Všichni máme tak trochu ADHD. Nebo ne?

Kolikrát jste v poslední době slyšeli povzdech, že dnes má snad každý ADHD? Nebo jste sami začali uvažovat nad tím, jestli vaše roztržitost nemá původ právě v téhle diagnóze? ADHD, tedy porucha pozornosti s hyperaktivitou, patří, třeba spolu s traumatem nebo hypersenzitivitou, k původně odborným termínům, které se ještě nedávno v běžné mluvě nepoužívaly. Dnes je zná každý a ve zrychlené době se populární fenomény duševního zdraví staly jakýmsi zrcadlem, v němž můžeme zahlédnout vlastní potíže. Najít na internetu typické příznaky zabere pár vteřin a řada lidí prožije úlevu, když se v nich pozná. Dlouhodobý pocit, že nedokážou zapadnout do společnosti, konečně dostává své jméno, odbornou váhu – a někdy i příležitost k léčbě. 

Jak přibývá lidí, kteří mají na ADHD podezření, rostou ale zároveň pochybnosti o tom, jestli nejde jen o módní vlnu. Část odborníků na duševní zdraví se k novodobým epidemiím duševních potíží staví skepticky a tvrdí, že medicína zbytečně patologizuje běžné psychické projevy. Naposledy takhle rozčílil své kolegy psychiatr Radkin Honzák, když diagnózu ADHD zlehčoval v podcastu Eccentric Club.

„Sám velký vynálezce ADHD se svěřil na smrtelné posteli, že si půl příznaků vymyslel, aby prodávali Ritalin (lék využívaný při léčbě poruchy pozornosti – pozn. red.),“ prohlásil nestor české psychiatrie a kritici ho záhy usvědčili z překrucování reality.  Svým způsobem ale ilustroval podstatnou věc: diagnostické kategorie to v éře sociálních sítí, kde je každý tak trochu sám sobě psychologem, nemají lehké a hrozí jejich zkreslení, zlehčování a rozmělnění. 

Neodbytný pán za zády 

Sedmadvacetiletý Ondřej Fajstavr dostal diagnózu na prvním stupni základní školy. Odmalička slýchal, že je „živé“ dítě. Ve školce jako jediný po obědě dělal na posteli kotrmelce, místo aby spal. Později ve škole nedával pozor, uprostřed výkladu se odbíhal podívat z okna, rušil ostatní. Byl neustále v pohybu, na kontě má nespočet úrazů. Zároveň ale vydržel celou sobotu bez přestávky stavět lego a nic ho od něj nedokázalo odtrhnout (odborně se tomu říká hyperfokus). Lékař proto diagnózu ADHD stanovil bez jakýchkoli pochybností. Ondřej Fajstavr je přímo učebnicový exemplář stvrzující, že nejde „jen“ o novou nálepku pro zlobivé děti, jaké tu bývaly vždycky.  

Když má vysvětlit, v čem jeho mozek funguje jinak než mozek lidí bez poruchy pozornosti, říká, že je to, jako by mu za zády stál neodbytný pán a šťouchal ho do ramene. „Snažím se na něco soustředit a on do mě neustále strká. Je tam pořád. Do toho mi v hlavě hraje hudba, vynořují se vzpomínky a zároveň přemýšlím, co budu dělat večer,“ popisuje doktorand působící v Centru pro výzkum psychoterapie brněnské Masarykovy univerzity. Roztěkanost pacientů s ADHD plyne z faktu, že jejich mozku chybí dopamin. Reagováním na všemožné podněty se ho snaží podvědomě doplňovat.