„Občas ležím v posteli a tečou mi slzy.“ Mladí lidé vzpomínají na digitální pustinu

„Byl rok dva tisíce něco, my to všechno máme, hrajeme si s legem, ty otvíráš plánek. Jedem z Beckilandu, máme slunce v zádech, tlačítkovej Sony Ericsson a premiér byl Topolánek,“ začíná skladba hudebníka Matěje Čecha alias Mat213. Píseň s výmluvným názvem Poslední hezký léto se topí v nostalgii po časech na přelomu milénia a často se tak označuje za výpověď o současném naladění generace Z.

Její příslušníci pomalu dospívají, nejstarším zástupcům bude za dva roky třicet. Nostalgické vzpomínání na dětství k tomuto přirozeně patří. Pro generaci „digitálních domorodců“, jejichž život většinou už odmala určovalo obklopení technologiemi, je však přece jen něco trochu jinak. V jejich podání je nostalgie doslova duchem doby.

Cílem je přenést se do světa, který se zdá být přívětivější a jednodušší než ten dnešní, v němž se potkává několik krizí od ekonomické přes bezpečnostní až po klimatickou. A stylem oblékání známým jako Y2K, který parafrázuje módu z přelomu milénia, to jen začíná. Někteří dvacátníci hrají počítačové hry svého dětství, jako je Minecraft, další sledují filmy z téže doby nebo si stále dokola pouštějí epizody Simpsonových a Přátel.

V romantických komediích z přelomu milénia vidí páry, které se seznamují třeba tak, že jednomu z nich popadají knížky v knihovně. A pak si uvědomí, že oni se s partnerem setkají s největší pravděpodobností na Tinderu, že „některé věci bývaly hezké, ale já už je nikdy nezažiju“.

„Velké agentury zaměřující se na predikce dění na trzích vydávají takzvané reporty sentimentu, které ukazují, v jaké náladě momentálně zákazníci jsou. A nostalgie v nich obrovsky narůstá,“ potvrzuje Pavlína Louženská, která se zabývá předvídáním a zachytáváním trendů. Dnešní dvacátníci vzpomínají hlavně na svět před masovým rozvojem sociálních sítí, nebo dokonce před internetem. Vědí, že si ho idealizují, ale přiznávají, že je to jednodušší a příjemnější než myslet na nejistou budoucnost.

Ztracený ráj

Mladí pravděpodobně nejsou jediní, kdo cítí nostalgii po analogovém světě, ale z výzkumů se zdá, že negativní účinky digitálních technologií, s nimiž jsou pevně propojeni, prožívají silněji než starší generace. Z nové studie britské společnosti British Standards Institution vyplynulo, že by mládí prožila raději bez internetu skoro polovina lidí ve věku 16–21 let.

Také podle britské společnosti GWI, zaměřené na průzkum spotřebitelského chování, je generace Z, co se týče technologií, nejnostalgičtější ze všech: 60 procent z nich by se chtělo vrátit do doby před rozvojem sociálních sítí. Část z nich se tak pravidelně vydává do říše denního snění, kde si takový svět představují.

Patří mezi ně i čtyřiadvacetiletá grafička Klára Blažková. „Občas ležím v posteli, poslouchám písničky z roku 2013 a tečou mi u toho slzy. Když mě u toho vidí manžel, nechápe, proč to dělám,“ popisuje. „Je to pro mě někdy až nezdravé,“ přiznává. Ale trávit čas v minulosti ji naplňuje víc než přítomnost i plánování budoucnosti. K minulosti se obracejí i její stejně staří kamarádi. Téma mezi nimi tak rezonuje, že se dokonce rozhodli oslavit silvestr 2024, jako by se loučili s rokem 2014: v tehdy moderních flanelových košilích a za zvuku hudby, jež tenkrát válcovala hitparády.

Klára si uvědomuje, že částečně jde jen o hořkosladké vzpomínání na dětství. Oddává se mu, třeba když se vrací na pražské Jižní Město, kde vyrostla. Mnohem víc než o panelovém sídlišti ale mluví o tom, že za jejího dětství byly technologie primitivnější, a tím i autentičtější. Že mnohem více lidi propojovaly, než rozdělovaly. „Vzpomínám, když jsme měli jeden stolní počítač pro celou rodinu. Bylo to takové komunitní. Dnes každý sedí u svého notebooku,“ popisuje. Podobně se vrací k období před masovým rozšířením sociálních sítí. „Psali jsme si s kamarády po esemeskách a nebyli jsme pořád na příjmu, takže jsem se na to těšila,“ dodává.

Stýská se jí i po tom, jak se kdysi dokázala lépe soustředit nebo se prostě jen tak nudit. Čímž pojmenovává to, co v dnešní době připomíná řada psychologů: nuda je i prostorem k přemýšlení a kreativitě. „Když jsem se nudila, šla jsem pak dělat něco smysluplného, třeba malovat,“ říká Klára o činnosti, která je její celoživotní vášní.

„Když se nudím teď, jdu na sítě. Musím se víc odhodlávat k tomu, abych šla dělat něco jiného, bojovat se sebou.“ Zároveň si uvědomuje, že „staré dobré časy“ zřejmě nebyly zas tak růžové, jak se s odstupem zdá. I proto často používá slovo „romantizace“ – s vědomím toho, že si představuje minulost bez digitálních technologií mnohem sladší, než byla.

Také pětadvacetiletá studentka Anna Grabherr má pocit, že nám nuda v životech chybí. Vadí jí, že i při jízdě tramvají hned bere telefon do ruky. Proto se zhruba před rokem rozhodla jednat: koupila si z on-line bazaru stejný mobil, jaký dostala od rodičů ve druhé třídě: vyklápěcí tlačítkovou Nokii přezdívanou véčko. Nemá internet a napsat na něm zprávu trvá místo pár vteřin minuty.

Záhy ovšem došla k trpkému zjištění, že útěk do analogové pustiny není tak snadný a že se člověk svým způsobem vyřadí ze společnosti. „Takže to trvalo jen pár týdnů a teď jsem zpátky na iPhonu,“ přiznává napůl pobaveně a napůl rezignovaně: „Když potřebuješ detox kvůli duševnímu zdraví a odpojíš se, jsi najednou hrozně znevýhodněná,“ popisuje těžkosti toho, jak snížit stres z neustálého vystavení informacím.

Anna pocity ztráty zažívá třeba i tehdy, když jí otec vypráví, jak v mládí cestoval. „Turismus tehdy ještě nebyl masový, byl bez atrakcí. Někdy si přeju, abych něco takového mohla zažít,“ říká, ale i ona se snaží nezapomínat, že každá doba měla i své stinné stránky. „Proto se v tomto ohledu vzdělávám. I dříve se děly hrozné věci, jen to nebylo na Ukrajině a v Gaze, ale v Iráku.“ Zároveň ji zájem o ekologii vede v jejím uvažování ještě dál: nemůže se ubránit nostalgii po časech, kdy byla výroba lokálnější nebo kdy nebyli lidé závislí na hrstce globálních platforem.

Opakování iluze

Čím dál častěji skloňovaný (a nejen) digitální detox až nápadně připomíná koncept „útěku do divočiny“ a ideje romantismu, které byly reakcí na osvícenství a posléze na průmyslovou revoluci 19. století. Každá historická paralela nutně pokulhává, ale podobnosti se současnou informační revolucí a touhou „odpojit se“ jsou nepřehlédnutelné.

I tehdy se během krátké doby změnil způsob, jak lidé pracují a žijí. Útěk mimo civilizaci se ve víru průmyslové revoluce jevil jako způsob, jak se vrátit k životu, který vlivem industrializace a masivního stěhování do měst pozbyl autenticity. „Koncept divočiny je až překvapivě blízký moderním ideám odpojení a digitálního detoxu,“ konstatuje třeba Lauren Collee v eseji The Great Offline (Velké odpojení).

Vysvětluje, že „divočina“ byla až do konce 18. století chápaná negativně jako cosi necivilizovaného. Až s osvícenstvím začala nabírat jiných významů, coby místo nedotčené lidmi měla být prostředím, kde může být člověk sám sebou. Současně přitom upozorňuje, že nedává smysl, aby se člověk mohl autenticky vyjádřit až tam, kde lidé z podstaty věci být nemají. V obou případech se jedná o iluzorní představu, že existuje jasná dělicí linie mezi civilizací a přírodou – nebo mezi digitálním a „opravdovým“.

To tuší i mnozí dnešní cestovatelé do minulosti, ale antropoložka Marie Heřmanová zároveň připomíná, že tahle touha po útěku do „opravdovějšího světa“ je přirozená. Zájem sílí právě ve chvílích, kdy se lidem zdá, že jim společenský a technologický vývoj tuto hodnotu bere. V případě digitálních technologií je to zejména obava, že přicházíme o mezilidskou komunikaci. Možná i proto vznikají takzvané off-line kluby, místa, kde vám telefon „zabaví“, nezřídka za poplatek, abyste se bavili bez něj, ale i poloformální skupiny, které spolu chodí odpojené od internetu třeba na výlety.

Na druhou stranu se pocity nostalgie nevztahují na celou generaci. „Část mladých se uchyluje k nostalgii jako formě úniku, část je naopak směrem k budoucnosti optimistická. Jsou to typicky lidé, kteří se zajímají o kryptoměny, samořídicí auta a Silicon Valley,“ popisuje Louženská.

A pak je tu třeba segment konzervativnějších dvacátníků, který se k nostalgii upíná jiným způsobem. Oslovuje je třeba fenomén takzvaných tradwifes neboli tradičních manželek. Jedná se o influencerky, které na sítích propagují „tradiční“ ženskou roli spojenou s péčí o muže, děti a domácnost.

Líbivost „starých dobrých časů, které nikdy neexistovaly“ se promítá se vzrůstajícím populismem i do politiky, kterou představuje Donald Trump, ale třeba i čeští Motoristé sobě. Stejně tak se z nostalgie pochopitelně stává výdělečný byznys. Třeba v Londýně nedávno otevřel obchod zaměřený na elektronickou hračku Tamagoči z konce devadesátých let.

Nostalgie po světě bez sociálních sítí se dá paradoxně kapitalizovat i na těchto platformách. „Sítě umožňují estetizovat životní styl a identitu, která se pak dá skrze algoritmus dobře šířit,“ vysvětluje Heřmanová. A kromě fenoménu tradwifes připomíná také populární „slovanskou nostalgii“, která se vyznačuje romantizací ponurých panelových sídlišť, vyšívaných ubrusů od babičky nebo dětských hřišť z ocelových trubek. To vše představuje návrat do srozumitelné krajiny dětství plného reliktů socialismu, které už mladí lidé vnímají mimo politický kontext.

Abychom se nezbláznili

Za to, jak se cítíme, přitom podle Heřmanové nemohou sociální sítě samy o sobě, jako spíše jejich provozovatelé, kterým jde o zisk. „Pobyt na sítích znepříjemňuje množství obsahu generovaného umělou inteligencí, reklam a toxicity,“ vyjmenovává. Obviňování sociálních sítí zároveň považuje za logické: jsou tak důležitou součástí života, že si do nich projektujeme řadu trápení. Je to zástupný symbol toho, co je ve světě špatně. Možná i proto, že se právě tam s negativními informacemi setkáváme. 

Jsme tak svědky určitého vystřízlivění, které následuje éru naivního internetu a prvních sociálních sítí, o nichž jsme si mysleli, že přinesou demokratizaci vědění a budou propojovat svět. A nostalgie velké části generace podle psychologa Marka Preisse z Národního ústavu duševního zdraví znamená, že slouží jako kompenzační mechanismus právě v době, která může být matoucí – jakási kotva, jež pomáhá překlenout složité období.

„Zvlášť pokud tito lidé prožili nějakou část dětství s primitivnějšími technologiemi. Nostalgie pravděpodobně zastupuje touhu po větším klidu v reakci na informační přehlcení,“ přemýšlí Preiss. Vnímá, že nástup digitálních technologií je velmi rychlý a lidstvo si na něj ještě nestačilo přivyknout. „Ve vývoji lidského druhu je to něco mimořádného. Vyžaduje to velké nároky na adaptaci a stále hledáme způsoby, jak s tím vším naložit.“

Ale i přirozený mechanismus může být škodlivý ve chvíli, kdy bychom se minulostí zabývali tak intenzivně, že by přerostla v ruminaci – stav, kdy na něco myslíme stále dokola, aniž nám to přináší nové nápady či řešení. Naopak se tím vyčerpáváme nebo upadáme do beznaděje. V takovém případě může jít o příznak deprese.

Intuitivně tohle nebezpečí cítí i Anna Grabherr. Ohledně technologického vývoje má nejistotu a obavy, zároveň se snaží samu sebe ujišťovat, že lidstvo už zvládlo jiné velké zlomy. „Jen to, co se děje teď, mi přijde nesrovnatelně větší a rychlejší než vynález parního stroje, elektřiny nebo internetu,“ říká v narážce na vývoj umělé inteligence. „Momentálně je to mezi mými přáteli asi největší téma, které řešíme. Snažíme se najít balanc, nějak v tomhle světě fungovat a zároveň se udržet ve zdravém rozpoložení, abychom se z toho nezbláznili. Lidstvo to asi zase zvládne, jen to bude na začátku chaos.“