Kouzlo černého starce

Jsou vidět úplně všude. Poskakují v prolukách mezi paneláky, velkým zobákem neúnavně prohledávají závěje spadaného listí, strnule posedávají mezi větvemi holých stromů, co chvíli pak jedním mávnutím černých křídel impozantně přeletí nad hlavami chodců.

Tenhle zvláštní pták odpradávna zanechává v člověku silný dojem: figuruje v legendách, v elegiích moderních básníků i ve filmových hororech. Má uhlově černé, lesklé peří s namodralým nádechem, hlasitě a pochmurně kráká, jeho přílet v ohromných hejnech ohlašuje zimu a jmenuje se havran polní.

Jeho vzezření a zvláštní způsob života děsil povětšinou člověka natolik, že se ho po celé věky snažil hubit: ještě před třiceti lety se u nás jako škůdci (zemědělcům vyzobávali osev) stříleli po desetitisících a celoročně byl povolen i „regulační odstřel“ mláďat. Od té doby se ale přece jen věci změnily: havran přestal být vybíjen a dnes se dokonce stal atrakcí, na kterou se jezdí dívat školáci z okolí. Tedy alespoň ve středočeských Kralupech nad Vltavou: podle odhadů se jich tam letos slétlo přečkat zimu úctyhodných osmdesát tisíc.

Příroda se vrací

Komíny, změť obřích rour místní chemičky, fronta paneláků a oblaka dýmu. Navzdory kalnému listopadovému obrázku návštěvníkovi brzy dojde, že osmnátitisícové Kralupy zažívají renesanci. Řada domů prošla rekonstrukcí, radnice opravuje parky a dětská hřiště, vystavěla se i místními obyvateli vytoužená lávka pro cyklisty přes řeku. V blízké době se chystá start budování zbrusu nového, kdysi fabrikami zastavěného centra. „Díky filtrům a čističkám se tady začalo lépe dýchat a v místním potoce konečně teče čistá voda,“ pochvaluje si starosta Petr Holeček.

A místní jako důkaz změn udávají i další důležitou věc: do kdysi ponurého města se vrátili ptáci – kolem řeky se usídlili kormoráni a volavky, mezi paneláky zalétají sovy, v křovinách zpívají kosi a vpodvečer lze prý slyšet i slavíka. „Příroda začala prolínat do města,“ popisuje starosta. K největší události ale došlo před pár lety: v lesíku nad městem si vybudovalo hnízdiště hejno havranů. Navíc sem na podzim přilétají další desetisíce ptáků ze severu přečkat zimní měsíce.

„Jsme na to pyšní: vždyť to jsou velmi plachá zvířata citlivá na čistý vzduch,“ těší se starosta Holeček. Havrani dnes spoluvytváří nový kolorit města. Mají svá sídla na skalách a na podzim se stávají doslova spoluobyvateli města. Po desítkách sedí na lampách, poskakují kolem laviček, létají ze stromu na strom. „I když to ze začátku nebylo jednoduché: lidé chodili na radnici, abychom proti nim zasáhli. Prý trusem znečišťují celé město. Jenže to není zase až tak hrozné a lidé si časem zvykli. Dnes se na ně totiž chodí koukat celé rodiny: když je bílý sníh, je to opravdu krásný pohled,“ líčí starosta Petr Holeček.

Jako z hororu

Úzká cestička opouští poslední paneláky a zahýbá k vltavskému břehu. Vzrostlé topoly s divoce zbarvenými listy září v poledním slunci, občas se po nebi mihne černý stín. U trati, na dohled železničních tunelů, kde mají havrani svá zimoviště, opravují elektřinu dva muži v oranžových montérkách. „Jsme z nich úplně perplex,“ říká mladší z nich, Adam Berka. „Když vzlétnou, dokážou zatemnit celé nebe.“

I jeho kolegovi, dvaačtyřicetiletému Josefu Petráňovi, přišli odjakživa zajímaví. „Vždycky přiletí oznámit příchod zimy. A když začnou krákat, rozléhá se to mezi skalami jako nějaký podivný sbor,“ říká.

Celou reportáž čtěte v pondělním vydání Respektu 48/2008.