Důvěra, lsti, překročené červené čáry. Utajovaný příběh ukrajinské války

Jednoho jarního rána, dva měsíce poté, co armády ruského prezidenta Vladimira Putina vtrhly na Ukrajinu, zastavila na rohu jedné z kyjevských ulic kolona neoznačených aut a nabrala dva muže středního věku v civilním oblečení.

Konvoj, který byl obsazen britským komandem bez uniforem, ale dobře vyzbrojen, opustil město a ujel 650 kilometrů na západ k polským hranicím. S diplomatickými pasy byl přechod hranice bezproblémový. Z hranice to bylo jen kousek na letiště Řešov-Jasionka, kde už čekalo nákladní letadlo C-130.

Na cestu vyrazili dva vysoce postavení ukrajinští generálové, směr velitelství americké armády pro Evropu a Afriku v německém Wiesbadenu. Měli za úkol přiložit ruku k dílu v plánu, který se měl stát jedním z nejpřísněji střežených tajemství války na Ukrajině.

Jeden z mužů, generálporučík Mychajlo Zabrodskyj, vzpomíná, jak ho vedli po schodech na ochoz rozsáhlého sálu Tonyho Basse. Před válkou místnost, jež sloužila jako tělocvična, která se používala jako shromaždiště, koncertní sál pro vystoupení armádních kapel nebo závody dřevěných modelů aut. Nyní se však Zabrodskému naskytl úplně jiný pohled –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ důstojníci koaličních zemí v improvizovaných pracovních kójích, jak organizují první západní dodávky dělostřeleckých baterií M777 a 155mm granátů na Ukrajinu. Odtud zamířil generálporučík do kanceláře jiného generálporučíka – velitele 18. výsadkového sboru Christophera Donahuea, a ten mu nabídl spolupráci. 

Mělo jít o utajené propojení zpravodajských služeb, strategie, plánování a technologií, o němž byl informován pouze úzký okruh amerických a spojeneckých představitelů a které se mělo stát tajnou zbraní Bidenovy vlády. Tajnou zbraní, jež měla nejen zachránit Ukrajinu, ale také ochránit celé poválečné uspořádání. 

Dnes Donald Trump usiluje o sblížení s Putinem a slibuje, že válku ukončí, ale obrana Ukrajiny, stejně jako onen poválečný pořádek, balancuje na ostří nože. Pro Ukrajince nejsou vyhlídky povzbudivé. V soupeření velmocí o bezpečnost a vliv po rozpadu Sovětského svazu se nově nezávislá Ukrajina stala zemí mezi dvěma světy – a Moskva se čím dál víc obávala ukrajinského příklonu k Západu.

Teď, když jednání o možném míru začala, americký prezident bezdůvodně obvinil Ukrajince z rozpoutání války, tlačí na ně, aby se vzdali velké části svého nerostného bohatství, a žádá je, aby souhlasili s příměřím bez příslibu konkrétních amerických bezpečnostních záruk. Jinými slovy – aby přistoupili na mír bez jistoty jeho trvání.

Trump už zahájil demontáž spolupráce, která vznikla ve Wiesbadenu na jaře 2022. Stojí za to se k ní nicméně vrátit, protože nám pomůže pochopit, jak dokázali Ukrajinci přežít tři roky války, během nichž čelili mnohem většímu a silnějšímu nepříteli. Znamená to nahlédnout za oponu utajení a porozumět tomu, jak se válka dostala do dnešní nejisté fáze. 

Pentagon nabídl soupis celé řady zbraní dodaných Ukrajině za 66,5 miliardy dolarů – to je pozoruhodně transparentní jednání směrem k veřejnosti. Na seznamu je podle nejnovějších dat více než 500 milionů nábojů do ručních zbraní a granátů, deset tisíc protipancéřových zbraní Javelin, tři tisíce protiletadlových systémů Stinger, 272 houfnic, 76 tanků, 40 vysoce mobilních dělostřeleckých raketových systémů, 20 vrtulníků Mi-17 a tří baterií protivzdušné obrany Patriot.

Investigace deníku The New York Times však odhaluje, že Amerika se do války zapletla mnohem intenzivněji, než se dosud vědělo. V kritických okamžicích představovalo toto partnerství páteř ukrajinských vojenských operací, v nichž bylo podle amerických propočtů zabito nebo zraněno více než 700 tisíc ruských vojáků. (Ukrajina vyčíslila počet svých obětí na 435 tisíc.) Ve velitelském centru mise ve Wiesbadenu plánovali američtí a ukrajinští důstojníci, bok po boku, ukrajinské protiútoky. Masivní americké zpravodajské úsilí zaměřené na sběr informací mělo zásadní vliv na strategii bitev a zároveň sloužilo jako zdroj přesných informací pro ukrajinské vojáky v poli.

Jeden z šéfů evropských zpravodajských služeb vzpomíná, že ho zaskočilo, když se dozvěděl o tom, jak hluboce se jeho kolegové z NATO zapojili do ukrajinských operací. „Zapojili se do všech fází útoků,“ řekl.

Spolupráce s Ukrajinou byla motivována jedním hlavním cílem: úzká spolupráce mohla napadené zemi umožnit dosáhnout toho nejméně pravděpodobného – zasadit Rusům proudícím na ukrajinské území drtivou ránu. První fáze války, v níž hrála roli ukrajinská statečnost a obratnost, ale také ruská neschopnost, přinášely jeden úspěšný úder za druhým – a nečekaný úspěch se zdál na dosah. 

Prvním dokladem toho, že strategie funguje, bylo tažení proti jedné z nejobávanějších ruských bojových skupin, 58. kombinované armádě. S využitím amerických zpravodajských informací a zaměřovacích informací zahájili v polovině roku 2022 Ukrajinci raketový útok na velitelství 58. kombinované armády v Chersonské oblasti. Zabili generály a štábní důstojníky uvnitř. Skupina se přesouvala na další místa; pokaždé ji Američané našli a Ukrajinci zničili.

Na jihu se spojenci zaměřili na krymský přístav Sevastopol, kde ruská Černomořská flotila nakládala rakety, určené pro ukrajinské cíle, na válečné lodě a ponorky. Na vrcholu ukrajinské protiofenzivy v roce 2022 zaútočil na přístav před úsvitem roj námořních dronů s podporou CIA, který poškodil několik válečných lodí a přiměl Rusy, aby je začali z přístavu stahovat.

Nakonec se však spolupráce začala drolit (a válka vyvíjet jinak), a to následkem rivality, zášti a rozdílných požadavků a plánů. Ukrajinci někdy vnímali Američany jako panovačné a posedlé dohledem, prototyp povýšených Amíků. Američané někdy nedokázali pochopit, proč Ukrajinci prostě nepřijmou dobrou radu.

Zatímco Američané se soustředili na měřitelné a dosažitelné cíle, Ukrajinci podle nich neustále usilovali o velké, zářivé vítězství. Ukrajinci zase často měli za to, že je Američané brzdí. Cílem Ukrajinců bylo vyhrát válku na celé čáře. I když Američané tuto naději sdíleli, šlo jim hlavně o to, aby ji Ukrajinci neprohráli. 

Jak v rámci partnerství rostla ukrajinská autonomie, zvyšovalo se také utajení jejich plánů. Rozčilovalo je, že jim Američané nemohou nebo nechtějí poskytnout všechny zbraně a další požadované vybavení. 

Američany zase zlobily – z jejich pohledu – nepřiměřené požadavky Ukrajinců a jejich neochota podniknout politicky riskantní kroky, jež by vedly k posílení jejich sil, které početně zaostávaly. 

Na taktické úrovni přinášela spolupráce jeden triumf za druhým. Klíčový okamžik války však nejspíš nastal v polovině roku 2023, kdy Ukrajinci po úspěšném prvním roce konfliktu přešli do protiofenzivy. Právě tehdy ale padla strategie vypracovaná ve Wiesbadenu za oběť rozhárané vnitřní politice Ukrajiny: prezident Volodymyr Zelenskyj versus náčelník armády (a potenciální volební soupeř) a náčelník armády versus jeho tvrdohlavý podřízený velitel. 

Zelenskyj se postavil na stranu podřízeného velitele, Ukrajinci vrhli obrovské síly a prostředky do tažení za znovudobytí zničeného města Bachmut, jež se nakonec ukázalo jako marné. Během několika měsíců skončila celá protiofenziva neúspěchem. 

Partnerství fungovalo ve stínu velkých geopolitických obav – že by ho Putin mohl považovat za překročení červené linie vojenského angažmá a splnit své často pronášené jaderné hrozby. Příběh spolupráce ukazuje, jak blízko se někdy Američané a jejich spojenci k této červené linii přiblížili, jak je čím dál hrozivější události nutily – podle některých příliš pomalu – ji stále riskantněji posouvat, a jak dbali na to, aby zůstali na její bezpečné straně.

Bidenova vláda opakovaně schvalovala tajné operace, které byly předtím zakázané. Američtí vojenští poradci byli vysláni do Kyjeva a následně dostali povolení přesunout se ještě blíže bojům. Armádní důstojníci společně s kolegy ze CIA ve Wiesbadenu pomáhali plánovat a podporovat ukrajinské údery na Krym, který byl v minulosti anektován Ruskem. Nakonec armáda a poté i CIA dostaly zelenou rovněž k tomu, aby umožnily přesné údery hluboko uvnitř Ruska.

V jistém smyslu byla Ukrajina odvetou za dlouhou historii americko-ruských zástupných válek – Vietnam v šedesátých letech, Afghánistán v osmdesátých letech, Sýrie o tři desetiletí později. Byl to také velký experiment ve vedení války, který nejenže pomůže Ukrajincům, ale Američany odmění poučením pro jakoukoli budoucí válku.

Během válek proti Tálibánu a al-Káidě v Afghánistánu a proti Islámskému státu v Iráku a Sýrii vedly americké síly vlastní pozemní operace a podporovaly operace svých místních partnerů. Na Ukrajině naproti tomu americká armáda nesměla na bojiště nasadit žádné vlastní vojáky a musela pomáhat na dálku.

A stála i před dalšími otázkami: Bude přesné cílení vybroušené proti teroristickým skupinám účinné v konfliktu s jednou z nejmocnějších armád světa? Budou ukrajinští dělostřelci střílet bez váhání ze svých houfnic na souřadnice, které jim poslali američtí důstojníci z velitelství vzdáleného 1300 kilometrů? Nařídí ukrajinští velitelé pěšákům, aby vstoupili do vesnice za nepřátelskou linií na základě zpravodajských informací předávaných odosobněným americkým hlasem, který tvrdí: „Nikdo tam není – jděte“? 

Nejen odpovědi na tyto otázky, ale celá trajektorie partnerství závisely na tom, nakolik by si američtí a ukrajinští důstojníci navzájem důvěřovali. „Nikdy ti nebudu lhát. Pokud mi zalžeš, skončili jsme,“ vzpomíná Zabrodskyj na slova, jež mu řekl při prvním setkání Christopher Donahue. „Cítím to úplně stejně,“ odpověděl Ukrajinec.

ČÁST 1

Budování důvěry a stroje na zabíjení

Asi dva týdny před schůzkou ve Wiesbadenu, v polovině dubna 2022, mezi americkými a ukrajinskými námořními důstojníky probíhal rutinní hovor, během něhož si vyměňovali zpravodajské informace. Najednou se na obrazovkách jejich radarů objevilo něco nečekaného. 

Podle bývalého vysokého amerického vojenského důstojníka probíhala konverzace následujícím způsobem: „Američané hlásí: To je přece Moskva! A Ukrajinci na to: Panebože. Díky moc! Nashle.“

Moskva byla vlajkovou lodí ruské Černomořské flotily a Ukrajinci ji potopili. Šlo o výrazný úspěch – ukázku ukrajinských dovedností a ruské neschopnosti. Tato událost však také odrážela rozkolísaný stav ukrajinsko-amerických vztahů v prvních týdnech války.

Na americké straně panovala směs hněvu, že je Ukrajinci ani nevarovali, překvapení, že Ukrajina má rakety schopné podobného útoku, a také paniky, protože Bidenova vláda neměla v plánu nechat Ukrajince útočit na tak výrazný symbol ruské moci. 

Ukrajince zase ovlivňovala jejich hluboce zakořeněná skepse. V jejich vnímání válka začala v roce 2014, kdy se Putin zmocnil Krymu a podnítil separatistické povstání na východě Ukrajiny. Tehdejší americký prezident Barack Obama tyto kroky odsoudil a uvalil na Rusko sankce. Protože se však obával, že by americké zapojení mohlo vyprovokovat plnohodnotnou invazi, povolil pouze přísně omezené sdílení zpravodajských informací a odmítl výzvy, aby USA Ukrajině poskytly zbraně na obranu. „Deky a brýle pro noční vidění jsou důležité, ale válka se s nimi vyhrát nedá,“ stěžoval si tehdy ukrajinský prezident Petro Porošenko.

Obama nakonec zpravodajská omezení poněkud zmírnil a Trump je ve svém prvním funkčním období ještě dále uvolnil. Navíc dodal Ukrajincům jejich první protitankové střely Javelin.

Ve dnech před ruským vpádem, který se odehrál 24. února 2022, nechala Bidenova administrativa uzavřít kyjevské velvyslanectví a stáhla ze země veškerý vojenský personál. (Malému týmu důstojníků CIA bylo dovoleno zůstat.) Jeden vysoce postavený americký důstojník popisuje, jak to vypadalo z pohledu Ukrajinců: „Řekli jsme jim: Rusové přicházejí – mějte se.“

Když následně američtí generálové nabídli pomoc, narazili na zeď nedůvěry. 

Jak Američanům řekl velitel ukrajinských pozemních sil, generálplukovník Oleksandr Syrskyj při jejich prvním setkání: „My bojujeme proti Rusům. Vy ne. Proč bychom vás měli poslouchat?“

Syrskyj se ale rychle vzpamatoval: Američané mu mohli poskytnout zpravodajské informace, jaké jeho lidé nikdy nemohli získat. V prvních dnech to znamenalo, že Donahue a jeho pobočníci předávali Syrskému a jeho štábu informace o pohybu ruských vojsk víceméně pouze po telefonu. 

I toto ad hoc uspořádání však brnkalo na citlivou strunu rivality uvnitř ukrajinské armády, jež panovala mezi Syrským a jeho šéfem, velitelem ozbrojených sil, generálem Valerijem Zalužným. Podle Zalužného věrných Syrskyj využíval vztahu k získání výhod. 

A situaci dále komplikoval napjatý vztah Zalužného s jeho americkým protějškem, generálem Markem Milleym, náčelníkem generálního štábu. V telefonických rozhovorech Milley zpochybňoval ukrajinské požadavky na vybavení. Na základě satelitních snímků, které viděl na obrazovce ve své kanceláři v Pentagonu, rozdával rady do bojiště. Pak nastalo trapné ticho, než Zalužnyj rozhovor přerušil. Některé příchozí hovory od Američana pak prostě ignoroval.

Aby jejich konverzace pokračovala, tak Pentagon vymyslel důmyslný telefonický řetězec: Milleyho pobočník zavolal generálmajorovi Davidu Baldwinovi, veliteli Kalifornské národní gardy, a ten zase zavolal bohatému losangeleskému výrobci vzducholodí Igoru Pasternakovi, který vyrůstal ve Lvově na Ukrajině s Oleksijem Reznikovem, tehdejším ukrajinským ministrem obrany. Reznikov měl Zalužného vystopovat a podle Baldwina mu řekl: „Vím, že jsi na Milleyho naštvaný, ale musíš mu zavolat.“ A tak se stalo.

Narychlo slepené spojenectví pak rychle přerostlo do skutečného partnerství.

V březnu, když se zadrhl jejich útok na Kyjev, Rusové přeorientovali své ambice a svůj válečný plán. Přesunuli další jednotky na východ a na jih Ukrajiny. Američané si mysleli, že tento logistický výkon potrvá měsíce. Rusové to však zvládli za dva a půl týdne.

Donahue a velitel americké armády v Evropě a Africe, generál Christopher Cavoli dospěli k závěru, že mnohem méně početná a hůř vyzbrojená ukrajinská armáda válku prohraje. Aby se to nestalo, musela koalice začít nasazovat těžké útočné zbraně – houfnice M777 a k nim dělostřelecké granáty.

Bidenova administrativa již dříve zajistila nouzové dodávky protiletadlových a protitankových zbraní. M777 byly něco úplně jiného – první zásadní posun směrem k podpoře velké pozemní války.

Ministr obrany Lloyd Austin a Milley pověřili 18. výsadkový sbor, aby zbraně dodal a poradil Ukrajincům, jak je používat. Když se pod dodávky M777 podepsal prezident Joe Biden, stalo se z auditoria Tonyho Basse ve Wiesbadenu plnohodnotné velitelství.

Donahueovým zástupcem se stal polský generál. Britský generál řídil logistické centrum na bývalém basketbalovém hřišti. Kanaďan začal dohlížet na výcvik.

Ve sklepě auditoria vzniklo takzvané fúzní centrum, které produkovalo zpravodajské informace o ruských pozicích, pohybech a záměrech na bojišti. Tam se – podle zpravodajských úředníků – k důstojníkům CIA, Národní bezpečnostní agentury, Agentury obranného zpravodajství a Národní geoprostorové zpravodajské agentury připojili koaliční zpravodajští důstojníci.

Osmnáctý výsadkový sbor je známý jako Dragon Corps a nová operace se měla jmenovat Task Force Dragon. Jediné, co ještě bylo třeba, byl souhlas neochotného ukrajinského vrchního velení.

Na mezinárodní konferenci, která proběhla 26. dubna na letecké základně Ramstein v Německu, Milley představil Reznikova a zástupce Zalužného Cavolimu a Donahueovi. „Tohle jsou vaši lidé,“ řekl Milley a dodal: „Musíte s nimi spolupracovat. Pomohou vám.“ Začaly vznikat důvěrné vztahy a Reznikov souhlasil, že si o všem promluví s generálem Zalužným. V Kyjevě jsme „zorganizovali složení delegace“ do Wiesbadenu, řekl Reznikov. „A tím to začalo.“

V jádru partnerství byli dva generálové – Ukrajinec Zabrodskyj a Američan Donahue.

Zabrodskyj měl být hlavním ukrajinským kontaktem Wiesbadenu, i když v neoficiální funkci, protože působil v parlamentu. Ve všech ostatních ohledech se nabízel zcela přirozeně.

Stejně jako mnoho jeho vrstevníků v ukrajinské armádě dobře znal nepřítele. V devadesátých letech navštěvoval vojenskou akademii v ruském Petrohradě a pět let sloužil v ruské armádě.

A znal také Američany: v letech 2005 až 2006 studoval na Armádní velitelské a generálské škole ve Fort Leavenworthu v Kansasu. O osm let později vedl nebezpečnou misi za liniemi Ruskem podporovaných sil na východní Ukrajině. Naplánoval ji částečně podle slavné průzkumné mise konfederačního generála J. E. B. Stuarta kolem Potomacké armády generála George B. McClellana, kterou studoval ve Fort Leavenworthu 

Díky tomu si ho všimli vlivní lidé v Pentagonu; vycítili, že tento generál je typ velitele, se kterým by se jim mohlo dobře spolupracovat.

Zabrodskyj si na první den ve Wiesbadenu dobře vzpomíná: „Mým úkolem bylo zjistit: Kdo je ten generál Donahue? Jaká je jeho autorita? Kolik toho pro nás může udělat?“

Donahue byl hvězdou skrytého světa speciálních sil. Po boku zabijáckých týmů CIA a místních partnerů lovil šéfy teroristů v Iráku, Sýrii, Libyi a Afghánistánu. Jako velitel elitní jednotky Delta Force pomáhal budovat partnerství s kurdskými bojovníky v boji proti takzvanému Islámskému státu v Sýrii. Cavoli ho jednou přirovnal k „akčnímu hrdinovi z komiksu“.

Nyní ukázal Zabrodskému a jeho společníkovi na cestách, generálmajorovi Oleksandru Kyrylenkovi, mapu obleženého východu a jihu jejich země, kde ruské síly převyšují ty ukrajinské. S odvoláním na jejich bojový pokřik „Sláva Ukrajině“ řekl: „Můžete s ostatními volat ‚Slava Ukraini‘, jak chcete, je mi jedno, jak jste stateční. Ale podívejte se na čísla.“ Poté je provedl plánem, jak na bojišti do podzimu získat převahu, vzpomíná Zabrodskyj.

Rozběhla se první fáze: výcvik ukrajinských dělostřelců s jejich novými M777. Task Force Dragon jim měla pomoci použít nové zbraně k zastavení ruského postupu. Dalším krokem mělo být zahájení ukrajinské protiofenzivy.

Toho večera napsal Zabrodskyj svým nadřízeným do Kyjeva. „Víte, spousta zemí chtěla Ukrajinu podpořit,“ vzpomíná. Ale „někdo musel být koordinátorem, všechno zorganizovat, vyřešit současné problémy a vymyslet, co potřebujeme do budoucna. Řekl jsem vrchnímu veliteli, že ,jsme tohoto partnera našli‘.“ 

Brzy začali do Wiesbadenu přijíždět Ukrajinci, celkem téměř 20 lidí – zpravodajští důstojníci, operační plánovači, specialisté na komunikaci a řízení palby. Každé ráno se Ukrajinci a Američané scházeli, aby prozkoumali ruské zbraňové systémy a pozemní síly a určili nejcennější cíle. Seznamy prioritních cílů pak byly předány do centra, kde důstojníci analyzovali proudy dat, aby určili jejich přesnou polohu.

Uvnitř amerického velitelství pro Evropu tento proces vyvolal citlivou jazykovou debatu: bylo vzhledem k delikátnosti mise nepřiměřeně provokativní nazývat cíle „cíli“? Někteří důstojníci se domnívali, že „cíle“ jsou vhodným termínem. Jiní raději mluvili o „zpravodajských tipech“, protože se Rusové často pohybovali a informace bylo nutné ověřit v terénu.

Debatu o vhodných termínech vyřešil generálmajor Timothy D. Brown, šéf zpravodajských služeb evropského velitelství: „Umístění ruských sil by mělo být nazýváno ,bodem zájmu‘. Zpravodajské informace o vzdušných hrozbách pak ,stopami zájmu‘.“

„Pokud by vám někdy někdo položil otázku: „Předal jste Ukrajincům cíl?“, tak nebudete lhát, když řeknete: „Ne, nepředal,“ vysvětlil debatu o vhodných termínech jeden americký úředník.

Každý „bod zájmu“ se musel řídit pravidly pro sdílení zpravodajských informací, která byla vytvořena s cílem snížit riziko ruské odvety vůči státům NATO.

