Halloween se vrací k čirému zlu maskovaného strašáka Myerse

Bylo jen otázkou času, než se v souvislosti s letošním filmem Halloween, jedenáctým přírůstkem do filmové franšízy spojené s postavou vraha Michaela Myerse, jenž v šesti zabil vlastní sestru, objeví termín toxická maskulinita.  Někteří kritici snímek vnímají a vykládají jako kritiku tolerování mužské agresivity, dominance a zneužívání moci, vůči níž se vymezuje hnutí #MeToo.

Takové genderové čtení sice může působit jako chytrý pohled na jinak „hloupý“ žánr slasher filmu, v němž maskovaný maniak likviduje skupinu adolescentů. Motiv tří generací silných žen, které se postaví zlu, je však spíš aktualizační alibi, kterým se tvůrci zaštiťují právě proti obviněním z nenávisti vůči ženám, se kterým jsou slashery (neprávem) spojované už několik dekád.

Jinými slovy: stejně jako všechny předchozí Halloweeny, i nejnovější snímek se přizpůsobuje tendencím v žánru a tendencím na trhu. Příběh je tak sice zabalen na míru éře MeToo – ale je inspirativnější vnímat ho ve vztahu k filmovému průmyslu než přes dobově podmíněné interpretace.

Nástupce Alfreda Hitchcocka

Halloween je jedním z filmů, jenž stojí na pečlivě budované legendě o kultovním hitu, který změnil na sklonku sedmdesátých let tvář amerického hororu. Film režiséra Johna Carpentera přitom při původním uvedení víceméně prošuměl. Zaregistrovali jej jen ti, kdo netrpělivě vyhlíželi nástupce Alfreda Hitchcocka v žánru hororu.

Kandidáty byli Brian De Palma a právě Carpenter - díky pečlivě a originálně budovanému napětí i znepokojivému, vycizelovanému stylu. Teprve následující tři roky po uvedení však snímek postupně získával diváky a s nimi se rodil fanouškovský kult. Původně nezávislého titulu se ujalo velké studio Universal, které vycítilo příležitost svést se na vlně rostoucí popularity slasher filmů a vytěžit z něj maximum. Halloween II si vedl komerčně lépe, ale zároveň se od něj čekalo víc.

Následujících osm filmů pak tvoří dohromady pozoruhodnou ukázku producentské obratnosti a snahy vydělat na značce Halloween jakýmkoliv způsobem. Jde o řadu snímků, které spolu nijak zvlášť nekomunikují. Některé jsou zapomenuté, jiné zapomenutelné. Některé zkouší budovat kolem Michale Myerse mytologii, jiné jej jako ústřední postavu zcela opouštějí – například trojka byla zamýšlená jako pokus o prodloužení životnosti značky Halloween, kdy by každý další film nebyl vázán na Myerse, ale s každoročně se opakujícím svátkem by do kin přišel film s jinou zápletkou. Totální komerční i kritický propad přiměl nicméně producenty k tomu, aby se hned v následujícím filmu vrátili k Myersovi pod heslem „He is back“.

V polovině devadesátých let se Halloweenu ujala společnost Miramax, největší hráč v segmentu nezávislé kinematografie, která s filmy jako Sex, lži a video nebo Pulp Fiction: Historky z podsvětí ukázala, že indie film může být komerčně veleúspěšný. Halloween spadal do miramaxovského modelu postaveného na kontroverzi, chytrém marketingu a elevaci nízkých žánrů. Miramaxu se podařilo mobilizovat fanoušky „náhodně nalezenými“ desítkami minut, které se do filmu nevešly a které studio nechtělo, ale z nichž následně vznikl režisérský sestřih.

Následující díl Halloween H20 přišel ještě s těžším kalibrem. Vrátil do hry Jamie Lee Curtis, představitelku „final girl“ Laurie Strode z původního Halloweenu z roku 1978, která (dočasně) vyhraje nad Michaelem Myersem. V nové verzi finguje svoji smrt, aby před ním unikla. Lee Curtis jako hvězda i ikonická královna vřískotu spojovaná s teen slashery měla dodat potřebnou váhu a pocit spojení s originálem a kultem. (Příspěvky Roba Zombieho z let 2007 a 2009 jsou vnímané jako zajímavý experiment od žánrového svéráze a patří spíš do jeho filmografie než do linie Halloween.)

