Erdogan je na koni, opozice zklamaná. Turecko čeká druhé kolo prezidentské volby

Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu

Předvolební průzkumy nevyšly, tentokrát v Turecku. Do posledních chvil naznačovaly výhru opozičního prezidentského kandidáta Kemala Kilicdaroglu, některé mu hned v prvním kole přisuzovaly víc než 50 procent. Po nedělním dramatickém večeru, kdy se internetem šířily i dezinformace ohledně volebních podvodů, je vše jinak. Jako vítěz mimořádně důležitých voleb se může - jako už tolikrát v minulých dvaceti letech - cítit Recep Tayyip Erdogan. Sice musí poprvé jít do druhého kola, ale se ziskem více než 49 procent hlasů do něj půjde jako velký favorit. Vládní aliance jeho neoislamistické strany AKP a nacionalistické MHP pak podle všeho získala většinu v současně konaných parlamentních volbách. 

To vše navzdory tomu, že Turecko prochází obrovskou ekonomickou krizí s dlouhodobě dvoucifernou inflací, která vloni na podzim přesáhla 80 procent. “Turecká politika je založena na kulturní válce (mezi sekulárním a nábožensky konzervativním táborem, pozn. red.). Ani ekonomická nouze nebo zemětřesení nedokážou voliče oddělit od velkého lídra, s nímž se identifikují,” vysvětlil tento paradox - a pouto zbožných, konzervativních voličů k Erdoganovi - na twitteru turecký autor Mustafa Akyol, momentálně působící v americkém konzervativním think tanku Cato Institute.

Během nedávné cesty do Turecka jsem slyšel různé argumenty Erdoganových voličů. Padl názor, že se země sice propadla do velmi hluboké ekonomické krize, ovšem Erdogan je jako jediný schopen ji vyřešit. Jiná respondentka řekla, že díky Erdoganovi získalo Turecko respekt na mezinárodní scéně. Sice s ním zahraniční partneři třeba nesouhlasí, ale musí ho brát vážně, a taková váženost by za vlády vnitřně roztříštěného opozičního tábora zmizela. Zazněly i spiklenecké argumenty: Turecko je sice v krizi, tu ale nezavinila vláda, nýbrž zahraniční mocnosti, v první řadě USA a Německo.

Mladí prvovoliči, s nimiž jsem mluvil v Erdoganových baštách Konya a Karaman, se pak sice přikláněli k opozici, ovšem vyprávěli, že jejich rodiče i další starší příbuzní mají ze změny vlády strach. Erdogan je zbavil pociťovaného přehlížení ze strany sekulárních elit, dovolil jim například nosit muslimský šátek ve školách a státních úřadech. A za tyto svobody a návrat hrdosti mu - v duchu výše uvedeného tweetu  - nepřestanou být vděční. “Ve hře je také jednoduchá demografie: náboženská pravice reprezentuje více než polovinu turecké společnosti,” doplnil Akyol svůj argument. 

Příčin prohry opozice je ale víc. Souvisí se slabostí opozice, která nedokázala voliče strhnout svojí vizí budoucnosti. Kilicdaroglu sliboval ukončit Erdoganem zavedený systém, který dává nadmíru velké pravomoci prezidentovi, a opět se vrátit k parlamentní demokracii a rozdrobit moc do různých institucí. Tento státnický slib, spojený s klasickými ekonomickými recepty (bojovat proti inflaci zvýšením úrokových sazeb, spořit v rozpočtu), ale voliče dostatečně nenadchl.

Smířlivá, klidná, úřednická povaha Kilicdarogla také neodpovídala tomu, jak si velká část Turecka představuje lídra. Jeho podpora ze strany kurdské strany HDP, která nepostavila vlastního kandidáta, sice opozičnímu vůdci pomohla k výhře na převážně Kurdy obývaném východě země, ovšem odradila část nacionalisticky naladěných voličů, kterým tato spolupráce vadila. A Erdoganova kampaň tuto opoziční kurdskou vazbu zdůrazňovala. Právě z nacionalistického, ostře proti kurdským ambicím založeného tábora se také rekrutují voliči Sinana Ogana, který s více než pěti procenty hlasů skončil třetí.  

