0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kultura13. 10. 20165 minut

Andrzej Wajda neměl potřebu nic relativizovat ani zesměšňovat

Slavný polský režisér zemřel v neděli ve věku 90 let

Dominika Prejdová
Andrzej Wajda • Autor: REUTERS

V neděli večer jsme od kamarádky dostali sms, že umřel Andrzej Wajda. Můj přítel byl zaskočený, psal hned celé rodině. Bude to bez něho divné, to už zbyl jen Polanski, odpověděl bratr. I v mém životě vždycky nějak byl, říká přítel. Ráda si občas utahuju z polské sentimentálnosti a patosu, ale teď mi to připomnělo chvíli, kdy umřel Havel - a já jsem plakala.

Srovnání trochu pokulhává, Wajda nebyl polským Havlem; nicméně byl autoritou, kterou většina polské společnosti uznávala, stmelovala ji. Opravdu byl v polské společnosti nezvykle přítomný. Přes filmy, které komentovaly polskou realitu a připomínaly její významné momenty. Ale také politicky. Po změně systému byl krátce senátorem za rodné Suwałki, už od 80. let se k politické situaci přímo vyjadřoval – a ještě teď byl v otevřeném konfliktu s novým polským ministrem kultury.  Oproti nové vládě a jejímu nesmlouvavému patriotismu propagujícímu polské mučednictví v nejrůznějších formách reprezentoval Wajda jiný druh patriotismu - otevřený k dialogu. Na jeho domě ve varšavské čtvrti Żoliborz byla vždycky polská i evropská vlajka.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Wajda točil filmy s aktuálním poselstvím komentující jedinečnou polskou zkušenost; jeho obrovské dílo je nezvykle konsistentní, filmově i myšlenkově. Neodešel pracovat do zahraničí, i když po úspěchu Člověka ze železa mohl. „Cítil jsem, že jsem potřebný tady doma,“ říkal. Když pravice chtěla znemožnit Walesu, Wajda natočil film, jenž připomínal jeho místo - a připomínal rovněž, že i v Polsku jsou možné nejen krvavé revoluce. Točil filmy-národní eposy, které v české kinematografii nenajdeme. Neměl potřebu nic relativizovat ani zesměšňovat, a uměl přitom onen polský patos dávkovat. Točil také nepřetržitě a do konce, i na prahu devadesátky měl další plány. Herečka Krystyna Janda ho navštívila týden před smrtí: už ležel, ale zeptal se jí, jaký film spolu udělají teď.

Kromě Polanského a Skolimowského byl vskutku posledním polským tvůrcem náležejícím ke generaci, která přežila válku a mělo to pro ni prvořadý význam. „Všechny jeho filmy mají v sobě zkušenost války. Vinu za přežití. Obraz ztraceného mládí a vědomí, že naše životy jsou křehké a nestálé. Neodešel jen velký režisér, ale člověk, který reprezentoval celou generaci,“ píše novinářka Małgorzata Sadowska.

V rozhovoru se stejnou autorkou ostatně Wajda řekl, že jeho největší životní lekcí byl počátek druhé světové války v Polsku, prohra v září 1939. “Otevřela mi oči jednou provždy. V roce 1939 jsme my, důstojnické rodiny, musely utíkat, i když nikdo nevěděl kam. Na cestě byli vojáci, kteří hledali své jednotky. Tolik zoufalé hlouposti jsem už nikdy pak neviděl. Jeli jsme vozem, s jedním vojákem. Když znovu začal nálet, vytáhl zbraň a začal na letadlo střílet. Tehdy jsem viděl všechno, co jsem potřeboval. Ve třinácti. A pochopil jsem, že to není cesta, že takhle nikdy ničeho nedosáhneme,” vzpomínal (což je pro nás i zajímavá poznámka na konto českých stereotypů o polském hrdinství a české zbabělosti).

https://www.youtube.com/watch?v=9LqHA0eYTDw

Ještě před dvěma týdny byl Wajda ještě v na festivalu polských filmů v Gdyni, kde představil svůj nejnovější snímek Powidoki (Obrazy v paměti) o polském avantgardním malíři Władysławowi Strzeminském. Nabízí klasické wajdowské téma: střet člověka se systémem a dějinami, je o síle a duchovním vítězství. Strzeminski se nepoddal komunistickému systému, chtěl malovat podle sebe, ne podle socrealistických příruček - a vytrval ve svém odporu až do konce, i když ho komunistický systém fyzicky zničil. Film končí scénou, jež připomíná Wajdův slavný titul Popel a démant, který se odehrává v poslední válečný den roku 1945 a zachycuje pochybnosti příslušníka Zemské armády, který dostal příkaz zabít tajemníka krajského výboru Polské strany práce.

Malíř, kterého hraje Bogusław Linda, je už těžce nemocný, nemůže oficiálně pracovat, proto vezme práci jako aranžér výloh. Je o berlích a začíná omotávat figuríny; cítí se čím dál hůř, až nakonec padá, snaží se ještě figurín zachytit, ale strhává je v pádu se sebou. Na ulici mezitím přecházejí lhostejní chodci, ale my diváci vše vidíme. Čistá emoce, čisté sdělení.

Wajda byl přitom nezvykle pozitivní člověk, který se vždycky díval dopředu, a se smyslem pro humor. Daniel Olbrychski vzpomíná na natáčení Pana Tadeusze - jak se Wajda bál scén s herci mluvícími ve verších. Začínal proto točit v plenéru a kameramanu Edelmanovi prý řekl:„Pavlíku, podívej, jak krásně jde pěchota, ta modrá na zeleným, to pěkně vypadá. Tady krásně čáp letí a sedá si támhle za obilím, no to máme krásný záběr. Hmm, bohužel teď přijdou herci a všechno mi to zkazí!“


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].