, protože si dál přeje zůstat v anonymitě. Vzhledem k jeho dřívějším akcím ve veřejném prostoru pohybujícím se na a za hranicí legality je to pochopitelné. Nicméně čím je EPOS 257 starší, tím víc musí snad i poslední policajt chápat, že jeho tvorba okolí neškodí, ale naopak ho zušlechťuje. Bez výhrad to platí o jeho nejnovějším projektu, kterým nyní obohatil kopec Třebešín mezi Žižkovem a Malešicemi. Dříve to bylo sice industriální (procházela tu vlaková vlečka na Nákladové nádraží Žižkov), ale jinak bukolické prostředí plné lesů a luk. Čili v transformačních letech ideální místo pro bezdomovce, jež tu nacházeli ničím a hlavně nikým nerušený azyl. A taky místo obživy. Jestli se někdy v Praze dolovala měď, tak právě v letech, kdy se místní kolonie úspěšně zabývala její těžbou z kabelů válejících se všude po okolí (a občas tedy ne úplně volně se válejících, že).

8
Autor: Jan H. Vitvar

Měď se z nich dostávala jednoduchým způsobem: ohněm se na drátu opálila bužírka, a protože se to tu svého času dělalo opravdu masově, začalo se území přezdívat Dýmová hora. Což je jasný odkaz na televizní seriál Děti z Kouřové hory, který ovšem v osmdesátých letech běžel ve Veze (nebo Magionu?) ve slovenském dabingu („národný umelec Julius Pántik“), čili to byly Deti z Dymovej hory. EPOS 257 tentokrát alespoň před některými úřady vystoupil z anonymity a od Prahy 3 získal (díky Pirátům a Zeleným) povolení k instalování pomníku Dýmové hoře. Vytvořil ho z dioritu s pamětníkem nejlepších časů zdejší komunity Marcelem, který se občas živí jako kameník. Nápis na pomníku vymyslel Marcel; původně navrhoval mnohem peprnější vzkaz, ale nechal se přesvědčit, aby se to obešlo bez vulgarismů, když to tu má zůstat minimálně dva roky. Víc o akci a hlavně o dějinách třebešínské komunity se dozvíte na Eposově výstavě Dýmová hora, která až do konce roku probíhá v Muzeu hl. města Prahy a stejně jako pomník stojí za to.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1582
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte