Proč Macinka nadbíhá despotům? Možná k nim má mentálně blíž, než si myslíme

Každý si bere úkoly, na které stačí, ať už jako ministr zahraničí, nebo pomocník v Institutu Václava Klause. Problém však nastává ve chvíli, kdy výstupy těchto dvou pozic nejsou k rozeznání.

Nynější šéf české diplomacie Petr Macinka má plné právo se rozhodnout, že na rozdíl od svého předchůdce nedá odvážným aktivním lidem riskujícím při odporu proti despotickým režimům ve svých domovských zemích z rozpočtu ministerstva ani korunu.

Důvody se nabízejí. Nemusel zažít, jak podobnou podporu potřebovali, a hlavně jak ji dostávali disidenti v komunistickém Československu. Nemusí si myslet, že drobnými dary (ano, drobnými, protože celkem jde řádově o tisíciny procenta českého státního rozpočtu) vytváříme zárodky pozdějších dobrých vztahů, neboť řada těch lidí může po pádu režimu hrát v politice nebo byznysu svých států významnou roli.

Anebo si prostě může vzhledem ke svému mentálními nastavení myslet, že si lidé bojující za svobodu ve státech jako Barma, Gruzie či Srbsko od nás nic nezaslouží nebo že nás nemají zajímat. To všechno by bylo politicky legitimní, jeho voliči by ho za to možná i pochválili a státní kasa by trochu ušetřila. Potud v pořádku.