Prázdninový paradox českého strachu

„Každý má obavu z terorismu. Rozhodující ale je, jak se strachem pracujeme, zda panikaříme, nebo naopak budeme celou věc posuzovat věcně. Češi se řadí do druhé kategorie.“  Všem, kteří prožili poslední dva roky v Česku a alespoň trochu sledovali místní noviny, televizi a rádio, se může zdát neuvěřitelné, že tento výrok skutečně padl. A dokonce padl z úst, která bychom marně hledali mezi vyhlášenými vítači uprchlíků.

Neuvěřitelně zní výrok proto, že ve veřejné debatě se pevně usadil názor, že my, Češi, máme strach. I mnozí proponenti vstřícnosti k uprchlíkům začali postupně psát o autentickém strachu, jemuž musíme trpělivě naslouchat. Rovněž se dá říct, že panikaříme. Co jiného než panika je neobvyklá parlamentní shoda nad rychlou změnou ústavy s tím, že všichni máme mít právo bránit stát se zbraní v ruce. Nebo vážně míněné návrhy, ať hranice pomáhají hlídat skupiny lidových myslivců.

Rovněž kvůli strachu vytáhlo Česko do boje proti bruselské snaze omezit držení útočných zbraní, a dokonce se radši nechá penalizovat od Evropské komise, jen aby nemuselo dočasně přijmout několik rodin syrských nebo iráckých uprchlíků, o nichž by drtivá většina české veřejnosti vůbec nevěděla, že tu žijí. Tohle že je věcné posuzování rizik terorismu?

Přesto v úvodu zmíněný výrok padl, bez námitek jej přetiskly noviny a pracuje se s ním jako hotovou věcí. Pointa je prostá: autorem výroku je mluvčí Asociace cestovních kanceláří Jan Papež a oněmi Čechy myslí klienty mířící do Egypta. Česká společnost skutečně vykazuje ohledně rizik terorismu pozoruhodný rozkmit postojů. Na jedné straně jsme přijali slovo uprchlík jako synonymum potenciálního nebezpečí. Na straně druhé v klidu létáme trávit dovolenou do míst, v nichž se podnikají útoky na turisty a evidentně jsou nebezpečná.

Ani nedávný vražedný útok v egyptské Hurghadě, po němž zemřela i jedna Češka, nevedl podle Papeže k rušení zájezdů. Klienti cestovních kanceláří si zjevně selským rozumem zanalyzovali, že riziko pobytu v uzavřených hotelových komplexech není až tak velké. Podobně jako když bez obav usedáme do auta a jedeme po silnici, kde se o den dřív někdo zabil. Jak je ale možné, že si stejným způsobem neuvědomujeme, že pravděpodobnost nebezpečí plynoucího z přijetí malého počtu přijatých uprchlíků je ještě mnohem mnohem menší?

O důvodech můžeme jen spekulovat. Možná že český strach není vůbec autentický, protože mu nepředcházel žádný autentický zážitek. Vše je pouze zprostředkované a uměle vyvolané. Víc než média se na tom podepsali populističtí nezodpovědní politici. Stejně jako nás Havel dělal v devadesátých letech svými moralistickými apely idealističtějšími, než jsme v reálu byli, pak Zeman, Chovanec a další nás dělají vystrašenějšími, víc náchylnými k iracionálnímu panikaření, než skutečně jsme. Dokazují to i letadla natěšeně mířící do Hurghady.