Žádné „body zájmu“ se proto nenacházely na ruském území. Pokud by ukrajinští velitelé chtěli udeřit na území Ruska, vysvětlil Zabrodskyj, tak by museli použít vlastní zpravodajské informace a zbraně domácí výroby. „Náš vzkaz Rusům zněl: ,Tato válka by měla být vedena uvnitř Ukrajiny,‘“ řekl vysoce postavený americký představitel.

Bílý dům rovněž zakázal sdílení zpravodajských informací o místech pobytu „strategických“ ruských představitelů, jako byl šéf ozbrojených sil, generál Valerij Gerasimov. „Představte si, jak bychom reagovali my, kdybychom věděli, že Rusové pomohli nějaké jiné zemi zavraždit našeho lídra,“ uvedl další vysoký americký úředník. „No, šli bychom do války.“ Podobně se Task Force Dragon nemohla podělit o zpravodajské informace, jež by identifikovaly polohu konkrétních ruských jednotlivců.

Systém fungoval tak, že Task Force Dragon sdělovala Ukrajincům, kde se ruské síly nacházejí. Ale aby ochránila své zpravodajské zdroje a metody před ruskými špiony, tak nechtěla říct, odkud ví, co ví. Na zabezpečeném cloudu Ukrajinci viděli jen řetězce souřadnic rozdělené do kategorií – Priorita 1, Priorita 2 atd. Když se Ukrajinci ptali, proč by měli věřit zpravodajským informacím, tak jim – jak vzpomíná Zabrodskyj – Donahue odpovídal: „Nestarejte se o to, jak jsme to zjistili. Prostě věřte, že když budete střílet, tak to trefíte a výsledek se vám bude líbit. A když se vám výsledek líbit nebude, řekněte nám to a my to vylepšíme.“

Systém byl uveden do provozu v květnu. Zahajovacím cílem mělo být radarem vybavené obrněné vozidlo známé jako Zoopark, které by Rusové mohli použít k vyhledání zbraňových systémů, jako jsou ukrajinské M777. Centrum našlo Zoopark poblíž Rusy okupovaného Doněcku na východě Ukrajiny.

Ukrajinci nastražili past: Nejprve stříleli směrem k ruským liniím. Když Rusové zapnuli Zoopark, aby vystopovali přicházející palbu, tak centrum určilo jeho souřadnice a připravilo se na úder.

V určený den, vyprávěl Zabrodskyj, pak Donahue zavolal veliteli praporu a chtěl ho povzbudit: „Cítíte se dobře?“ zeptal se. „Cítím se opravdu dobře,“ odpověděl Ukrajinec. Donahue pak zkontroloval satelitní snímky, aby se ujistil, že cíl a M777 jsou správně umístěny. Teprve pak dělostřelec zahájil palbu – a zničil Zoopark. „Všichni zajásali: ,Tohle teď dokážeme!‘“ vzpomíná americký důstojník.

Zůstávala však zásadní otázka: Partneři dokázali tento systém použít proti jednomu nepohyblivému cíli. Uměli by ho nasadit proti více cílům v rámci velké bitvy, kde se cíle pohybují?

To byl případ bitvy probíhající severně od Doněcku, v Severodoněcku. Rusové doufali, že se jim tam podaří po pontonovém mostě překročit řeku a poté město obklíčit a dobýt. Zabrodskyj to označil za „pekelně parádní cíl“.

Následné střetnutí a jeho výsledek byly široce popisovány jako důležité ukrajinské vítězství. Pontonové mosty se staly smrtícími pastmi; podle ukrajinských odhadů bylo zabito nejméně 400 Rusů. Nemluvilo a nepsalo se už o tom, že Američané dodali Ukrajincům body zájmu a pomohli tím ruský útok zmařit.

V těchto prvních měsících se boje z velké části soustředily na východ Ukrajiny. Americká rozvědka však sledovala také ruské pohyby na jihu, zejména velké shromažďování vojsk v blízkosti velkoměsta Cherson. Brzy tam bylo přesunuto několik posádek M777 a Task Force Dragon začala posílat body zájmu, které se staly terčem úderů proti ruským pozicím.

Po dalším tréninku dokázala Task Force Dragon vytvářet body zájmu čím dál rychleji a Ukrajinci na ně stále rychleji stříleli. Čím více prokazovali, že s pomocí M777 a podobných systémů dokážou účinně bojovat, tím více jich jim koalice posílala. A Wiesbaden je zásoboval rostoucím počtem bodů zájmu.

„Víte, kdy jsme všemu začali věřit?“ ptal se Zabrodskyj. „Když Donahue řekl: ,Tohle je seznam pozic.‘ Zkontrolovali jsme si ten seznam a řekli jsme si: ,Těchto 100 pozic je dobrých, ale potřebujeme dalších 50.‘ A oni těch zbylých 50 poslali.“

Stroje M777 se staly tažnými koňmi ukrajinské armády. Protože však většinou své 155milimetrové granáty nemohly vystřelit na vzdálenost větší než 25 kilometrů, tak se Ukrajinci nedokázali vyrovnat obrovské převaze Rusů v počtu vojáků a vybavení.

Aby tyto nevýhody kompenzovali větší přesností, rychlostí a doletem, tak Cavoli a Donahue brzy navrhli kvalitativní navýšení pomoci – poskytnutí vysoce mobilních dělostřeleckých raketových systémů, známých jako HIMARS, které využívaly satelitem naváděné rakety k provedení úderů až na vzdálenost 80 kilometrů.

Následná debata dobře odráží, jak se vyvíjelo myšlení Američanů.

Představitelé Pentagonu se tomu bránili, nechtěli vyčerpat omezené armádní zásoby HIMARS. V květnu však Cavoli navštívil Washington a předložil argumenty, které je nakonec přesvědčily.

Celeste Wallander, tehdejší náměstkyně ministra obrany pro mezinárodní bezpečnostní záležitosti, vzpomínala na tehdejší debaty: „Milley vždycky říkal: ‚Máte tu malou ruskou armádu, která bojuje s velkou ruskou armádou, bojují stejně, a proto Ukrajinci nikdy nevyhrají.‘“ Cavoliho argumentem podle ní bylo, že „s HIMARS mohou bojovat jako my, a tak začnou Rusy porážet“.

Joe Biden a jeho poradci v Bílém domě vážili tento argument s obavami, že tlak na Rusy povede k tomu, že Putin zpanikaří a rozšíří stávající válku. Když si generálové řekli o HIMARS, vzpomínal jeden z úředníků, tak si připadal, jako když „stojíte na čáře a přemýšlíte, zda po vykročení vpřed vypukne třetí světová válka“. A když Bílý dům tento krok udělal, tak se – jak uvedl tento úředník – z Task Force Dragon stala „back office“ války.

Wiesbaden měl dohlížet na každý úder systému HIMARS. Donahue a jeho pomocníci prověřovali seznamy cílů Ukrajinců a radili jim s umístěním odpalovacích zařízení a načasováním úderů. Ukrajinci měli používat pouze souřadnice, které jim poskytli Američané. K odpálení hlavice potřebovali operátoři HIMARS speciální elektronickou kartu, již mohli Američané kdykoli deaktivovat. Údery systému HIMARS pak přicházely téměř každý den a způsobovaly smrt či zranění stovky i více Rusů. Ruské síly byly jako omráčené a zmatené. Jejich morálka prudce klesala a s ní i chuť bojovat. Arzenál HIMARS se postupně rozrostl z osmi na 38 kusů, ukrajinští útočníci se stali zdatnějšími v jeho používání a počet ruských obětí se zvýšil až pětinásobně, uvedl jeden zástupce americké armády. „Stali jsme se malou součástí, možná ne tou nejlepší, ale součástí vašeho systému,“ vysvětlil Zabrodskyj a dodal: „Většina států tímto prošla během 10, 20, 30 let. Ale my jsme byli nuceni to udělat během několika týdnů.“ Partneři ve zbrani společně zdokonalovali stroj na zabíjení.

ČÁST 2

„Až porazíte Rusko, uděláme z vás modré napořád“

Na první společné schůzce ukázal Donahue Zabrodskému barevně rozlišenou mapu regionu, na níž byly síly USA a NATO vyznačeny modře, ruské síly červeně a ukrajinské síly zeleně. „Proč jsme zelení?“ zeptal se Zabrodskyj. „Měli bychom být modří.“

Když se pak znovu sešli počátkem června, aby si zahráli válečnou hru simulující ukrajinskou protiofenzivu a seděli vedle sebe před stolními mapami bojiště, Zabrodskyj si všiml, že malé bloky označující ukrajinské pozice se změnily na modré – symbolické gesto, které mělo posílit vzájemné pouto. „Až porazíte Rusko, uděláme z vás modré napořád,“ řekl Donahue Ukrajincům.

Když od invaze uplynuly tři měsíce, mapy vyprávěly příběh války zhruba takto: Na jihu Ukrajinci zablokovali ruský postup u důležitého černomořského města Mykolajiv, ve kterém se vyrábějí lodě. Rusové však kontrolovali město Cherson a jejich výsadek o síle zhruba 25 tisíc vojáků obsadil i další území na západním břehu Dněpru. Na východě byli Rusové zastaveni u Izjumu. Drželi však území mezi ním a hranicí, včetně strategicky důležitého údolí řeky Oskil. Strategie Rusů se mezitím změnila ze stětí hlavy – marného útoku na Kyjev – na pomalé dušení nepřítele.

Ukrajincům nezbývalo než přejít do ofenzivy. Jejich vrchní velitel Zalužnyj spolu s Brity upřednostňoval nejambicióznější variantu – od Záporoží na jihovýchodě postupovat směrem k obsazenému Melitopolu. Domnívali se, že tento manévr by přerušil přeshraniční pozemní trasy, jež zásobují ruské síly na Krymu. Donahue teoreticky souhlasil. Podle kolegů se ale obával, že vzhledem ke stavu ukrajinské armády a omezené schopnosti koalice poskytnout M777, aniž by se tím ochromila americká bojeschopnost, Melitopol není dosažitelný. Aby svůj názor prokázal, při válečných simulacích převzal roli ruského velitele. Kdykoli se Ukrajinci pokusili o postup, Donahue je zničil drtivou bojovou silou.

Nakonec bylo rozhodnuto, že útok proběhne na dvou místech, což mělo zmást ruské velitele, kteří se podle amerických zpravodajských služeb domnívali, že Ukrajinci mají dostatek vojáků a techniky pouze pro jednu ofenzivu. Hlavní úsilí mělo směřovat ke znovudobytí Chersonu a zajištění západního břehu Dněpru, aby Rusové nepostoupili k přístavu Oděsa, odkud by mohli vést další útok na Kyjev. Donahue prosazoval souběžnou druhou frontu na východě vedenou z Charkovské oblasti, jež by dosáhla údolí Oskilu.

Ukrajinci však v této oblasti upřednostňovali menší podpůrný útok, který by odlákal ruské síly na východ a usnadnil tak jižní cestu k Chersonu. Ten měl přijít na řadu jako první kolem 4. září. Poté měli Ukrajinci zahájit dvoutýdenní dělostřelecké údery s cílem oslabit ruské síly na jihu. Teprve poté, kolem 18. září, by se vydali na pochod směr Cherson. A pokud by měli ještě dostatek munice, překročili by Dněpr. Zabrodskyj si vzpomíná, jak Donahue říkal: „Jestli se chcete dostat přes řeku a dostat se na šíji Krymu, tak se řiďte tímto plánem.“

Plán tedy byl. Dokud se nečekaně nezměnil.

Zelenskyj občas komunikoval napřímo s regionálními veliteli a po jednom takovém rozhovoru byli Američané informováni, že se plánované pořadí bojů změnilo. Cherson měl přijít na řadu rychleji – a to jako první, už 29. srpna. Donahue řekl Zalužnému, že je potřeba více času na vytvoření základů pro postup na Cherson; změna plánu podle něj ohrožovala protiofenzivu a celou zemi. Američané se později dozvěděli, jaké pozadí měla tato změna plánu: Zelenskyj očekával, že se v polovině září zúčastní zasedání Valného shromáždění OSN. On a jeho poradci věřili, že viditelný postup na bojišti by posílil jeho argumenty pro další vojenskou podporu. Na poslední chvíli tedy plán přehodnotili – což byla první ukázka zásadního rozporu, který měl do budoucna stále více ovlivňovat průběh války. Výsledek byl úplně jiný, než kdokoli očekával.

Rusové na ofenzivu skutečně reagovali přesunem sil z východu směrem k Chersonu. Zalužnyj si uvědomil, že oslabené ruské síly na východě by mohly Ukrajincům umožnit to, co prosazoval Donahue – dosáhnout údolí řeky Oskil. „Jděte, jděte, jděte – máte je na lopatě,“ řekl tehdy Donahue tamnímu ukrajinskému veliteli Syrskému, vzpomínal jeden z evropských dsůtojníků. Ruské síly se zhroutily ještě rychleji, než se předpokládalo, a při útěku za sebou nechávaly vojenskou techniku.

Ukrajinské vedení neočekávalo, že by jejich síly mohly dosáhnout západního břehu Oskilu, a když se tak stalo, Syrského postavení u prezidenta prudce posílilo. Na jihu v tuto chvíli americká rozvědka hlásila, že ruským jednotkám na západním břehu Dněpru docházejí potraviny a munice. Ukrajinci ale zaváhali. Donahue prosil polního velitele, generálmajora Andrije Kovalčuka, aby postupoval dál. Nadřízení amerického generála, Cavoli a Milley, se do věci vložili a o stejnou věc usilovali o úroveň výš, u Zalužného. Ani to však nepomohlo. Britský ministr obrany Ben Wallace se Donahuea zeptal, co by dělal, kdyby byl Kovalčuk jeho podřízeným. „Dávno by letěl,“ odpověděl Donahue. „Beru si to na starost,“ odpověděl mu Wallace. Britská armáda měla v Kyjevě značný vliv; na rozdíl od Američanů umístila po invazi do země malé týmy důstojníků. Nyní ministr obrany tohoto vlivu využil a požadoval, aby Ukrajinci velitele sesadili.

Snad žádný kus ukrajinského území nebyl pro Putina cennější než Krym. Když Ukrajinci zastavili postup na Dněpru v naději, že jej překročí a postoupí směrem k poloostrovu, vzniklo to, co jeden z představitelů Pentagonu nazval „vnitřním napětím“: Aby byl ruský prezident motivován k vyjednávání o dohodě, vysvětloval tento důstojník, museli by Ukrajinci vyvinout tlak na Krym. Stejná věc by ho však zároveň mohla přimět k tomu udělat „něco zoufalého“.

Ukrajinská pěchota postupovala a Bidenova administrativa Kyjevu schválila pomoc s vývojem, výrobou a rozmístěním vznikající flotily námořních dronů, které měly útočit na ruskou černomořskou flotilu. (Američané poskytli Ukrajincům první prototyp, který měl čelit čínskému námořnímu útoku na Tchaj-wan.) Nejprve bylo námořnictvu povoleno sdílet body zájmu – ruské válečné lodě – těsně za teritoriálními vodami Krymu.

V říjnu, s možností volného postupu v rámci samotného Krymu, začala CIA tajně podporovat údery dronů na přístav Sevastopol. Stejný měsíc americká rozvědka zachytila rozhovor, ve kterém ruský velitel na Ukrajině, generál Sergej Surovikin mluvil o tom, že skutečně udělá něco zoufalého: použije taktické jaderné zbraně, aby zabránil Ukrajincům překročit Dněpr a zamířit na Krym. Až do té doby americké zpravodajské služby odhadovaly pravděpodobnost, že Rusko použije na Ukrajině jaderné zbraně, na pět až deset procent. Nyní uváděly, že pokud se ruské linie na jihu zhroutí, pravděpodobnost úderu je 50 procent.

Zdálo se, že vnitřní napětí se blížilo ke svému vrcholu. V Evropě Cavoli a Donahue prosili Kovalčukova nástupce, brigádního generála Oleksandra Tarnavského, aby se svými brigádami postoupil vpřed, vytlačil ruský sbor ze západního břehu Dněpru a zmocnil se jeho vybavení. Ve Washingtonu mezitím Bidenovi vrchní poradci nervózně přemýšleli o opaku – zda nebude třeba zatlačit na Ukrajince, aby svůj postup zpomalili. Tento okamžik mohl být pro Ukrajince možná nejlepší příležitostí, jak zasadit Rusům rozhodující úder. Ale možná to naopak byla nejlepší příležitost k rozpoutání světové války. Onen okamžik však z nějakého důvodu nikdy nepřišel.

Aby ochránili své prchající jednotky, ruští velitelé za sebou zanechávali malé oddíly vojáků. Donahue radil Tarnavskému, aby je zničil nebo obešel a soustředil se na hlavní cíl – na ustupující armádu. Jenže kdykoli Ukrajinci narazili na nějaký ruský oddíl, zastavili se na místě v domnění, že na ně číhá větší síla.

Podle představitelů Pentagonu tehdy Donahue Tarnavskému řekl, že satelitní snímky ukazují, že ukrajinské síly jsou blokovány pouze jedním či dvěma ruskými tanky. Ukrajinský velitel však nemohl vidět stejné satelitní snímky, a tak váhal a obával se vyslat své jednotky vpřed. Aby Ukrajince povzbudili, Task Force Dragon odeslala body zájmu a operátoři M777 raketami Excalibur ničili vzdorující tanky – tyto časově náročné kroky se pak opakovaly pokaždé, když Ukrajinci narazili na ruský oddíl. Ukrajincům se i tak podařilo dobýt zpět Cherson a vyčistit západní břeh Dněpru. Tam se však ofenziva zastavila.

Dněpr Ukrajinci nepřekročili, protože jim chyběla munice. Nepodařilo se jim postoupit dál na Krym, jak sami doufali a čehož se Rusové obávali. A když Rusové unikli přes řeku dál do obsazené země, obrovské stroje za nimi rozryly zemi a vykopaly dlouhé a hluboké zákopové linie. Přesto Ukrajinci slavili a při své další cestě do Wiesbadenu věnoval Zabrodskyj Donahueovi „bojový suvenýr“: taktickou vestu, která patřila ruskému vojákovi, jehož kamarádi už v tuto chvíli pochodovali na východ k místu, jež se mělo stát klíčovým slovem roku 2023 – k městu zvanému Bachmut.

ČÁST 3

Nejlépe rozvržené plány

Plánování pro rok 2023 začalo okamžitě a tehdejší doba se ve zpětném pohledu jeví až iracionálně optimistická.

Ukrajina ovládala západní břehy řek Oskil a Dněpr. V rámci koalice převládal názor, že protiofenziva v roce 2023 bude poslední válečnou akcí: Ukrajinci by si připsali naprostý triumf, nebo by byl Putin nucen požádat o mír. „My to celé vyhrajeme,“ řekl Zelenskyj koalici, vzpomíná jeden z vysokých amerických představitelů.

Aby se to podařilo, vysvětloval Zabrodskyj na podzimní schůzce všech partnerů ve Wiesbadenu, Zalužnyj znovu trval na tom, že hlavním úsilím musí být ofenziva směrem k Melitopolu, která měla zadusit ruské síly na Krymu – podle něj šlo o možnost knokautovat nepřítele a zároveň využít příležitost, jež byla Ukrajině v roce 2022 odepřena.

Jenže někteří američtí generálové opět nabádali k opatrnosti. Důstojníci v Pentagonu se obávali, zda vůbec dokážou dodat dostatek zbraní pro protiofenzivu; možná by Ukrajinci ve své nejsilnější možné pozici měli zvážit uzavření dohody. Když ale náčelník generálního štábu Milley ve svém projevu tuto myšlenku vyslovil, mnozí příznivci Ukrajiny (včetně republikánů v Kongresu, kteří v té době válku v drtivé většině podporovali) to označovali za appeasement, ustupování nepříteli.

Donahue při soukromých rozhovorech se Zabrodským a Brity ve Wiesbadenu poukazoval na ony ruské zákopy, které byly vykopány pro obranu jihu. Poukazoval také na zastavení postupu Ukrajinců k Dněpru jen několik týdnů předtím. „Zakopávají se tam, hoši,“ řekl jim. „Jak se přes to chcete dostat?“ ptal se.

Jak později vzpomínali Zabrodskyj a jeden evropský důstojník, místo postupu Donahue navrhoval pauzu: kdyby Ukrajinci strávili příští rok, ne-li déle, budováním a výcvikem nových brigád, byli by mnohem lépe připraveni probojovat se k Melitopolu. Britové ovšem dodávali, že pokud Ukrajinci půjdou dál tak jako tak, musí jim koalice pomoci. Nemusí být tak dobří jako Britové a Američané, říkal Cavoli, jen musí být lepší než Rusové.

Žádná pauza se nekonala. Zabrodskyj sice Zalužnému sdělil: „Donahue má pravdu.“ Ale zároveň přiznal, že „Donahueovo doporučení se nelíbilo nikomu, kromě mě“. Donahue byl navíc v té době už mužem na odchodu. Nasazení 18. výsadkového sboru bylo od počátku jen dočasné. Odteď měla ve Wiesbadenu působit trvalejší organizace, Skupina pro bezpečnostní spolupráci s Ukrajinou, krycí jméno Erebus – řecké mytologické zosobnění temnoty.

Onoho podzimního dne, když skončilo plánovací sezení, doprovodil Donahue Zabrodského na letiště v Clay Kaserne. Tam mu věnoval ozdobný štít – znak 18. výsadkového sboru s drakem obklopený pěti hvězdami. Ta nejzápadnější představovala Wiesbaden, o něco východněji se nacházelo letiště Řešov-Jasionka. Ostatní hvězdy symbolizovaly Kyjev, Cherson a Charkov – pro Zalužného a velitele na jihu a východě. A pod hvězdami bylo napsáno „Díky“. „Zeptal jsem se ho: Proč mi děkuješ?“ vzpomínal Zabrodskyj. „To já bych měl poděkovat.“

Donahue vysvětlil, že to byli Ukrajinci, kdo bojoval a umíral, kdo testoval americký materiál a taktiku a kdo se dělil o získané zkušenosti. „Díky vám,“ řekl, „jsme vybudovali všechny ty věci, které bychom nikdy nemohli mít.“

Překřikovali vítr a hluk na letišti a dohadovali se o tom, kdo si zaslouží největší dík. Pak si potřásli rukama a Zabrodskyj zmizel v nečinně stojícím letounu C-130.

Novým klíčovým mužem byl generálporučík Antonio Aguto mladší. Byl jiným typem velitele s jiným posláním.

