Sedm dní v Tibetu

Etničtí Číňané, kteří ve staré tibetské čtvrti Lhasy vlastní obchůdky, na rozdíl od bezpečnostních sil věděli, že se město proměnilo v sud střelného prachu. Když se 14. března úzkými uličkami rychle roznesla zvěst, že dav hází kameny na čínské obchody, stáhli na krámcích rolety a prchli. Zaskočené úřady váhaly a město zatím zachvátily největší protičínské protesty za posledních několik desetiletí.

Co možná začalo a možná nezačalo tím (Lhasa je totiž plná fám), že policie zbila dva buddhistické mnichy, se rázem proměnilo v obrovskou politickou zkoušku čínské vlády. Tibet vrhl stín na přípravy srpnových olympijských her v Pekingu. Protesty ve Lhase inspirovaly podobné demonstrace v několika klášterech na obrovském pásu území Tibetské autonomní oblasti Číny a v okolních oblastech (viz mapa). Od povstání v roce 1959, při němž uprchl do Indie tibetský duchovní vůdce dalajlama, v této oblasti hor a náhorních planin chudé na kyslík ještě nedošlo k tak hromadným nepokojům.

Léta rychlého hospodářského růstu, která měla podle nadějí Číny utlumit separatistické požadavky, vyústila v pravý opak. Snahy integrovat region těsněji se zbytkem Číny zbudováním nejvýše položené železniční tratě na světě, která by spojila Peking s Lhasou, v tibetském hlavním městě jenom posílily etnické napětí. V předvečer propuknutí nepokojů se jeden tibetský vládní představitel svěřil dopisovateli týdeníku The Economist, že Lhasa je nyní po protestech stovek mnichů, ke kterým došlo v posledních dnech v klášterech v okolí města, opět stabilní. Jenže to se naprosto přepočítal.

O tom, že úřady rozhořčení ve Lhase špatně odhadly, možná svědčí i fakt, že ve městě vůbec byl nějaký zahraniční dopisovatel. Cizí novináři dostávají povolení k návštěvě jen zřídka. V lednu 2007 v rámci příprav na olympijské hry vydala čínská vláda nová pravidla, která mají novinářům údajně podstatně usnadňovat cestování po zemi. K cestě do Tibetu však nadále potřebujete povolení. Návštěva zpravodaje The Economist byla schválena dřív, než začaly 10. a 11. března protesty mnichů. Ale úřady evidentně dospěly k závěru, že mají situaci dostatečně pevně v rukou, takže cestu povolily od 12. března, jak bylo naplánováno. Shodou okolností se několik zastávek v předem připraveném itineráři vzápětí stalo dějišti nepokojů.

Bouře se začaly šířit Pekingskou třídou, hlavní tepnou vedoucí napříč Lhasou, brzy odpoledne 14. března (jméno ulice nejednomu tibetskému uchu připomíná koloniální nadvládu), propukly ale o něco dříve před klášterem Ramočhe v nedaleké postranní ulici, poté co byli dva mniši zbiti příslušníky bezpečnostních sil. (To se alespoň domnívají tibetští obyvatelé; podle oficiální verze si začali mniši tím, že házeli po policistech kameny.) Ulicí se prohnal dav několika desítek lidí. Někteří pokřikovali a házeli kamením na obchody patřící Chanům – etnickým Číňanům, k nimž se počítá více než 90 procent čínské populace – a na projíždějící taxíky, jejichž řidiči jsou ve Lhase z větší části právě Chanové.

Nepokoje se rychle rozšířily do klikatých uliček staré tibetské čtvrti jižně od Pekingské třídy. Mnohé z těchto ulic lemují obchůdky, které vlastní Chanové nebo Chuejové, muslimská etnická skupina, která ovládá ve Lhase většinu trhu s masem. Lidé se zdánlivě spontánně srocovali v mnoha částech čtvrti. Dobývali se do netibetských obchodů, vynášeli zboží na ulici, házeli je na hromady a zapalovali. Na hořících hranicích se ocitalo všechno od rozbouraných jačích půlek až po prádlo z prádelen. Povstalci na haldy s potěšením házeli plynové bomby na vaření a schovávali se před následnými výbuchy. Ozývaly se ojedinělé výkřiky „Ať žije dalajlama!“ a „Svobodu Tibetu!".

Bezpečnostní síly byly několik hodin v podstatě nečinné. Početní Chanové, kteří bydlí nad svými obchody v tibetské čtvrti, ale nečekali a uprchli. Kdyby tak neučinili, obětí na životech by možná bylo více. (Podle hodnověrného tvrzení vlády usmrtili povstalci třináct lidí, většinou při požárech.) Pokud Chanové v bytech nad obchody setrvali, vůbec nerozsvěceli, aby nebyli odhaleni, a mluvili tiše, aby Tibeťané na ulicích nezaslechli jejich mandarínský dialekt. Jeden čínský dospívající chlapec se utekl ukrýt do kláštera, kde padl tváří k zemi před představeným mnichem v rudém rouchu, a ten se rozhodl poskytnout mu azyl.

Plenění bylo systematické. Obchody patřící Tibeťanům byly označené obřadními bílými khatagy uvázanými na držadlech rolet. Tyto obchody byly ušetřeny zkázy. Téměř všechny ostatní byly zdemolovány. Brzy už rozházené zboží výrazně bránilo v pohybu po ulicích. Vítězoslavní Tibeťané všechno rozšlapali do kluzkého špinavého koberce: pálivé papričky, klobásy, hračky (na ty se vrhli malí kořistníci), mouku, olej a na jednom místě dokonce desítky drobných bankovek.

Aby se mohly uhasit největší požáry, vyslaly úřady v průběhu noci na místo hasičská auta jištěná dvěma obrněnými transportéry naloženými členy pořádkové policie. Tibetskou čtvrť do rána obklíčili policisté s obušky a úřady nařídily rozmístit policisty s přilbami a štíty i na náměstí před chrámem Džókhang, nejsvětější svatyní Tibetu v srdci staré čtvrti. Do uliček se ale policisté nepouštěli a nepokoje v nich pokračovaly i druhý den. Obyvatelé uvnitř bezpečnostního kordonu napadli i těch posledních pár dosud nedotčených čínských podniků a mezi hromadami trosek zakládali nové požáry.

Rizika potlačení

Pomalá reakce bezpečnostních sil etnické Číňany ve Lhase zaskočila a rozhořčila. Tisíce lidí pravděpodobně přišly o většinu majetku, ne-li o veškeré své živobytí (většina malých provozoven ve Lhase nemá žádné pojištění a už vůbec ne pro případ pouličních nepokojů). Jenže úřady byly evidentně ochromeny hrozícími politickými riziky. Kdyby se rozhodly pro ozbrojený zásah – což byla taktika, kterou použily při potlačení protestů na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 a při posledním závažném propuknutí protičínských nepokojů ve Lhase v témže roce –, riskovaly by, že vyprovokují mezinárodní apely k bojkotu olympijských her. Namísto toho se úřady rozhodly nechat povstalce, ať si vybijí vztek, a poté postupně utahovat smyčku.

Celou reportáž čtěte v Respektu, který vyjde v úterý.

Názory českých politiků na události v Tibetu čtěte ZDE.