Ústavní soud jako odkladiště pro nechtěné funkcionáře?

Podle informací Deníku N Starostové uvažují o tom, že současnému ministrovi školství Vladimíru Balašovi nabídnou místo na Ústavním soudu výměnou za to, že odejde ze současného postu. O výměnách několika ministrů ve Fialově koaličním kabinetu se mluví už nějakou dobu, rošádu si vládní partaje schovávaly až po konci evropského předsednictví. Dohoda, o které se nyní mluví v souvislosti s hnutím STAN, je nicméně v něčem odlišná a zásadnější: ukazuje, že tuzemští politici stále nepochopili, jak uvažovat nad obsazováním Ústavního soudu coby nejdůvěryhodnější a nejzásadnější justiční instituce - a co od kandidátů na tuto pozici vlastně chtějí.

Nejde o nový problém. Nejčastěji se o něm píše po neúspěšných návrzích kandidátů na pozici ústavních soudců od posledních dvou prezidentů. Ústavnímu soudu by určitě neuškodilo, kdyby pár soudců z patnáctičlenného sboru mělo politické zkušenosti; nebylo by to ostatně poprvé. Respekt k této instituci ale rozhodně nebudí úvahy o jménu, které už jednou při hlasování senátorů z dobrých důvodů neprošlo. Vladimíra Balaše na ústavního soudce navrhl prezident Václav Klaus v roce 2003 - ale ze Senátu tehdy odešel s jednou z nejmenších podpor (hlasovalo pro něj 30 senátorů) a soudcem Ústavního soudu se nestal.

Senátoři nominaci neschválili s odůvodněním, že Balaš pro parlamentní komisi vypracoval posudek kritizující postup vlády proti vytunelované IPB. Tedy tak, jak se to líbilo tehdejšímu šéfovi ODS Václavu Klausovi, který byl poté i navrhovatelem jeho přesunu na Ústavní soud. Senátoři mu tehdy vyčítali „kličkování a názorové změny“ při odpovídání na otázky týkající se zapojení do této kauzy. „Řada z nás nabyla dojmu, že pan Balaš se příliš řídí tím, kdo se ho ptá. A to by ústavní soudce neměl,“ komentoval nominaci tehdejší senátor Jan Hadrava.

Když tedy Starostové podruhé navrhují kandidáta, který není považován za odborníka na ústavní právo a v minulosti se s jeho právní praxí pojily morální pochybnosti, ukázkově demonstrují problém české politiky, pokud jde o otázky justice. Zaprvé se v Česku už přes třicet let nepřemýšlí o erudici navržených kandidátů a kandidátek, jejich počtu publikací a relevanci v právní komunitě. Zvyklosti téměř neexistují, kandidáti se posuzují ad hoc v době, kdy jsou navrženi. To často vyžaduje nejen rozdílné nároky na rozdílná jména podle toho, jak se mění politická většina v horní komoře, ale pro některé z navržených jmen, která se nominaci rozhodla přijmout, to také znamená z ostudy kabát.

V tomto případě už však nejde o Balaše. Podle dostupných informací ostatně není úplně jasné, jestli ho STAN nakonec bude na post ústavního soudce tlačit, a vedení Starostů tak navíc může činit jen neformálně, navrhovací pravomoc bude mít v rukou nový prezident či prezidentka vzešlí z lednových voleb. Mnohem závažnější problém představuje fakt, že v politických patrech nikdo neuvažuje o funkčnosti a obsazení soudu jako celku, ač jde o zásadní věc a hlava státu by ji neměla ignorovat, stejně jako parlament.

Nejde jen o konkrétní jména, ale o správný mix: kromě bývalých politiků by na soudu měli sedět profesí soudci a akademici a neměl by tu převládat jeden světonázor. A jak vidíme z dnešního složení Ústavního soudu, důležitá je také dobrá pracovní atmosféra, která v tuto chvíli zásadně chybí a komplikuje rozhodování předložených sporů na základě osobních nevraživostí.

V druhé fázi prezidentství Miloše Zemana se nic takového čekat nedalo. S nově zvolenou hlavou státu se však otevírá možnost tuto nešťastnou praxi změnit. Není to jen úkol nového prezidenta či prezidentky, diskuze nad podobou Ústavního soudu by se měli aktivně účastnit členové parlamentu a právní experti.

Kdybychom si měli představit závěr, na kterém by panovala jasná společenská shoda, šlo by o přesný opak toho, nad čím nyní přemýšlejí Starostové. Mělo by být naprosto nemyslitelné, že Ústavní soud může v přemýšlení a chování politických aktérů hrát roli jakého si směnného postu – nebudeš ministrem, nabízíme desetiletý mandát v Brně.