Donahue byl člověk, který rád riskoval. Aguto si vybudoval pověst rozvážného muže, mistra výcviku a rozsáhlých operací. Po zabrání Krymu v roce 2014 Obamova administrativa rozšířila výcvik Ukrajinců, mimo jiné na základně na úplném západě země; Aguto na tento program dohlížel. Ve Wiesbadenu byla jeho hlavní prioritou příprava nových brigád. „Musíte je připravit na boj,“ řekl mu Austin, ministr obrany.

To vedlo k větší autonomii Ukrajinců a k obnovení rovnováhy vztahů: zpočátku se Wiesbaden snažil získat důvěru Ukrajinců. Nyní Ukrajinci žádali o důvěru Wiesbadenu.

Brzy se naskytla příležitost.

Ukrajinská rozvědka objevila provizorní ruská kasárna ve škole v okupované Makijivce. „Věřte nám,“ řekl Zabrodskyj Agutovi. Američan to udělal. „Celý proces zaměření jsme provedli naprosto nezávisle,“ vzpomíná Ukrajinec. Úloha Wiesbadenu se omezila na poskytnutí souřadnic.

V této nové fázi partnerství se američtí a ukrajinští důstojníci nadále denně setkávali, aby stanovili priority, na základě kterých centrum vyplivlo body zájmu. Ukrajinští velitelé však nyní měli volnější ruce při použití raket HIMARS k úderům na další cíle, jež byly výsledkem jejich vlastních zpravodajských informací – pokud dohodnuté priority podporovaly.

„Stáhneme se a budeme vás sledovat, abychom se ujistili, že neuděláte nic šíleného,“ řekl Aguto Ukrajincům. „Jde o to,“ dodal, „abyste v určitém okamžiku operovali samostatně.“

Podobně jako v roce 2022 přinesly válečné hry z ledna 2023 dvojí plán.

Sekundární ofenziva Syrského sil na východě se měla soustředit na Bachmut – kde boje doutnaly již několik měsíců – s náběhem na Luhanskou oblast anektovanou Putinem v roce 2022. Tento manévr, jak se předpokládalo, by vázal ruské síly na východě a usnadnil cestu hlavnímu úsilí na jihu – útoku na Melitopol, kde ruská opevnění již hnila a hroutila se v zimním mokru a mrazu.

V nově vytvořeném plánu však už hlodaly jiné problémy.

Zalužnyj byl sice vrchním velitelem ukrajinské armády, ale jeho nadvláda byla stále více ohrožována jeho soupeřením se Syrským. Podle ukrajinských představitelů se tato rivalita datovala od Zelenského rozhodnutí povýšit v roce 2021 Zalužného nad jeho bývalého šéfa Syrského. Rivalita se vyostřila po invazi, kdy velitelé soupeřili o omezené baterie HIMARS. Syrskyj se narodil v Rusku a sloužil v tamní armádě; dokud nezačal pracovat na své ukrajinštině, mluvil na schůzkách zpravidla rusky. Zalužnyj ho někdy posměšně nazýval „tím ruským generálem“.

Američané věděli, že Syrskyj je nešťastný z toho, že v protiofenzivě dostal jen podpůrnou roli. Když mu Aguto zavolal, aby se ujistil, že plánu rozumí, odpověděl: „Nesouhlasím, ale mám své rozkazy.“

Protiofenziva měla začít 1. května. Následující měsíce byly věnovány přípravě na ni. Syrskyj měl poskytnout čtyři bojem zocelené brigády – každou o síle tří až pěti tisíc vojáků – pro výcvik v Evropě; k nim by se připojily čtyři brigády nováčků.

Generál měl jiné plány.

V Bachmutu Rusové nasazovali a ztráceli obrovské množství vojáků. Syrskyj viděl příležitost drtivě je zasáhnout a rozvrátit morálku v jejich řadách. „Vezměte všechny nováčky“ do Melitopolu, řekl podle amerických představitelů Agutovi. A když se Zelenskyj přes námitky vlastního vrchního velitele i Američanů postavil na jeho stranu, klíčová opora protiofenzivy byla fakticky zmařena.

Nyní Ukrajinci vyslali na výcvik do zahraničí pouze čtyři nevyzkoušené brigády. (Dalších osm připravili uvnitř Ukrajiny.) Navíc noví rekruti byli staří – většinou čtyřicátníci a padesátníci. „Pořád jsme si říkali: ‚Tohle není dobré,‘“ vzpomínal jeden z vysokých amerických důstojníků na okamžik, kdy dorazili do Evropy.

Ukrajinský odvodní věk byl 27 let. Cavoli, který byl povýšen na vrchního spojeneckého velitele pro Evropu, prosil Zalužného, aby „zapojil do hry osmnáctileté“. Američané však dospěli k závěru, že ani prezident, ani generál nepřijmou tak politicky náročné rozhodnutí.

Na americké straně se odvíjela paralelní dynamika.

V předchozím roce Rusové nerozumně umístili velitelská stanoviště, muniční sklady a logistická centra do vzdálenosti 80 kilometrů od frontové linie. Nové zpravodajské informace však ukázaly, že Rusové nyní přesunuli kritická zařízení mimo dosah HIMARS. Cavoli a Aguto proto doporučili další posun: poskytnout Ukrajincům armádní taktické raketové systémy – střely známé jako ATACMS, jež mohou doletět až 250 kilometrů –, aby ruským silám na Krymu ztížili pomoc při obraně Melitopolu.

ATACMS byly pro Bidenovu administrativu obzvláště bolestivým tématem. Šéf ruské armády Gerasimov se o nich nepřímo zmínil již v květnu předchozího roku, když Milleyho varoval, že cokoli, co uletí 250 kilometrů, bude znamenat překročení červené linie. Byla zde také otázka zásobování: Pentagon už tehdy varoval, že nebude mít dostatek ATACMS, pokud by Amerika musela vést vlastní válku.

Vzkaz zněl jasně: Přestaňte žádat o ATACMS.

Základní předpoklady byly postavené na hlavu. Přesto Američané viděli cestu k vítězství, i když se zužovala. Klíčem bylo zahájení protiofenzivy podle plánu, tedy 1. května, dříve než Rusové opraví svá opevnění a přesunou další jednotky k posílení Melitopolu.

Osudné datum ale nastalo a k ničemu nedošlo. Některé slíbené dodávky munice a vybavení se zpozdily, a přestože Aguto ujišťoval, že je jich dostatek pro začátek, Ukrajinci se nechtěli do akce pustit, dokud nebudou mít všechno.

V jednu chvíli se Cavoli s rostoucí frustrací obrátil na Zabrodského a řekl: „Míšo, miluji tvou zemi. Ale jestli to neuděláte, válku prohrajete.“

„Moje odpověď zněla: ,Chápu, co říkáš, Christophere. Ale pochop mě, prosím tě. Já nejsem vrchní velitel. A já nejsem prezident Ukrajiny,‘“ vzpomíná Zabrodskyj a dodává: „Asi jsem se potřeboval vyvztekat stejně jako on.“

V Pentagonu začínali důstojníci tušit, že se otevírá hluboká propast. Zabrodskyj si vzpomněl, jak se Milley zeptal: „Řekněte mi pravdu. Změnili jste plán?“

„Ne, ne, ne,“ odpověděl. „Plán jsme nezměnili a ani se k tomu nechystáme.“ Když tato slova pronesl, skutečně věřil, že mluví pravdu.

Koncem května zpravodajské informace ukázaly, že Rusové rychle budují nové brigády. Ukrajinci neměli vše, co chtěli, ale měli to, co si mysleli, že potřebují. Museli postupovat.

Zalužnyj nastínil konečný plán na zasedání Stavky, vládního orgánu dohlížejícího na vojenské záležitosti. Tarnavskyj měl mít k dispozici 12 brigád a většinu munice pro hlavní útok na Melitopol. Velitel námořní pěchoty, generálporučík Jurij Sodol se měl přiblížit k Mariupolu, zničenému přístavnímu městu, které Rusové dobyli po zničujícím obléhání rok předtím. Syrskyj měl vést podpůrné úsilí na východě v okolí Bachmutu, nedávno ztraceného po měsících zákopové války.

Pak Syrskyj promluvil. Podle ukrajinských představitelů generál prohlásil, že se chce od plánu odtrhnout a provést plnohodnotný útok s cílem vyhnat Rusy z Bachmutu. Poté chtěl postupovat na východ směrem k Luhanské oblasti. Potřeboval by samozřejmě další muže a munici.

Američanům nebyl výsledek schůzky sdělen. Poté však americká rozvědka zaznamenala, že se ukrajinské jednotky a munice pohybují směrem, který neodpovídal dohodnutému plánu.

Brzy na narychlo uspořádané schůzce na polských hranicích Zalužnyj přiznal Cavolimu a Agutovi, že se Ukrajinci ve skutečnosti rozhodli podniknout útoky ve třech směrech najednou.

„To není v plánu!“ vykřikl Cavoli.

Podle ukrajinských představitelů se stalo toto: Po schůzce ve Stavce Zelenskyj nařídil, aby se koaliční munice rozdělila rovným dílem mezi Syrského a Tarnavského. Syrskyj také dostal pět nově vycvičených brigád, takže jich zbylo sedm pro boj v Melitopolu.

„Bylo to, jako bychom sledovali zánik melitopolské ofenzivy ještě před jejím zahájením,“ poznamenal jeden ukrajinský představitel.

Po 15 měsících války vše dospělo k tomuto bodu zlomu.

„Měli jsme se sebrat a odejít,“ řekl jeden z vysokých amerických představitelů. Ale neudělali to.

„Tato rozhodnutí, týkající se života a smrti a toho, jakého území si ceníte více a jakého méně, jsou z podstaty suverénní rozhodnutí,“ vysvětlil vysoký představitel Bidenovy administrativy. „Jediné, co jsme mohli udělat, bylo poskytnout jim radu.“

Vůdce útoku na Mariupol, generál Sodol Agutovým radám dychtivě naslouchal. Tato spolupráce přinesla jeden z největších úspěchů protiofenzivy: poté co americká rozvědka identifikovala slabé místo v ruských liniích, Sodolovy jednotky s využitím wiesbadenských bodů zájmu znovu dobyly vesnici Staromajorske a téměř osm čtverečních kilometrů území.

Pro Ukrajince toto vítězství znamenalo otázku: Může být boj o Mariupol slibnější než ten o Melitopol? Útok se však zastavil kvůli nedostatku vojáků.

Problém byl dobře vidět přímo na mapě bojiště v Agutově kanceláři: kvůli Syrského útoku na Bachmut ukrajinská armáda jinde strádala.

Aguto na něj naléhal, aby poslal brigády a munici na jih pro útok na Melitopol. Podle amerických a ukrajinských představitelů však Syrskyj neustoupil. Neustoupil ani ve chvíli, kdy se Jevgenij Prigožin, jehož polovojenské oddíly wagnerovců pomohly Rusům při obsazování Bachmutu, vzbouřil proti Putinovu vojenskému vedení a vyslal síly řítící se na Moskvu.

Americké zpravodajské služby vyhodnotily, že vzpoura by mohla podlomit ruskou morálku a soudržnost; podle jednoho z amerických zpravodajců zachytily odposlechy ruské velitele překvapené tím, že Ukrajinci netlačí silněji na slabě bráněný Melitopol.

Syrskyj to však viděl tak, že povstání potvrdilo jeho strategii zasévání rozkolu tím, že Rusy v Bachmutu zasáhl na citlivém místě. Vyslání části jeho sil na jih by ji jen podkopalo. „Měl jsem pravdu, Aguto. Vy jste se mýlil,“ vzpomíná jeden americký úředník na Syrského slova a dodává: „Dostaneme se do Luhansku.“

Zelenskyj rámoval Bachmut jako „pevnost naší morálky“. Nakonec to byla krvavá ukázka toho, v jaké šlamastyce přečíslení Ukrajinci jsou.