Výběr reportáží a analýz Respektu

Proměnu Turecka v poslední dekádě

Turecká demokracie (“vzdorující demokracie”, jak ji v knize nazval Erik Siegl) opět prokázala svou živost. Volební účast se pohybuje kolem 90 procent, hlasování bylo svobodné, ve volebních místnostech byli přítomni pozorovatelé z vládního i opozičního tábora, kteří kontrolovali průběh sčítání. Předvolební kampaň však byla ovlivněna tím, že naprostá většina médií straní vládnímu táboru a Erdogan tak měl například v dubnu mnohonásobně více prostoru ve veřejnoprávní TRT než jeho rival. Na poslední chvíli také nezastřeně rozdával - v předvolebním týdnu oznámil zvýšení mezd státních zaměstnanců o 45 procent.

Do druhého kola zbývají dva týdny. Erdogan teď může argumentovat, že by případná výhra opozičního Kemala Kilicdaroglu - vzhledem k výhře vládního tábora v parlamentních volbách - vedla k politické nestabilitě, kterou si země nemůže dovolit. Proběhne také souboj o nacionalistické hlasy třetího v pořadí Sinana Ogana a kartami může zamíchat i případná nižší volební účast. Recep Tayyip Erdogan je z těchto důvodů jasným favoritem - ale do sečtení výsledků nelze překvapení vyloučit. Tomáš Lindner

Británie poskytne Ukrajině střely dlouhého doletu a bude klíčovou součástí koalice zemí, které pomohou napadené zemi získat moderní bojová letadla. V rámci setkání s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským to přislíbil britský premiér Rishi Sunak s tím, že sama Británie žádné dodávky letadel neplánuje, protože Ukrajina chce stroje F-16, které jeho země nepoužívá - místo toho přislíbil výcvik ukrajinských pilotů. Večer by měl další dodávky zbraní Ukrajině oznámit také francouzský prezident Emmanuel Macron, bojové letouny ale mezi nimi pravděpodobně nebudou; odkud tedy válkou zkoušená země letadla získá a proč trénovat její piloty, když nebudou mít na čem létat, zůstává nejasné. Nejasný je i zdravotní stav běloruského vůdce Aljaksandra Lukašenky, jehož nikdo nespatřil od přehlídky na Rudém náměstí v Moskvě 9. května, kde evidentně zápasil se zdravotními problémy; množí se spekulace, že pobývá na elitní klinice v Minsku, přičemž podle ruských zdrojů citovaných deníkem The Guardian „prostě onemocněl a potřebuje si trochu odpočinout“. V Česku vyhlásily odborové svazy stávkovou pohotovost kvůli vládnímu úspornému balíčku, odpoledne má proběhnout jednání mezi odboráři a vládou; odbory v minulých dnech kritizovaly například snížení objemu peněz na platy státních zaměstnanců, úpravy DPH nebo zavedení nemocenských odvodů. Ožívá kauza kolem kalendářní desky na pražském orloji původně zhotovené Josefem Mánesem a později několikrát nahrazené kopií; poslední namalovaná Stanislavem Jirčíkem vzbudila loni značné kontroverze. Po několika letech, kdy si nikdo ničeho nevšiml, se ukázalo, že Jirčík přistoupil k restaurování značně kreativně, například nahradil tvář jedné z postav tváří spisovatelky Kateřiny Tučkové či přimaloval sběračce klestí náušnici; nyní se definitivně rozhodlo, že Jirčíkova práce bude přemalována. Začala další fáze oprav Barrandovského mostu - z některých směrů bude nutné pro nájezd na Jižní spojku volit objížďku přes vnější pražský okruh nebo komplikované manévry zahrnující na Smíchově otáčení do protisměru.

Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu