„No, to teda jsem dopadla,“ řekla jsem si na vršku Zámecké hory, když jsem tam došlapala. Nahoře byl dřevěný altán, dobře se tam odpočívalo. Konečně můžu udělat to, kvůli čemu jsem utekla z rozehřáté pánve kostek a zatažených žaluzií. Ok, tak začneme. Srovnáme to pěkně po pořádku.
Je mi… to neřeknu, kolik mi je. Mám manžela, děti, rodiče naživu, velkou rodinu, kamarády, práci, která mně docela i baví, jsem zdravá – a to je přece to nejdůležitější. Tak proč se, proboha, cítím tak mizerně? Cítím se strašně osamělá, nikým nemilovaná a nepochopená… Cha! Zní to jako monolog z nějakého hnusného romantického slaďáku a pak tra-ta-ta – a objeví se On a máme happy end. Sice se neobejde bez spousty komplikací a problémů, ale štěstí přece stojí za to… Pane Bože, na co já myslím? Vždyť jsem to chtěla právě srovnat a ne naopak. Takže ještě jednou – proč?
Musím se podívat na sebe ze strany, možná to pomůže. Kdybych třeba psala knihu o takové ženské: „Ona seděla v altánu a přemýšlela, proč je nešťastná…“ A byla ona vůbec někdy šťastná, byla vůbec někdy spokojená s tím, co se kolem ní děje? Nebo manželství a stěhování bylo únikem z toho života, kterým žila před tím? Potom se takovým únikem staly děti, pak kancelář, kam dál? Aha, ještě je ten On ze slaďáku, ale být s někým jen proto, abych nemusela skočit pod vlak? Škrtám. Zaprvé, něco podobného už tady bylo a nezabralo, zadruhé děti jsou mnohem větší překážka než ten nejvyšší plot u kolejí na světě.
„Tak co, bylas vůbec někdy šťastná a spokojená?“
Ve stínu altánu začínala být zima, bez ohledu na to, že venku bylo 35 stupňů. Zábradlí na opačné straně bylo široké, vyhřáté a bylo líp vidět tu nádheru, co byla kolem. Jakmile jsem tam vlezla, hned mě objaly paprsky a na nohy jako by mi někdo natáhl teplé ponožky.
„Tu-du-tu-du, tu-du-tu-du“ – Nokia ringtone. Dnes musím být v kontaktu se zákazníkem, který se trefil s příjezdem do státního svátku, prý kdyby něco potřeboval. Právě něco potřeboval. Signál nebyl ideální. Mluvila jsem hodně nahlas a všimla jsem si, jak moji cizí řeč poslouchá někdo, kdo se na ten vršek nevyšlapal, ale vyběhl, ani se nemohl hned zastavit, procházel se po altánu a funěl jak labrador.
No nazdar. Cítím se blbě, že řeším pracovní věci uprostřed takové nádhery, cítím se naštvaně, že se ke svým myšlenkám už nevrátím, a navíc takový sympaťák. Musím se omluvit, že tady narušuji klid svým blbým telefonátem, musím něco říct…
„Dobrý den.“
„Dobrý den.“
No tak teď. Pokec o horách, o počasí a hned bude lepší nálada. Jeho i tvoje. Vždyť on první nezačne. Stačí se podívat na jeho úsměv. Začínají ti, jejichž úsměvy jsou sebejisté a drzé. Musím něco říct. Ještě 20 vteřin a je pozdě. No, a je to. Teď by to už vypadalo blbě.
„Co to bylo za řeč?“
Huh! Kdybych byla bouřkou, tak teď by začalo pršet a konečně se mu můžu podívat do očí.
A za chvíli už jdeme po červené dolů. Samozřejmě před tím zazněla slušná otázka, jestli mi to nevadí. Vracím se stejnou cestou, co jsem šlapala před půlhodinou nahoru. Oficiální verze – mám špatné boty na strmý sestup dolu tou druhou cestou. Pak za chvíli sedíme v malé hospodě, přece se po procházce pije pivo, ne? Venku není místo, tak přisedáme k jednomu staříkovi. Stařík nám doporučuje zmrzlinový pohár a číšnice automaticky počítá dohromady.
„Omlouvám se, myslela jsem, že jste spolu.“
„Nevadí, ale nejsme spolu.“
Ale přesto jsme. Bavíme se o přírodě, o politice, o práci, o cestách, čteme stejný časopis, máme skoro stejně staré děti, podobné zážitky ze studií a připadá mi, že známe jeden druhého 100 let a ne pár hodin. Četla jsem v nějakých knihách, že se tak někdy lidí potkají. Mně se to tak často nestává.
Loučíme se a vyměňujeme si čísla, co když někdo z nás bude na služebce v tom městě, kde bydlí ten druhý, a budeme trpět žízní. Vím, že mu nikdy nezavolám ani nenapíšu, i kdybych fakt někdy na té služebce byla. A vím, že on taky ne. Ale vůbec nejsem smutná. Cítím nevyslovitelnou lehkost, kterou už odněkud znám, ale taky už si nepamatuju odkud. Cítím to teplo z altánu, když jsem vylezla na zábradlí a na nohy mi někdo natáhl teplé ponožky.
„Bylo to milé, že jsme se tam nahoře potkali.“
Milé? Zachránils mě! – chce se mi křičet…
„Ano. To bylo.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
