Jako by se zbouraly Hradčany

Tak přece. Jedna ze stavebních ikon Prahy – železniční most pod Vyšehradem – se nebude bourat, ale rekonstruovat. Kulturně-dopravní spor, v němž se zvažovala potřeba modernizace tranzitního železničního koridoru, jímž se jezdí z pravého na levý břeh Vltavy, a zároveň hodnota mostu z pohledu kulturního dědictví, nakonec rozsekl ministr dopravy Martin Kupka – k radosti památkářů a příznivců stavby. Ani doprava by však variantou rekonstrukce neměla utrpět, potřebná třetí kolej se má vyřešit formou přístavby k opravenému mostu.  

Nemějme však dojem, že se most nakonec podařilo zachránit díky systematické památkové ochraně. Dá se říct, že jde o shodu dvou šťastných okolností. V rozhodování ministerstva dopravy, které nakonec dostalo ve věci hlavní slovo, hrálo významnou roli vyjádření UNESCO. Jeho specializovaný orgán ICOMOS po návštěvě Prahy v prosinci 2024 jednoznačně a poměrně důrazně doporučil rekonstrukci. Spekulovalo se pak i o tom, že zbourání by pro hlavní město znamenalo vyškrtnutí ze seznamu světového kulturního dědictví.  

Druhou podstatnou věcí, díky které se most nakonec nejspíš podaří zachránit, je to, že se do věci kromě občanské společnosti a památkářů vložili lidé, kteří mají peníze. Jen díky tomu mohl vzniknout vedle studie Správy železnic, která možnost opravy vylučovala, konkurenční materiál. Konkrétně šlo o tři miliardáře se vztahem k železnici a památkám v čele s Tomášem Bistřickým, bývalým spolumajitelem nápojářské firmy Toma.

Společně založili Nadační fond pro záchranu Vyšehradského železničního mostu a zaplatili konkurenční studii, na níž se podíleli zahraniční odborníci. Jejich dokument ukázal, že je nejen technicky možné most opravit, ale že to jde i levněji, než navrhovala Správa železnic. V tu chvíli Kupka a Správa železnic uznali, že tento návrh musejí brát vážně. Bez soukromých peněz by ale památkáři i občanská společnost byli bezzubí.