Ačkoli se počty obětí značně liší, není pochyb o tom, že ztráty Rusů – v řádu desítek tisíc – výrazně převyšují ztráty Ukrajinců. Přesto Syrskyj nikdy nedobyl zpět Bachmut, nikdy nepostoupil k Luhansku. A zatímco Rusové obnovili své brigády a pokračovali v bojích na východě, Ukrajinci neměli tak jednoduchý zdroj rekrutů. (Prigožin stáhl své povstalce zpět ještě před dosažením Moskvy; o dva měsíce později zahynul při leteckém neštěstí, jež podle amerických zpravodajských služeb neslo znaky atentátu sponzorovaného Kremlem).

Zbýval Melitopol.

Hlavní předností wiesbadenského aparátu byla rychlost – zkrácení doby od vybrání bodu zájmu k ukrajinskému úderu. Tuto přednost a s ní i ofenzivu v Melitopolu však podkopala zásadní změna v tom, jak tamní ukrajinský velitel tyto informace využíval. Měl podstatně méně munice, než plánoval; místo prosté palby nyní nejprve používal bezpilotní letouny k potvrzení zpravodajských informací.

Tenhle těžkopádný postup, který ještě zadrhávala opatrnost a nedostatek důvěry, vyvrcholil, když se po týdnech krkolomně pomalého postupu pekelnou krajinou minových polí a palby z vrtulníků ukrajinské síly přiblížily k obsazené vesnici Robotyne.

Američtí představitelé popsali následnou bitvu. Ukrajinci Rusy ostřelovali dělostřelectvem; americké zpravodajské služby naznačovaly, že se Rusové stahují.

„Teď začněte postupovat,“ řekl Aguto Tarnavskému.

Ukrajinci však spatřili skupinu Rusů na vrcholu kopce.

Ve Wiesbadenu satelitní snímky ukázaly něco, co vypadalo jako ruská četa, mezi 20 a 50 vojáky – pro Aguta stěží ospravedlnění ke zpomalení pochodu.

Tarnavskyj se však nehodlal pohnout, dokud nebude hrozba eliminována. Wiesbaden mu tedy poslal souřadnice Rusů a poradil mu, aby současně zahájil palbu a postupoval vpřed.

Místo toho, aby si Tarnavskyj ověřil zpravodajské informace, přeletěl nad vrcholem kopce průzkumný dron.

To zabralo nějaký čas. Teprve pak dal svým mužům rozkaz k palbě. Po útoku znovu vyslal své drony, aby potvrdily, že vrcholek kopce je skutečně vyčištěný. Poté nařídil svým vojákům, aby vstoupili do Robotyne, kterou obsadili 28. srpna.

Podle odhadů důstojníků zabralo celé tohle přešlapování 24 až 48 hodin. A během této doby začali Rusové jižně od Robotyne stavět nové zátarasy, pokládat miny a vysílat posily, aby zastavili ukrajinský postup. „Situace se úplně změnila,“ řekl Zabrodskyj.

Aguto křičel na Tarnavského: Postupujte dál. Ale Ukrajinci museli střídat vojáky z předních linií do týlu a s pouhými sedmi brigádami nebyli schopni přivádět do čela boje nové síly dostatečně rychle, aby mohli pokračovat.

Ukrajinský postup ve skutečnosti zpomalovala celá řada faktorů. Ve Wiesbadenu však frustrovaní Američané mluvili pořád dokola o četě na kopci. „Jedna zatracená četa zastavila protiofenzivu,“ poznamenal jeden důstojník.

Ukrajinci se do Melitopolu nedostali. Museli výrazně osekat svoje ambiciózní plány.

Nyní se jejich cílem stalo malé okupované město Tokmak, asi v polovině cesty k Melitopolu, poblíž důležitých železničních tratí a silnic.

Aguto dříve dal Ukrajincům větší autonomii. Teď však vypracoval podrobný dělostřelecký plán, nazvaný operace Rolling Thunder. Ten předepisoval, na co mají Ukrajinci střílet, čím a v jakém pořadí, jak popisují američtí a ukrajinští důstojníci. Tarnavskyj však měl námitky k některým cílům, trval na používání dronů k potvrzení zájmových bodů a operace Rolling Thunder se také zadrhla.

Bílý dům v zoufalé snaze zachránit protiofenzivu povolil tajnou přepravu malého počtu kazetových hlavic s doletem asi 160 kilometrů a Aguto se Zabrodským přišli s plánem proti ruským útočným vrtulníkům, jež ohrožovaly Tarnavského síly. Nejméně deset vrtulníků bylo zničeno a Rusové stáhli všechny své letouny zpět na Krym nebo na pevninu. Ukrajinci přesto nedokázali postupovat.

Posledním doporučením Američanů bylo, aby boj o Tokmak převzal Syrskyj. To bylo zamítnuto. Navrhli tedy, aby Sodol poslal své mariňáky do Robotyne a nechal je prorazit ruskou linii. Místo toho však Zalužnyj nařídil námořní pěchotě, aby v Chersonu otevřela novou frontu v rámci operace, o níž Američané říkali ukrajinským kolegům, že je odsouzena k nezdaru – pokusit se překročit Dněpr a postoupit směrem ke Krymu. Námořní pěchota se dostala přes řeku začátkem listopadu, ale brzy jí došli muži i munice. Protiofenziva měla Rusům zasadit knokaut. Místo toho se dočkala neslavného konce.

Syrskyj odmítl odpovědět na otázky týkající se jeho hovorů a kontaktů s americkými generály, ale mluvčí ukrajinských ozbrojených sil uvedl: „Doufáme, že přijde čas, kdy po vítězství Ukrajiny nám vámi zmínění ukrajinští a američtí generálové možná společně povědí o svých pracovních a přátelských jednáních během bojů proti ruské agresi.“

Andrij Jermak, šéf ukrajinské prezidentské kanceláře a pravděpodobně druhý nejmocnější představitel země, řekl Timesům, že protiofenziva byla „otupena“ především „politickou váhavostí“ spojenců a „neustálými“ zpožděními v dodávkách zbraní.

Podle jiného vysokého ukrajinského představitele však „skutečným důvodem, proč jsme nebyli úspěšní, bylo to, že k provedení plánu byl vyčleněn nevhodný počet sil“.

Ať tak, či onak, zničující výsledek protiofenzivy zanechal na obou stranách šrámy a křivdy. „Ty důležité vztahy byly zachovány,“ řekl Wallander, jeden z představitelů Pentagonu. „Ale už to nebylo to nadšené bratrství plné důvěry z roku 2022 a počátku roku 2023.“

ČÁST 4

Narušená důvěra, překročené hranice

Krátce před Vánocemi projel Zelenskyj branami Wiesbadenu na svou první návštěvu tajného centra celého partnerství.

Při vstupu do posluchárny Tonyho Basse ho provedli kolem trofejí ze společných bojů – zkroucenými kusy ruských vozidel, raket a letadel. Když vystoupil na ochoz nad bývalým basketbalovým hřištěm – stejně jako to udělal Zabrodskyj onoho prvního dne v roce 2022 –, důstojníci pracující dole propukli v potlesk.

Prezident však nepřijel do Wiesbadenu oslavovat. Ve stínu neúspěšné protiofenzivy a blížící se třetí tuhé válečné zimy předzvěsti jen potemněly. Aby Rusové stvrdili svou novou převahu, vrhali na východ nové síly. V Americe Trump, skeptik vůči ukrajinské věci, právě politicky vstával z mrtvých; někteří republikáni v Kongresu začali reptat o konci finanční podpory.

Před rokem koalice mluvila o vítězství. Když přišel rok 2024 a čas přibýval, ocitla se Bidenova administrativa v situaci, kdy byla nucena neustále překračovat své vlastní červené linie, jen aby udržela Ukrajince při životě.

Nejdříve však k bezprostředním záležitostem ve Wiesbadenu: Cavoli a Aguto mu vysvětlili, že nevidí žádnou realistickou cestu k významným územním ziskům v roce 2024. Koalice prostě nemohla poskytnout veškeré vybavení nutné pro velkou protiofenzivu. A Ukrajinci ani nemohli postavit dostatečně velkou armádu, která by ji mohla provést.

Ukrajinci museli zmírnit svá očekávání a zaměřit se na dosažitelné cíle, aby se udrželi v boji, zatímco by budovali bojovou sílu, jež by jim umožnila potenciální protiofenzivu v roce 2025: postavit obranné linie na východě, aby zabránili Rusům v obsazení dalšího území. A obnovit existující brigády a postavit nové, které by koalice pomohla vycvičit a vybavit.

Zelenskyj s tím souhlasil.

Američané však věděli, že tak činí velmi nerad. Zelenskyj dával opakovaně najevo, že chce a potřebuje velké vítězství, aby pozdvihl morálku doma a zajistil si podporu na Západě.

Jen několik týdnů předtím prezident pověřil Zálužného, aby do podzimu 2024 zatlačil Rusy zpět k hranicím Ukrajiny z roku 1991. Generál poté šokoval Američany tím, že předložil plán, jak toho dosáhnout, který vyžadoval pět milionů dělostřeleckých nábojů a jeden milion bezpilotních letounů. Na to Cavoli plynulou ruštinou odpověděl: „Odkud?“

O několik týdnů později na schůzce v Kyjevě ukrajinský velitel zavřel Cavoliho v kuchyňce ministerstva obrany, zuřivě vapoval a vyslovil poslední marnou prosbu. „Ocitl se mezi dvěma mlýnskými kameny, jedním byl prezident a druhým západní partneři,“ řekl jeden z jeho pobočníků.

Jako kompromis tedy Američané Zelenskému předložili něco, co by podle nich představovalo nezpochybnitelné vítězství – bombardovací kampaň s využitím raket dlouhého doletu a bezpilotních letounů, která by Rusy donutila stáhnout svou vojenskou infrastrukturu z Krymu zpět do Ruska. Operace měla nést krycí název Měsíční krupobití.

Až dosud Ukrajinci s pomocí CIA a amerického a britského námořnictva používali k úderům na černomořskou flotilu námořní drony spolu s britskými raketami dlouhého doletu Storm Shadow a francouzskými raketami SCALP. Příspěvek Wiesbadenu byly zpravodajské informace.

Ale k vedení širší kampaně na Krymu by Ukrajinci potřebovali mnohem více raket. Potřebovali by stovky ATACMS.

Stará opatrnost v Pentagonu vládla dál. Ale poté, co Aguto představil Austinovi, čeho všeho může Měsíční krupobití dosáhnout, ten podle jednoho ze svých pobočníků řekl: „Dobře, máme tu opravdu přesvědčivý strategický cíl. Nejde jen o to zbůhdarma střílet.“

Zelenskyj měl dostat své dlouho vytoužené ATACMS. Přesto jeden z amerických úředníků řekl: „Věděli jsme, že v hloubi duše chce ještě něco jiného, něco víc.“

Koncem ledna byl Zabrodskyj ve velitelském středisku ve Wiesbadenu, když mu přišla naléhavá zpráva a vyšel ven.

Když se vrátil, bledý jako mrtvola, odvedl Aguta na balkon, natáhl si z Lucky Strike a řekl mu, že boj o ukrajinské vedení právě skončil: Zalužnyj dostal padáka. Předpokládalo se, že na jeho místo nastoupí jeho rival Syrskyj.

