Separatisté znají naše tváře

„Pár novinářů zůstalo, ale je těžké vydolovat z jejich informací skutečný obraz toho, jak to ve městě vypadá. Faktem je, že teď je tam naprosté bezvládí,“ popisuje novinářka Ludmila Yermilova situaci v Luhansku. Z města na východě Ukrajiny, které ovládají separatisté, utekla do Kyjeva poté, co jí unesli kamaráda.

Kdy jste opustila Luhansk?
Počátkem května poté, co byl můj kamarád unesen. Podařilo se nám ho po dvou dnech vysvobodit. Když o takových věcech čtete v novinách nebo na internetu, nevěříte, že se to může stát vám nebo vašim blízkým. A pak se to najednou stane vašemu blízkému.

Jak ho unesli?
Vzali ho přímo u ulice. Uvěznili ho a zmlátili. Když byl propuštěn, ihned opustil město. A já se svým manželem, který je také novinář, jsem udělala totéž ještě v ten den. Sbalili jsme si pár věcí a utíkali na nádraží. Pamatuji se, že hrozně lilo. Koupili jsme si lístek do Kyjeva a pětiletého syna jsem nechala u svojí mámy.

Žila jste v Luhansku od narození? 
Ano. Vystudovala jsem tam a učila angličtinu, ale před rokem jsem přesedlala na novinařinu a psala jsem pro místní média.

O čem? 
O zahraničních studentech v Luhansku. Jsou jich tisíce, zejména z Afriky, Indie, Číny. Studují hlavně medicínu.

Měla jste strach, že vás také můžou unést?
Ano, Luhansk je malé město. Separatisté znají naše jména a tváře, protože nás aktivistů a novinářů je velmi málo.

A vy znáte také jména a tváře separatistů?
Jen jejich lídrů, ty ostatní neznáme.

Máte představu, kdo jsou?
Zřejmě spíše obyčejní dělníci, lidé z nižších vrstev. Ale jeden z lídrů, kterého znám, měl před dnešní válkou takové hobby, že organizoval rekonstrukci historických bitev

A ty ostatní neznáte proto, že nosí masky?
Ano. Ty nosí, když bojují. Ale pak jdou třeba do města mezi lidi, masky už nemají a vy nedokážete rozeznat, zda někdo, kdo právě kráčí proti vám, není od nich. Lidé se proto bojí promluvit na ulici. Šla jsem takto s kamarádkou, mluvila jsem dost nahlas o separatistech a ona mě prosila, abych zmlkla, protože nás někdo uslyší a může to být nebezpečné.

Lidé tady v Kyjevě vyčítají krajanům na východě, že jsou pasivní. Je to tím, že se bojí separatistů?
Je to dáno strachem, ale také tradiční pasivistou lidí z tohoto kraje. Jsou zvyklí ještě z komunismu čekat, až někdo přijde a řekne jim, co mají dělat.

A mladá generace? Je už jiná?
Mladí lidé jsou sice jiní, ale i mezi nimi je spousta takových, kteří se nezajímají o to, co se děje.

Kde bydlíte v Kyjevě?
U kamaráda, který nám dal k dispozici jeden pokoj.

Jak dlouho tam chcete zůstat?
Nevím. Pár měsíců. Pak se uvidí.

Nebojíte se o syna?
Telefonuji s matkou a synem každý den. Žijí v tiché čtvrti, kde se nic neděje a moje matka se tam o něj lépe postará, než bych to já dokázala tady.

Zůstal v Luhansku vůbec někdo, kdo by mohl psát o tom, co se tam děje?
Pár novinářů zůstalo, ale je těžké vydolovat z jejich informací skutečný obraz toho, jak to ve městě vypadá. Faktem je, že teď je tam naprosté bezvládí.

Věříte tomu, že tam o víkendu proběhnou volby?
To neví nikdo.

Víte, kolik lidí je v těchto oblastech uneseno anebo je nezvěstných?
Ne. Budou to určitě desítky lidí, ale možná i stovky. Jenže dnes se začalo dít už o to, co se dělo kdysi za války v Čečně. Únosy se staly byznysem, gangy unášejí lidi kvůli výkupnému, rodiny to často ani nenahlásí a raději rychle zaplatí. Je těžké se v tom vyznat.