Pirát na Pražském hradě

Když Viktor Kožený vzkázal na stránkách Mladé fronty Dnes před pár dny do Česka: „Soud mne očistil“, vypadalo to na hodně třaskavou informaci. Muž přezdívaný „pirát z Prahy“ je tu už roky stíhán za podvod a okradení bezmála čtvrtmilionu Čechů, takže satisfakce za takovou újmu by mohla být tučná.

Nic takového ale nehrozí: Koženého vzkaz se týkal jeho sporu s někdejšími společníky vedeného v Londýně, který – jak briskně napsaly zdejší noviny – na české reálie nemá žádný vliv. Koženého údajná „očista“ ale bezpochyby vyvolala radost minimálně na Pražském hradě. Jak totiž nyní vyšlo z dosud utajených dokumentů v USA najevo, s Koženého londýnským dobrodružstvím byl totiž na začátku spojen kancléř českého prezidenta a současný člen vládní rady pro řešení ekonomické krize Jiří Weigl.

Vzhůru do Baku

„Ano, pamatuji si na to,“ pokyvuje hlavou ve své kanceláři na Pražském hradě kancléř Weigl a přitahuje si k očím dopis s jedenáct a půl roku starým datem. „Je to odpověď na oficiální dotaz od ázerbájdžánského prezidenta, který se ptal na naše zkušenosti s panem Koženým.“

Úkol odpovědět do Ázerbájdžánu dostal Weigl od tehdejšího premiéra Václava Klause coby šéf jeho týmu poradců. Nedlouhý dopis, který autor tohoto článku získal v USA z dosud utajovaných soudních spisů, je plný vřelé a nekomplikované chvály. „Jako jeden z průkopníků privatizačního procesu velmi přispěl k jejímu úspěchu,“ zhodnotil tuzemskou roli Koženého v kuponové privatizaci ekonom Weigl a ujistil tazatele, že „jeho zkušenost může být, podle mého názoru, přínosná pro úspěch každého privatizačního programu“.

Při pohledu na ta slova se nejde ubránit pocitu, že něco nesedí. Kožený je dnes stíhán nejen českými, ale i americkými úřady kvůli mnohamiliardovým podvodům a tunelování, které mělo začít právě v devadesátých letech v průběhu privatizace v Česku. Zhruba čtvrtmilionu Čechů, kteří tehdy svěřili peníze Koženého Harvardským fondům, nedostalo dodnes ani korunu a o Koženém se v současnosti v tisku běžně píše jako o „králi českých tunelářů“.

Zpronevěřit měl celkem šestnáct miliard korun. Už v roce 1997, tedy před Weiglovým uklidňujícím dopisem do Ázerbájdžánu, se přitom v českých novinách mluví o Koženém jako o „pirátovi“. Je to také doba, kdy celé podnikatelovo harvardské impérium vyhlašuje zánik, Kožený převádí aktivity svých firem do daňových rájů a sám se stěhuje na Bahamy, vyhlášené především tím, že zdejší úřady odmítají vydávat mezinárodně stíhané zločince.

„Z dnešního pohledu to možná působí zvláštně,“ pokyvuje nad svou chválou kancléř Weigl. „Tehdy ale Kožený nebyl za nic odsouzen a šlo jen o spekulace tisku. Z mého pohledu pro Čechy skutečně přínosem byl, a to vlnou zájmu o kuponovou privatizaci, kterou dokázal začátkem devadesátých let rozpoutat.“

Dopis Jiřího Weigla by přesto všechno nemusel dnes vzbuzovat příliš pozornosti – vše se odehrálo před více než jedenácti lety a doporučení se nijak netýkala budoucnosti Česka. Kancléřův dopis se dnes však objevuje právě ve chvíli, kdy do Česka dorazila i zpráva o výsledku londýnského soudu, ve kterém hrál právě Viktor Kožený hlavní roli. Ono „očištění“, o kterém Kožený mluví, se netýká ničeho jiného než právě privatizace ázerbájdžánské ropné společnosti, ke které byl Kožený nakonec (možná i díky české přímluvě) přizván.

Celý článek čtěte v posledním vydání týdeníku Respekt.