Američany to nijak zvlášť nepřekvapilo; šeptandy o prezidentově nespokojenosti slyšeli dost. Ukrajinci to přičítali politice, prezidentovým obavám, že by ho velmi populární Zalužnyj mohl vyzvat na souboj o prezidentský úřad. Také si pamatovali schůzku ve Stavce, kde prezident Zalužnému fakticky svázal ruce. Generál se pak rozhodl publikovat v The Economist článek, v němž prohlásil, že válka je v patové situaci a Ukrajinci potřebují něco na způsob kvantového technologického průlomu. Udělal to v době, kdy jeho prezident veřejně vzýval totální vítězství.

Podle jednoho amerického představitele byl Zalužnyj už nějaký čas „chodící mrtvola“.

Jmenování Syrského přineslo jistou úlevu. Američané věřili, že nyní budou mít partnera, jemuž prezident naslouchá a kterému důvěřuje; doufali, že ukrajinské rozhodování bude konzistentnější.

Syrskyj byl zároveň pro Američany známá firma.

Částečně kvůli bolestné vzpomínce na Bachmut z roku 2023. Na to, jak generál někdy odmítal jejich doporučení, dokonce se snažil znevažovat jejich zkušenosti. Cavoli a Aguto ale, říkají jejich kolegové, měli pocit, že rozumějí jeho svérázu; přinejmenším je poslouchal a na rozdíl od některých velitelů oceňoval a zpravidla důvěřoval zpravodajským informacím, jež mu poskytovali.

Pro Zabrodského ale byly změny ve velení osobní ranou a krok do neznáma. Považoval Zalužného za svého přítele, vzdal se poslaneckého mandátu, aby se stal jeho zástupcem pro plánování vojenských operací. (Brzy měl být z této funkce i z funkce ve Wiesbadenu vystrnaděn. Když se to Aguto dozvěděl, zavolal mu s tím, že může kdykoli přijet do jeho domu na pláži v Severní Karolíně; oba generálové by si mohli třeba vyjet na plachetnici. „Možná v mém příštím životě,“ odpověděl Zabrodskyj.)

A výměna stráží přišla ve chvíli, která byla pro partnerství obzvlášť nejistá: Republikáni v Kongresu pod Trumpovým vedením zdržovali novou vojenskou pomoc ve výši 61 miliard dolarů. Během bitvy o Melitopol trval ukrajinský velitel na tom, že každý bod zájmu ověří dron. Raket a střel měli teď Ukrajinci mnohem méně, a ostatní velitelé podél fronty začali dodržovat stejný postup. Wiesbaden stále chrlil zájmové body, ale Ukrajinci tyto informace téměř nevyužívali.

„Teď tohle nepotřebujeme,“ řekl Zabrodskyj Američanům.

Červené linie se stále posouvaly.

Byly tu ATACMS, které dorazily tajně na začátku jara, aby si Rusové neuvědomili, že Ukrajina nyní může udeřit kdekoli na Krymu.

A pak tu byli vojenští poradci. O několik měsíců dříve bylo Agutovi povoleno vyslat do Kyjeva malý tým, asi tucet důstojníků, a zákaz nasazení amerických vojáků na ukrajinské půdě tím trochu povolil. Aby nepřipomínali americké vojenské poradce vyslané do Jižního Vietnamu v době, kdy se schylovalo k plnohodnotné válce, měli se nazývat „odborníci na danou problematiku“. Po razantních změnách v ukrajinském vedení pak americká administrativa, aby posílila důvěru a zlepšila koordinaci akcí, více než ztrojnásobila počet důstojníků v Kyjevě; nyní se jim mohlo otevřeně říkat poradci, ačkoli nesměli opustit Kyjev a okolí.

Asi nejtlustší červenou čarou však byla ruská hranice. I ta bude brzy překreslena.

V dubnu se konečně podařilo odstranit všechny překážky ve financování a z Polska na Ukrajinu dorazilo dalších 180 vozidel ATACMS, desítky obrněných vozidel a 85 tisíc nábojů ráže 155 mm.

Koaliční rozvědka však zaznamenala jiný druh pohybu: Několik částí nové ruské formace, 44. armádního sboru, se přesouvalo k Bělgorodu, severně od ukrajinských hranic. Rusové ucítili příležitost, když Ukrajinci čekali na americkou pomoc, a připravovali se na otevření nové fronty na severní Ukrajině.

Ukrajinci měli za to, že Rusové chtějí dosáhnout silničního okruhu Charkova, což by jim umožnilo ostřelovat druhé největší město v zemi dělostřeleckou palbou a ohrozit životy více než milionu lidí.

Ruská ofenziva odhalila zásadní asymetrii: Rusové mohli podpořit své jednotky dělostřelectvem z druhé strany hranice. Ukrajinci vybavení americkými zbraněmi i zpravodajskými informacemi nemohli palbu opětovat.

Ohrožení však přineslo i příležitost. Rusové přistupovali k otázce bezpečnosti laxně. Věřili, že Američané nikdy nedovolí Ukrajincům střílet do Ruska. Celé jednotky i jejich vybavení seděly v otevřeném terénu, z velké části nechráněné a ničím nekryté.

Ukrajinci požádali o povolení použít zbraně dodané USA k útoku přes hranice. Cavoli a Aguto už sami navrhli, aby Wiesbaden pomohl tyto údery vést, stejně jako to dělal na celé Ukrajině a na Krymu – poskytl zájmové body a jejich přesné souřadnice.

V Bílém domě o tom pořád ještě debatovali, když 10. května Rusové zaútočili.

To byl okamžik, kdy Bidenova administrativa změnila pravidla hry. Cavoli a Aguto dostali za úkol vytvořit „operační pole“ – zónu na ruském území, kam by Ukrajinci mohli střílet zbraněmi dodávanými USA a Wiesbaden by mohl jejich údery podporovat.

Zpočátku prosazovali, aby tahle zóna byla co největší a bránila by i před jinou souběžnou hrozbou: klouzavými bombami. Tyhle brutální zbraně ještě z dob Sovětského svazu, které Rusové přestavěli na přesné zbraně s křídly a ploutvemi, dopadaly na Charkov jako hrůzostrašný déšť. Zóna o délce asi 250 kilometrů by Ukrajincům umožnila použít jejich nové ATACMS k zasažení skladů a odpališť klouzavých bomb a dalších cílů hluboko v Rusku. Austin to však považoval za plíživé rozšiřování původní mise: nechtěl ATACMS používat k jinému než původnímu účelu, což bylo Měsíční krupobití.

Místo toho dostali generálové pokyn vypracovat dvě jiné varianty – jednu zasahující asi 70 kilometrů do Ruska, což je standardní dosah HIMARS, a druhou skoro dvakrát tak hluboko. Nakonec Biden a jeho poradci, proti doporučení generálů, zvolili tu nejomezenější variantu. Aby však byla chráněná města Sumy i Charkov, táhla se podél severní hranice a zahrnovala oblast velkou téměř jako New Jersey (rozloha o něco větší než například Morava, pozn. red.). CIA byla rovněž pověřena vyslat do Charkovské oblasti důstojníky, aby pomáhali svým ukrajinským kolegům s operacemi uvnitř ruské zóny.

Operační pole začalo fungovat na konci května. Rusové byli zaskočeni. Díky wiesbadenským zájmovým bodům a souřadnicím, stejně jako i vlastním ukrajinským zpravodajským informacím, pomohly údery HIMARS na ruské území Charkovu. Rusové utrpěli jedny z nejtěžších ztrát za celou válku.

Nemyslitelné se stalo skutečností. Spojené státy byly nyní zapleteny do zabíjení ruských vojáků na svrchované ruské půdě.

Léto 2024: Ukrajinské vojsko bylo na severu a východě země roztažené do šířky a fronta byla z ukrajinské strany nebezpečně tenká. Přesto Syrskyj Američanům pořád opakoval: „Potřebuji nějaké vítězství.“

Varování přišlo už v březnu, kdy Američané zjistili, že ukrajinská vojenská rozvědka HUR potají plánuje pozemní operaci na jihozápadě Ruska. Šéf stanice CIA v Kyjevě konfrontoval velitele HUR, generála Kyryla Budanova: pokud překročí hranice Ruska, učiní tak bez amerických zbraní a zpravodajské podpory. Budanov jeho výtky odmítl.

V takových chvílích představitelé Bidenovy administrativy hořce žertovali, že dík špehování vědí víc o tom, co plánují Rusové, než o tom, co zamýšlí jejich ukrajinští partneři.

Pro Ukrajince však bylo „neptej se, neříkej“ lepší než „zeptat se a muset přestat“, vysvětloval generálporučík Valerij Kondratjuk, bývalý velitel ukrajinské vojenské rozvědky. Dodal: „Jsme spojenci, ale máme odlišné cíle. My bráníme svou zemi a vy bráníte svoje přízračné strachy z dob studené války.“

V srpnu se Agutovo nasazení ve Wiesbadenu chýlilo k plánovanému konci. Odjel 9. srpna. Téhož dne Ukrajinci záhadně utrousili něco o tom, že na severu se něco děje.

Desátého srpna odcestoval i šéf stanice CIA, který odjel za novou prací na ústředí. Během tohoto zmatku se Syrskyj rozhodl pro svůj tah – vyslal vojáky přes jihozápadní ruskou hranici, do Kurské oblasti.

Pro Američany byl začátek tohoto vpádu významným narušením důvěry. Nešlo jen o to, že je Ukrajinci opět drželi v nevědomosti; tajně překročili vzájemně dohodnuté meze a vyvezli koaliční techniku na ruské území, sice zahrnuté do operačního pole, přesto to bylo porušení pravidel stanovených při jeho vytvoření.

Zóna byla zřízena proto, aby se zabránilo humanitární katastrofě v Charkově, nikoli proto, aby ji Ukrajinci mohli využít k obsazení ruského území. „Nebylo to téměř vydírání. Bylo to úplné vydírání,“ řekl vysoký představitel Pentagonu.

Američané mohli s celým operačním polem skoncovat. Jak ale vysvětlil jeden z představitelů administrativy, věděli, že kdyby to udělali, „mohlo by to vést ke katastrofě“: ukrajinští vojáci v Kursku by bez ochrany raketami HIMARS a americkou rozvědkou zahynuli.

Američané dospěli k závěru, že Kursk je to vítězství, o kterém Zelenskyj celou dobu v náznacích mluvil. Také jim to nabídlo vhled do jeho kalkulací: pořád sice mluvil o totálním vítězství, ale jedním z cílů operace, jak vysvětlil Američanům, byl trumf do budoucích jednání – získat a udržet ruskou půdu, kterou by bylo možné vyměnit za ukrajinskou.

Dříve zakázané vysoce provokativní operace byly nyní povolené.

Než byl Zabrodskyj odstaven, spolu s Agutem vybral cíle pro operaci Měsíční krupobití. Operace vyžadovala takovou míru podpory, jaká tu nebyla od Donahueových dob. Američtí a britští důstojníci by dohlíželi na prakticky každý aspekt všech raketových útoků, od určení souřadnic až po výpočet drah letu.

Ze zhruba stovky krymských cílů byl nejlákavější most přes Kerčský průliv, který spojuje poloostrov s ruskou pevninou. Putin považuje most za důležitý fyzický důkaz spojení Krymu s vlastí. Svrhnout ruskému prezidentovi tenhle symbol se na oplátku stalo posedlostí prezidenta Ukrajiny.

