Franz si Kafkovu jinakost hýčká jako v bavlnce

Režisérka Agnieszka Holland slibovala, že její kafkovský snímek Franz bude filmový punk. Což byla zkratka pro to, že si tento unikavý literát nezaslouží tradiční životopisné vyprávění, ale volnější, fantaskní formu, která by se naladila na jeho způsob přemýšlení i na motiv mysteria a záhady, který jej stále obklopuje. A která by napomohla ponořit se trochu víc do jeho vnitřního světa. Součástí rozvolněného vyprávění jsou paradoxy, jež spisovatele, který chtěl být zapomenut, potkaly po jeho smrti v podobě bujícího moderního kafkovského turismu. Hravý film, který Polsko vyslalo jako svého kandidáta na Oscara, je ale nakonec přece jen méně „punk“ a více „klasika“, která Kafku – byť v dobrém – možná až příliš opečovává.

Veslovat proti proudu

Točit o Franzi Kafkovi není snadné. Vždycky bude něco chybět, něco přebývat, něco drhnout, znít falešně. Něco bude redukováno. V duchu současného poznání o pražském německy mluvícím autorovi jde polská režisérka proti přístupu, který nacházel vizuální paralely mezi jeho dílem a filmem o něm. Jako to dělal například Steven Soderbergh, když se v noirovém paranoidním thrilleru Kafka (1991) pokusil replikovat něco z temných hloubek jeho psaní a témat. Holland ho chce naproti tomu vykreslit nikoli jako temného, depresivního, neurotického právníka zachyceného v byrokratickém labyrintu nenáviděného úřadu, v systémech, které ho deptaly. Ale jako mladíka, který žil v mnohém podobně jako jeho současníci, jen byl „svůj“.

Kafkův život – na rozdíl od jeho psaní – jako takový nebyl obzvlášť výjimečný. Nebyl úspěšný spisovatel jako třeba jeho souputník Franz Werfel, kterého sledoval se směsí žárlivosti a obdivu. Syn ze středostavovské rodiny zavedeného pražského obchodníka měl stabilní práci, v níž byl úspěšný, a hezký vztah se sestrou Ottlou. Po práci v dělnické pojišťovně, kde byl Dr. Kafka váženým zaměstnancem, chodil do divadla, do kina, do veřejných domů, sportoval, zápolil se svými rodiči, zamilovával se.