Obyvatelé průmyslového severu Francie věří, že jim lepší život přinese Marine Le Pen. Dunkerk se snaží z krize dostat sám
5. díl seriálu k evropským volbám: Reportéři Respektu v místech, kde se rozhoduje o budoucnosti Evropy
Ve druhé polovině května je voda v moři ještě studená a neláká lidi k plavání, tu a tam se ale u břehu objeví rybáři. Severní moře tady od města odděluje několik kilometrů dlouhý vlnolam. Je široký desítky metrů – směrem k moři je zkosený a zalitý betonem. Hned za ním, přes úzký pás vody, se na pevnině rozkládá černá hradba továren. Vysoké kovové věže jsou zahalené hustým kouřem, obrovský plamen osvětluje zamračené nebe a zároveň i zdroj onoho černého kouře – závod ArcelorMittal.
Industriální zóna Dunkerku zhuštěně ilustruje, jak vypadá v podstatě celý sever Francie – region Hauts-de-France je totiž desítky let silně průmyslový. Od osmdesátých let v některých městech ale začal průmysl postupně upadat a na začátku nového tisíciletí přinesla ekonomická krize zavírání továren a propouštění dělníků. Deziluze, nezaměstnanost a chudoba má v regionu také politický přesah – oblast Hauts-de-France byla jednou z prvních bašt francouzské krajně pravicové političky Marine Le Pen a velkou podporu má tady její strana dodnes. Dunkerk, jedno z nejdůležitějších průmyslových měst západní Evropy, se po letech krize snaží znovu postavit na nohy – dát lidem práci a tím je přilákat zpět.
My tady nikoho nezajímáme
Centrum Dunkerku se od průmyslové zóny snad už více lišit ani nemůže. Nízké cihlové domky lemují čisté ulice, skoro každý chodník doplňuje pás pro cyklisty. Hromadná doprava ve městě je úplně zdarma – autobusy jezdí na vodík. Přístav sahá až do centra Dunkerku, ale jeho největší část, která odbavuje obchodní a nákladní lodě, odtud vidět není. Široké pláže na severovýchodě města jsou osázené restauracemi a kavárnami, penziony a dalšími místy, kam za pár týdnů, v létě, zamíří tisíce turistů. Teď jsou ale tato zařízení poloprázdná. Po promenádě se procházejí skupinky místních.
Právě z těchto pláží se na jaře roku 1940 evakuovaly stovky tisíc spojeneckých vojáků do anglického Doveru. Největší záchrannou akci druhé světové války a pro město naprosto zásadní historickou událost připomínají dnes muzea, památníky a také ulice pojmenované po velitelích různých jednotek. Mnohými z těchto ulic ale ti, jejichž jména nesou, nikdy neprocházeli. Město dnes totiž vypadá úplně jinak než před druhou světovou válkou – nacistické bombardování obrovskou část Dunkerku srovnalo se zemí. Na ruinách přístavního města ale během let po konci války vzniklo industriální centrum severu.
Domy a stavby, které tuhle zkázu přežily, na sobě dodnes nesou stopy války. Třeba kostel u dunkerské radnice v centru se prakticky celý zhroutil – poté byl opraven, v jeho vnějších stěnách jsou dodnes viditelné díry a pukliny. Částečně přežila taky budova bývalých přístavních skladů cukru v centru – Halle aux sucres. Na osudu této budovy se dá ilustrovat historie celého města: dvě světové války ji těžce poškodily, ale v padesátých a šedesátých letech ožila díky rozkvětu průmyslu. Pak ale přišla krize – ropné šoky a postupný útlum průmyslového rozvoje. Od konce minulého století Hala cukru chátrala, až z ní před pár lety zbyly jen obvodové zdi; ty však byly dost pevné na to, aby v nich znovu vznikl dům.
Totéž platí pro Dunkerk jako celek, říká v městském archivu, který dnes v bývalém cukrovém chrámu sídlí, ředitel William Maufroy. „Stát se po válce rozhodl koupit prakticky celou přímořskou oblast kolem Dunkerku a vystavěl v ní v průběhu let továrny. Dnes je ta oblast úplně zaplněná fabrikami,“ říká Maufroy. Šedesátá a sedmdesátá léta přivedla do Dunkerku nejen mnoho podniků a továren, ale také spoustu lidí, kteří se sem přistěhovali za prací. To se ovšem po čase radikálně změnilo: trhem práce ve městě otřásla osmdesátá léta, kdy průmysl nejen na severu Francie ochromily dopady ropných šoků, ale i globalizace a konkurence firem z Číny nebo Japonska.
V létě 1987 po uzavření loděnic v centru města a omezování výroby v klíčových firmách přišly o práci tisíce lidí, zhruba každý šestý člověk byl bez práce. Konec devadesátých let na severu Francie, deziluzi a chudobu ve svých knihách popisuje i spisovatel Édouard Louis, který vyrostl v malé vesnici Hallencourt na středozápadě regionu. Jeho otec i děda a vlastně každý mužský člen rodiny byli tovární dělníci. Ženy byly v domácnosti a staraly se o velkou rodinu. A tak to bylo téměř v každém domě v jeho vesnici.
Dělníci znali jen práci ve fabrice a chudobu. Když na konci měsíce nebyly peníze, lovily se ryby. Louis popsal i pocit, který zaměstnanci továren měli v dobách krize – jsme na to sami. „My malý lidičky nikoho nezajímáme, rozhodně ne ty velký pány,“ vtloukala mu do hlavy jeho matka. Édouard Louis rodnou vesnici nakonec opustil, vystudoval univerzitu v Paříži a stal se spisovatelem – a podobně jako on opouštějí mladí lidé regiony na severu Francie dál. A noví nepřicházejí. Tomuto osudu se nevyhnul ani Dunkerk, v posledních letech se ale město na břehu Severního moře snaží věci změnit k lepšímu.
Tisíce míst v zeleném průmyslu
Sylvie Delatte je šéfka CUD – organizace sdružující politickou reprezentaci Dunkerku a dalších 16 obcí v okolí. Byla založena už na konci šedesátých let a sídlí přímo v centru města. Delatte ve své kanceláři v impozantní budově s výhledem na malý městský přístav mluví o tom, jak se starostové oněch 17 obcí rozhodovali v posledních letech při plánování budoucnosti dunkerského regionu. „Vzhledem k tomu nepříznivému vývoji jsme se museli rozhodnout, jestli začneme ustupovat od průmyslu, nebo se pokusíme ho přeměnit,“ říká. „A rozhodli jsme se soustředit na udržitelnost. Přilákat nové investory,“ vysvětluje.
Tento přístup jde ruku v ruce s vládním plánem na proměnu industriální tváře oblasti. Za poslední dva roky tam otevřely dvě velké továrny na elektrické baterie firmy Renault a TotalEnergies. Do roku 2026 přibudou další tři a slibují, že do oblasti přinesou peníze skrze investice (prý až osm miliard eur). Hutní firma ArcelorMittal, která je jedním z největších znečišťovatelů vzduchu v celé Francii, se za významné finanční podpory francouzského státu zavázala, že zavře dvě své uhelné pece a nahradí je elektrickými.
Další investory v oblasti zeleného průmyslu francouzská vláda láká do svých severních oblastí vysokými dotacemi – Evropská komise letos v lednu Francii povolila subvence na podporu investic do zeleného průmyslu ve výši 2,9 miliardy eur. Vláda doufá, že v následujících několika letech vznikne díky této podpoře jen v Dunkerku 16–20 tisíc nových pracovních míst. Už teď se dlouhodobě vysoká nezaměstnanost ve městě snižuje a blíží se státnímu průměru kolem sedmi procent.
„Ale aby to fungovalo, aby tu bylo dost pracovníků, musíme je sem na něco nalákat,“ vysvětluje Delatte. „Pořád ještě ztrácíme asi tisíc lidí ročně, bohužel většinou mladé, kteří odjíždějí pryč studovat. To musíme změnit,“ vysvětluje. Pokud se tedy projekt zelené proměny místního průmyslu podaří, Dunkerk bude potřebovat mnoho nových zaměstnanců. A ti možná přijdou z jiných měst francouzského severu, u kterých se zatím o zářné budoucnosti rozhodně nemluví.
Naděje na lepší život?
45 kilometrů od Dunkerku leží město Calais. Právě to by mohlo být jedním z hlavních zdrojů pracovníků pro probouzející se dunkerský průmysl. Calais v posledních letech nechvalně proslulo zejména přítomností takzvané Džungle, stanového městečka na dohled od vjezdu do tunelu pod Lamanšským průlivem, ve kterém před brexitem přežívaly tisíce uprchlíků ze severní Afriky snažících se dostat do Velké Británie. Po odchodu Britů z Unie francouzské úřady tábor zlikvidovaly. Dnes v Calais dál přebývá podle dat organizace Lékaři bez hranic asi tisícovka migrantů, nesoustředí se ale v obřím kempu, jakým byla Džungle, stanují v okolí továren nebo přímo v těch, které už nefungují. Zdejší průmyslové zóny tak dnes vypadají výrazně jinak než ta v Dunkerku.
Za poslední dva roky přišlo podle odhadů odborové organizace Všeobecná konfederace práce (CGT) o práci v Calais na tisíc lidí a nezaměstnanost ve městě je mnohem vyšší (o celá tři procenta) než jinde v Hauts-de-France. Severovýchodní region největší země EU je tím vůbec nejchudším a zavíráním továren zde trpí mnohá města a obce. Departementy mají ale kromě toho všeho společnou ještě jednu věc: silnou podporu nacionalistické strany Národní sdružení.
Region Hauts-de-France byl jedním ze tří (z celkem 13 francouzských kontinentálních regionů), ve kterém v prezidentských volbách v roce 2022 zvítězila Marine Le Pen, bývalá předsedkyně a dnes stále ještě zdaleka nejvýraznější členka Národního sdružení. Volby vyhrála jak v departementu Pas-de-Calais, tak i v samotném Calais. Dunkerk je jedním z měst v regionu, kde těsně zvítězil Emmanuel Macron. Le Pen ho ale porazila na dunkerském předměstí Grande-Synthe, v části, kde se nacházejí mnohé velké a významné továrny. Kromě největšího města departementu Nord, Lille, kde zvítězil současný prezident s přehledem, hrají ale výsledky z celého regionu do karet jednoznačně Národnímu sdružení.
„Lidé v této části země podle mě mají pocit deziluze,“ říká už citovaný William Maufroy z dunkerského městského archivu. „Přestože mnoho let pracovali, snažili se, dřeli, tak se stále nemají dobře. A je to stále horší a horší. Žijí tu, stejně jako jejich rodiče a prarodiče, někteří pracují v těch stejných fabrikách. Každý den, celý život, koukají na horizont špinavých továrních budov, dýchají popel a prach a v jejich sousedství se usazují v různých provizorních přístřešcích cizinci, kterým nerozumějí a kterých se bojí,“ říká. „Krajní pravice jim slibuje, že se tohle všechno změní.“
„Lidé vidí, že stát a současná vláda něco nezvládají – vláda nedokázala reagovat na dlouhodobou strukturální změnu zvláště v tomto regionu,“ říká politolog Jan Rovný působící na pařížské univerzitě Sciences Po. „Tradiční zaměstnání dělníků a pracovníků velkých koncernů upadají. Měli silné organizace, jak sociální, tak politické – a ty se odvíjely od odborů ve fabrikách. To dnes zmizelo,“ říká. Lidé také žili blíže továren, pospolu. Takže sdíleli kromě práce i strasti běžného života. „Padesát let zpátky měl dělník desítky nebo stovky kolegů, přátel, přímo v práci. Sdíleli stejnou zkušenost, problémy a osud. To už ale dnes není samozřejmost a politický život se dnes často točí kolem zájmů jednotlivce,“ říká. Obyvatelé nejchudšího regionu, ve kterém každý pátý z nich žije pod hranicí chudoby, tak dnes své naděje na lepší život vkládají do Marine Le Pen.
Podle průzkumů čeká Národní sdružení jednoznačný úspěch také v blížících se volbách do Evropského parlamentu. Takového výsledku se obává mnoho současných evropských lídrů – Marine Le Pen je totiž silně euroskeptická a její strana v Evropském parlamentu sedí ve frakci s jinými krajně pravicovými uskupeními, jako je Alternativa pro Německo nebo česká SPD Tomia Okamury. A protože predikce dávají straně velmi velký náskok před ostatními francouzskými partajemi, je jasné, že za úspěchem Národního sdružení určitě nebudou stát jen severní francouzské departementy.
Jejich podpora bude ale značná. Současná francouzská vláda a prezident Macron si proto správně spočítali, že právě tam by teď měla směřovat jejich pozornost, aby dělníci francouzského severu už neměli pocit, že jejich hlas nikdo neslyší. Zda snahy o obnovení industriální síly Dunkerku nastartují tolik potřebný rozkvět celého regionu, je ale v tuto chvíli ještě nejasné.
Článek je součástí volného seriálu Reportáže z míst, kde se rozhoduje o budoucnosti Evropy, který najdete v časopise i na webu před volbami do evropského parlamentu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
