V žijící utopii

Oči proloupnu dvě minuty před naplánovaným budíčkem. Už zase, jsem fakt přesná. Vstanu a s mžouráním a zamlženým viděním plouživě nacházím cestu k umyvadlu. Po pohledu na tvář proti mně začnu ledovou vodou oplachovat opuchlá oční víčka s nadějí, že snad brzo splasknou. Zpráva o úmrtí naší kočky mi včera dala trochu zabrat. Co se dá dělat…

Kamarád spolucestovatel už čeká v kuchyni, k snídani je paštika. Jako Češi se opravdu nezapřeme, renomé nám zachraňuje jen její věrný švédský původ. Natlačím do sebe jednu housku a mířím do krámu tři metry od hostelu, kde kupuji perličkový cukr. Zásadní přísada pro výrobu pravých kanelbullar (skořicových šneků), které kdo ochutná, tak si je zamiluje. V Česku bych ho tak jednoduše nesehnala. Doma budu tvořit, mamka bude mít radost. Vycucám tím z karty poslední drobné předtím, než mě raní mrtvice při pohledu do internetového bankovnictví. Opět se mi potvrzuje, že o levném kraji nemůže být řeč. No nic, peníze budou, my nebudem. Neházej sekeru do moře, jak by řekl Švéd.

Za malou chvíli vyrážíme na pouť z hostelu na malmöské nádraží. Na záda vysoukám snad tunu vážící krosnu, vypadám jak mravenec táhnoucí višeň. Za svou závislost nakupovat knížky bych si v tu ránu nejradši nafackovala.

Možná by se mi šlo lehčeji, nepotkat během pobytu knihkupectví s výhodnou akcí 3+1 zdarma. Měla jsem tu nabídku využít jen jednou. Trest za další dávku drogy, nechť mi rupnou klíční kosti.

Po pro mě nekonečné době se upocená svalím na sedadlo Öresundského expresu. Za půl hodiny se ocitám na peróně pod nápisem København. Rychle hledáme skříňky, kde můžeme nechat svoje živobytí posledních týdnů.

Největší z polic ovšem není stavěná pro někoho, jako jsme my dva – bez peněz, bez síly, s extrémním nákladem. Po slovech: „S krosnou odsud neodejdu“ doslova nadupeme zavazadla dovnitř a povznášejícím krokem odcházíme za naším dnešním cílem. A tím je Christiania.

21. září slaví 41. narozeniny, tenhle 34 hektarů velký squat, největší v Evropě. U nás utopie, v Kodani ovšem žijící, sen každého alternativně smýšlejícího jedince. Jsem napnutá jak struna, přece jen to bude pro mě trochu „exotika“.

Za pár okamžiků mě do nosu praští ta nelegální vůně. Je to jasné, blížíme se. A skutečně, zpoza rohu vykoukne brána s nápisem Christiania a za ní se mi skýtá pohled do světa, který běžnému člověku moc nekoresponduje s představou centra hlavního města v Evropě. Vyvalím oči a s hlasitým „WOW“ vcházím do víru „sociálního experimentu“, jak jej nazývají Dánové.

Uvítá mě tabule se základními pravidly

Svobodného města

: Žádné zbraně, násilí, tvrdé drogy. Nervozita trochu opadá. Duhově barevné domky s malíři před vchodem, vlající červené vlajky s třemi žlutými puntíky, které symbolizují tečky nad písmenem „i“ ve slově Christiania, stařík na rozvrzaném kole, mezi rty svírající joint velikosti hodně velké mrkve. Jeho hippies vzezření mi napovídá, že to bude asi jeden ze zakladatelů.

Během několikahodinové procházky narážíme na spoustu jedinečností utvářející místní nenapodobitelný kolorit. Stánky s hašišem a marihuanou, jejichž prodej je sice nelegální, ale toleruje se. Řemeslné dílny - třeba speciální kola vyrobená ve zdejší dílně potkáte po celé Kodani. Čeká nás ještě místní divadlo, dokonce i školka pro děti zdejších obyvatel, výstava podporující tibetskou a grónskou nezávislost.

V občerstvení mlsně koukám na mufiny s červenou polevou a třemi žlutými lentilkami – stylové. U obchodu s potravinami vidím partičku chlapíků, kteří žít v Česku, určitě by popíjeli krabičák na lavičce u nádraží. Tady vypadají spokojeně, protože je nikdo nevyhání, tady našli svou svobodu. Dva z nich natáhnou proti sobě ruku, ve které nedrží lahev, a ohnutím palce a ukazováčku spolu vytvoří srdíčko. Usměju se na ně a oni se zpátky zazubí. Strach vůbec nebyl na místě. Tady vládne staré známé „Make love, not war“.

Po pár hodinách, kdy se toužíme nakazit místní atmosférou, se ocitáme zpátky u téže vstupní brány, z druhé strany ovšem nesoucím celkem trefný nápis „Now you are entering the EU“. Aha, takže další krok kupředu nás nasměruje zpátky do reality a dvanáctihodinového ubírání se k domovu. Jaká škoda…

Autorka je studentkou oboru skandinávských studií na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.