Chybějící finesa

Přesně takovou roli ostatně plní Lee Curtis i v aktuálním Halloweenu. Zde hraje hrdinku, která se čtyři dekády připravovala na osudový střet s Michaelem Myersem. Když se mu podaří utéct při převozu ze sanatoria, je na něj ve svém opevněném a pastmi vybaveném domě připravená. Na rozdíl od okolních pochybovačů, kteří ji považují za blázna. A buď jí seberou její dceru, protože je podle většinové společnosti paranoidní, když vyhlíží Bubáka, jak se Myersovi přezdívá - nebo po ní chtějí výpověď do podcastu, jehož cílem je proniknout do Myersovy mysli.

Lee Curtis má ze své podstaty malý, poměrně klišovitý a nijak nákladný horor znovu zdvihnout na jinou úroveň. Jednak reputací dámy Hollywoodu (dcery Tony Curtise a Janet Leigh z Psycha) a jednak svým spojením s neo-feminismem coby představitelka silných ženských hrdinek potýkajících se s patriarchátem. Zároveň má představovat spojnici s původním Halloweenem. Film v podstatě ignoruje vše, co vzniklo mezi rokem 1978 a 2017 a navazuje rovnou na děj původního filmu, aniž bere v potaz jakékoliv předchozí snímky franšízy. John Carpenter ostatně k filmu složil hudbu a fungoval na něm jako kreativní poradce.

Návrat Lee Curtis, která hraje svoji hrdinku tvrdě a zarputile, znamená i návrat k jednoduchosti – k základnímu typu čirého zla, které se zkomplikovalo v dalších dílech, jež se většinou krkolomně snažily vytvořit mytologii a pozadí kolem hlavní postavy. Myers je znovu hlavně maska a temnota za ní, kterou nejde a nemá smysl pochopit; ani pro něj vymýšlet složité pozadí. Součástí neprostupnosti Myersova zla je i to, že nepromluvil od vraždy své sestry. Jen samo mlčení dovádí ostatní postavy k šílenství – novinář, který jej v úvodní scéně navštíví v sanatoriu a ukáže mu jeho pověstnou masku, aby vyvolal nějakou reakci, po chvíli zoufale křičí.

Zlo bez škatulky

Režisér David Gordon Green se tak může víc soustředit formu a styl než na zápletky vyprávění, které je v duchu klasických slasherů přímočaré a jasně směruje přes jednotlivé smrtící konfrontace k té vrcholné, kdy silná hrdinka svého protivníka překoná vynalézavostí, odhodláním a statečností. Prázdnotu za Myersovou maskou celkem propracovaně přenáší do způsobů snímání ústředního zla, které se často na plátně jen mihne, ukáže ve zlomku (boty, odraz na kapotě auta, stíny) nebo zastře úhlem kamery. Nicméně Gordonu Greenovi chybí Carpenterova režisérská finesa – která se naplno projeví v závěrečné scéně původního Halloweenu, kdy kamera tiše klouže jako hrozivý stín i předzvěst budoucích hrůz po zákoutích a předmětech předměstí, jež by mělo být bezpečné, ale není.

Scénář si tak vypomáhá přidáváním nových rovin, které film více zasazují do současných trendů a témat, jako je ironizování true crime – tedy žánru, který se soustředí na skutečný zločin a rekonstruuje jej často v tom nejmenším detailu. Dva investigativní novináři, kteří přijedou za Myersem do sanatoria pro šílence a později chtějí do podcastu její verzi příběhu i po přeživší hrdince, tak nedopadnou dobře. Zlo nejde zmapovat a udělat z něj úspěšný rozhlasový pořad.

Myers se do žádné takové škatulky nevejde, říkají tvůrci. Film tak klade poměrně zajímavou otázku, proč si vlastně myslíme, že se lze dozvědět cokoliv užitečného z mysli sériového vraha a vede rozverný dialog s celou linií současných populárních seriálů o sériových vrazích. Podobně film rozehrává i téma post-traumatického syndromu a obětí, kterým jsou lidé ochotní naslouchat méně než útočníkům. Postavy tak mají o něco hlubší psychologii, než bývá u slasherů zvykem. To ale neznamená, že v Halloweenu nejde nakonec hlavně o hrůzu a krvavé gore momenty, z nichž některé jsou klasické a některé zcela zbytečné.

Z celého filmu je patrné, jak moc chtěl David Gordon Green zbavit Halloween balastu, který se na něj za léta většinou marných pokračování navršil. Vyvolat dojem, že Halloween stále je událost – stejně jako před čtyřiceti lety. A že je možné se Bubáka bát i ve světě po hrůzách v Columbine či Sandy Hook. Předělat Halloween pro novou generaci diváků, začít cyklus odznova. Nakonec se mu to daří napůl - ale dost na to, aby se Halloween stal kriticky nejoceňovanějším kusem v závěsu za filmem, kterým vše začalo. Což není pro malý slasher vůbec málo.