Muž bez fantazie

V sobotu zemřel Ladislav Adamec. Muž, jehož šedivá průměrnost a nedostatek fantazie vynesly na jeden z nejvyšších vrcholů komunistické kariéry, aby vzápětí zapříčinily jeho pád. Vynikl snad jen odvahou, která byla pro pozdní komunistickou nomenklaturu výjimečná: postavil se v listopadu 1989 před téměř milionový dav a vyslechl si jeho pískot. Jiná věc je, zda by vystoupil, kdyby si dovedl představit, co ho čeká.

Pro rodící se demokracii v Československu bylo štěstím, že v čele tehdejší federální vlády stál právě on: nebyl natolik šílený, aby na demonstranty poslal tanky, ale nebyl ani natolik pružný, aby se přizpůsobil rychlým změnám. První dva týdny po 17. listopadu – až do své demise poté, co OF a VPN odmítly jeho návrh na novou vládní sestavu s většinou komunistických ministrů – tak nechtěně poskytl čas lidem z OF, aby se připravili na převzetí moci.

Ale pro historii je třeba říct, že nikdo tehdy nevěděl, co se dá od něj čekat. Když v podzemí Laterny magiky psal Václav Havel po hektické debatě desítek lidí prohlášení OF a VPN, že novou Adamcovu vládu odmítají, hrál se vabank. Nikdy nezapomenu na to napětí, s jakým se v Laterně očekávala reakce komunistické moci. Adamec tuto válku nervů prohrál – možná právě díky své průměrnosti a nedostatku fantazie. Podal demisi, následován prezidentem Gustávem Husákem, a začala nová éra.

Co se tehdy honilo Adamcovi hlavou, a měl vůbec nějaké myšlenky hodné pamětí, které prý nakonec nenapsal? Co by nám mohl o tehdejší převratné době říct a proč mlčel až do hrobu? Možná však sám věděl, že vlastně nemá co říct. Byl vlečen událostmi, a na to lidé neradi vzpomínají.

Z dnešního pohledu je zřetelně vidět, že k moci ho vynesla nechuť československých komunistů k perestrojce Michaila Gorbačova v Moskvě. Adamec měl vyvolat zdání, že i Praha přemýšlí přinejmenším o jakýchsi ekonomických reformách v rámci systému. Skutečnou moc ale neměl v rukou tehdejší premiér, nýbrž generální tajemník KSČ. A tím byl přece normalizační Miloš Jakeš.

Adamec tedy zřejmě nenapsal svou verzi dějin, jak to politici v důchodu často dělají, nicméně do dějin se zapsal. Jako ten, kdo po celý život trpělivě stoupal po komunistickém žebříčku moci, aby z něj nakonec sletěl a současně ho odkopl do minulosti. Mohl být na takovou historickou roli dokonce pyšný, ale na to neměl asi dost fantazie.