Byla to také jedna z amerických červených linií. V roce 2022 vydala Bidenova administrativa zákaz pomáhat Ukrajincům s jeho zaměřením; i nájezdy na most na krymské straně měly být považovány za svrchované ruské území. (Ukrajinská rozvědka se na něj pokusila zaútočit sama a způsobila určité škody.)

Ale poté, co padla shoda na operaci Měsíční krupobití, pověřil Bílý dům armádu a CIA, aby spolu s Ukrajinci a Brity tajně vypracovaly plánu útoku, který by most zničil: ATACMS by oslabily zranitelná místa na mostovce, zatímco námořní drony by explodovaly blízko jeho sloupů.

Zatímco se však drony připravovaly, Rusové obranu kolem sloupů zesílili.

Ukrajinci navrhli zaútočit pouze pomocí ATACMS. Cavoli a Aguto nesouhlasili: Ukrajinci by měli počkat, až budou drony připravené, nebo útok odvolat.

Nakonec Američané ustoupili. V polovině srpna Ukrajinci, s neochotnou pomocí Wiesbadenu, vypálili na most salvu ATACMS. Ten se nezřítil; raketový úder na něm zanechal několik „výmolů“, které Rusové opravili, zabručel jeden americký představitel a dodal: „Někdy to musí zkusit a neuspět, aby viděli, že máme pravdu.“

Když odhlédneme od epizody s Kerčským mostem, hodnotily obě strany spolupráci na Měsíčním krupobití jako velký úspěch. Ruské válečné lodě, letadla, velitelská stanoviště, sklady zbraní a zařízení pro údržbu techniky byly zničené, nebo je Rusové přesunuli na pevninu, aby unikly dalším útokům.

Neúspěch útoku na Kerčský most, spolu s nedostatkem ATACMS, byl pro Bidenovu administrativu impulz pro to, aby o to víc pomáhala Ukrajincům využívat jejich flotilu dálkových útočných dronů. Šlo hlavně o to vyhnout se ruské protivzdušné obraně a přesně zaměřit cíle.

Americká politika v tomhle směru dlouho zakazovala CIA poskytovat zpravodajské informace o cílech na ruském území. Administrativa proto nechávala CIA žádat o „výjimky“, které zpravodajskou agenturu opravňovaly podporovat útoky na ruském území za účelem dosažení konkrétních cílů.

Rozvědka identifikovala rozsáhlý muniční sklad ve městě Toropec, na břehu jezera, asi 400 kilometrů severně od ukrajinských hranic. Odtud pocházela munice a zbraně pro ruské jednotky v Charkově a Kursku. Administrativa schválila výjimku. Toropec měl novou koncepci prověřit.

Důstojníci CIA sdělili Ukrajincům zpravodajské informace o zásobách munice a zranitelných místech skladu, stejně jako o ruských obranných systémech ležících na cestě k Toropci. Vypočítali, kolik dronů bude operace vyžadovat, a zmapovali jejich okružní letové trasy.

Dne 18. září na muniční sklad zaútočil velký roj dronů. Výbuch, silný jako malé zemětřesení, vytvořil kráter o velikosti fotbalového hřiště. Videa ukazovala obrovské koule plamenů a oblaka dýmu stoupající nad přilehlým jezerem.

Ale stejně jako v případě operace s Kerčským mostem, i tady spolupráce na dronovém útoku odhalila strategický nesoulad.

Američané prosazovali, aby se dronový útok soustředil na strategicky důležité vojenské cíle – padaly z jejich strany stejné argumenty, a stejně marně jako ohledně Melitopolu během protiofenzivy v roce 2023. Ukrajinci však trvali na útoku na širší paletu cílů, včetně ropných a plynových zařízení a politicky význačných míst v Moskvě a jejím okolí (i když to udělali bez pomoci CIA).

„Ruské veřejné mínění se obrátí proti Putinovi,“ řekl Zelenskyj v září v Kyjevě americkému ministrovi zahraničí Antonymu Blinkenovi. „Vy se pletete. My Rusy známe.“

Austin a Cavoli odcestovali do Kyjeva v říjnu. Rok za rokem Bidenova administrativa poskytovala Ukrajincům čím dál sofistikovanější zbraně a neustále překračovala vlastní červené linie. Ministrovi obrany a generálům přesto dělaly starosti stále horší a horší zprávy, které přicházely z míst bojů.

Rusové pomalu, ale vytrvale postupovali proti vyčerpaným ukrajinským silám na východě, směrem k městu Pokrovsk – jejich „velkému cíli“, jak to pojmenoval jeden americký představitel. Také se jim dařilo získávat zpět část území v Kurské oblasti. Ano, ztráty Rusů se zvýšily na 1000 až 1500 denně. Ale na frontu přicházely pořád nové síly.

Austin později vyprávěl, jak přemýšlel o tomto nepoměru sil, když se díval z okna svého obrněného SUV, které projíždělo kyjevskými ulicemi. Jak řekl svým asistentům, zarazil ho pohled na tolik mužů ve věku kolem 20 let, z nichž téměř žádný nenosil uniformu. Pokud země válčí, říkal jim, muži v tomto věku jsou obvykle pryč, v boji.

To byla jedna z nepříjemných zpráv, kterou Američané přijeli do Kyjeva předat – tehdy řekli, co v roce 2025 můžou a co nemůžou pro Ukrajinu udělat.

Zelenskyj už jeden malý krok udělal, snížil věk odvodu na 25 let. Přesto Ukrajinci nebyli schopni doplnit stávající brigády. Natož postavit nějaké nové.

Austin naléhal na Zelenského, aby se odhodlal ke snížení věku pro odvod na 18 let. Na to Zelenskyj podle jednoho z přítomných důstojníků kousavě odpověděl: „Proč bych měl odvádět více lidí? Nemáme vybavení a zbraně, které bychom jim mohli dát.“ „A přitom vaši generálové hlásí, že vaše jednotky jsou poddimenzované,“ připomněl tento důstojník Austinovu odpověď. „Nemají dost vojáků ani na vybavení a zbraně, jaké mají teď.“

To byl věčný spor: Podle názoru Ukrajinců nebyli Američané ochotni udělat to, co bylo nutné, aby jim pomohli zvítězit. Z pohledu Američanů nebyli Ukrajinci sami ochotni udělat to, co bylo nutné, aby mohli zvítězit. Zelenskyj v odpovědi na otázku o odvodech často říkal, že jeho země bojuje za svou budoucnost a že muži mezi osmnácti a pětadvaceti jsou otci této budoucnosti.

Pro jednoho amerického důstojníka to však znamenalo, že to „není existenční válka, když země nepřinutí své lidi bojovat“.

Baldwin, který na počátku zásadním způsobem pomohl propojit vojenské velitele dnešních partnerů, navštívil Kyjev v září 2023. Protiofenziva se zadrhávala, volby v USA byly na obzoru a Ukrajinci se pořád ptali na Afghánistán.

Ukrajinci, jak vzpomínal, byli vyděšení, že i oni budou opuštěni. Pořád telefonovali, chtěli vědět, zda se Amerika bude držet stávajícího kurzu, a ptali se: „Co se stane, když republikáni vyhrají Kongres? Co se stane, když prezidentem bude Trump?“

Vždy jim podle svých slov odpovídal, aby neztráceli kuráž. Přesto dodal: „Držel jsem oba palce, co to šlo, protože odpověď jsem už ve skutečnosti neznal.“

Trump vyhrál a obavy na sebe nenechaly čekat.

V posledních týdnech své skomírající vlády Biden učinil řadu kroků, aby alespoň prozatím udržel kurz a udržel svůj ukrajinský projekt naživu.

Svou poslední červenou čáru – rozšíření operačního pole, které umožnilo údery ATACMS a britských Storm Shadow na ruském území – překročil poté, co Severní Korea vyslala tisíce vojáků, aby pomohli Rusům vytlačit Ukrajince z Kurské oblasti. Jeden z prvních útoků za americké podpory mířil na severokorejského velitele, generálplukovníka Kim Jong-boka, když se setkal se svými ruskými protějšky ve velitelském bunkru. Generálplukovník byl raněn.

Bidenova administrativa také povolila Wiesbadenu a CIA, aby podpořily útoky raketami dlouhého doletu a drony na tu část jižního Ruska, jež sloužila k úderům na Pokrovsk. Umožnila rovněž vojenským poradcům opustit Kyjev a přesunout se na velitelská stanoviště blíž k bojům.

V prosinci Donahue povýšil, dostal svou čtvrtou hvězdu a vrátil se do Wiesbadenu jako velitel americké armády pro Evropu a Afriku. Byl posledním americkým vojákem, který opustil Kábul během jeho chaotického pádu. Nyní se měl zorientovat v nové a nejisté budoucnosti Ukrajiny.

Od Donahueova odchodu před dvěma lety se mnohé změnilo. Ale pokud jde o základní otázku území, změnilo se jen málo. V prvním roce války získali Ukrajinci s podporou z Wiesbadenu převahu. Vybojovali zpět více než polovinu území ztraceného od začátku invaze v roce 2022. Nyní se bojovalo o malé kousky území na východě země (a kolem ruského Kursku).

Jedním z Donahueových hlavních cílů ve Wiesbadenu mělo být, jak řekl jeden z představitelů Pentagonu, upevnit spojenectví a vdechnout mu nový život. A zastavit, možná i obrátit ruský postup. (V následujících týdnech, kdy Wiesbaden poskytoval body zájmu a jejich souřadnice, se ruský postup směrem k Pokrovsku zpomalil. V některých oblastech na východě země Ukrajinci dokonce dosáhli úspěchů. Ale když Trumpova administrativa snížila svou podporu, přišli Ukrajinci na jihozápadě Ruska o většinu svého vyjednávacího trumfu, území v Kurské oblasti.)

Začátkem ledna Donahue a Cavoli navštívili Kyjev, aby se setkali se Syrským a ujistili se, že souhlasí s plány na doplnění a posílení ukrajinských brigád, uvedl jeden z představitelů Pentagonu. Odtud odjeli na leteckou základnu Ramstein, kde se setkali s Austinem. Byla to poslední schůzka šéfů koaliční obrany předtím, než se všechno změnilo.

Za dveřmi zavřenými pro tisk a veřejnost oslavovali Austina jeho protějšci jako „kmotra“ a „architekta“ partnerství, jež přes všechny zrady důvěry udržovalo při životě vzdor a naději Ukrajinců a které se zrodilo onoho jarního dne roku 2022, kdy se Donahue a Zabrodskyj poprvé potkali ve Wiesbadenu.

Austin je pevný a stoický muž, ale když opětoval komplimenty, hlas se mu zadrhl.

„Místo rozloučení mi dovolte, abych vám poděkoval,“ řekl a zadržoval slzy. A pak dodal: „Přeji vám hodně úspěchů, odvahy a odhodlání. Dámy a pánové, pokračujte.“

Jak tento článek vznikl. Adam Entous během více než roku mluvil s víc než 300 současnými i bývalými politiky, představiteli Pentagonu, zpravodajskými pracovníky a vojenskými důstojníky na Ukrajině, ve Spojených státech, Velké Británii a řadě dalších evropských zemí. Někteří z nich sice souhlasili s tím, že budou hovořit na záznam, většina z nich však požádala, aby jejich jména nebyla použita, aby bylo možné mluvit o citlivých vojenských a zpravodajských operacích.

This article originally appeared in The New York Times © 2025 The New York Times Company