Bylo to poprvé, co jsem vzal děti na demonstraci
Anketa v redakci Respektu: Co jste dělali 17. listopadu 1989
Jaroslav Spurný: Dopoledne jsem byl v práci, myl jsem okna na budově Čedoku Na příkopě. Odpoledne se celá rodina vypravila na Albertov: já, manželka, dvě děti, jedenáct a osm let. Bylo to poprvé, co jsem vzal děti na demonstraci. Při přesunu z Vyšehradu jsme šli docela v čele průvodu, v jeden okamžik jsme vystoupili na chodník a nechali tu masu projít kolem nás. Byla to síla - hlavně pro dcery. Před Národní třídou jsme se s manželkou dohodli, že vezme děti domů. Znajíce konce demonstrací z dřívějška jsme tušili, že to nebude nic pro nezletilé školačky. Z Národní jsem odcházel krátce před tím, než ji policajti uzavřeli. Se třemi přáteli. Šli jsme na pivo a pohled na mraky policajtů na Národní třídě a kolem ní ve mě vyvolal těžkou chmuru, že režim v Československu ještě nějaký ten rok vydrží. Že kolem nás bude svoboda, ale my, Rumuni a Bulhaři zůstaneme v náruči Kremlu. Jsem šťastný, že jsem se mýlil. Ten omyl mi došel hned v neděli na Václaváku… Lidé po zprávě o mrtvém studentovi mlčky chodili po chodníku kolem dokola náměstí a bylo jasné, že režim končí… To odhodlání bylo na Václaváku cítit každým coulem. Od toho dne je tu svoboda a vlastně i právní stát, který jsme si tak přáli. K tomu se nedá v tom vzpomínání dodávat žádné hodnocení.
Hana Čápová: Myslím, že 17. listopadu 1989 jsem chodila kolem Sázavy a fotila na starý foťák formátu 6 krát 6. Chtěla jsem se hlásit na FAMU a měla jsem v plánu udělat trochu abstraktní fotky vody a objektů. Moc se mi to nepovedlo. Myslím, že když jsem večer přijela, nějak jsem se dozvěděla, že se něco dělo. Ale nejsem si jistá, je možné, že jsem se to dozvěděla až později. Mrzelo mě, že jsem u toho nebyla.
Ondřej Kundra: Byl jsem s maminkou a její tehdejší třídou na škole v přírodě v Kubově huti. Poblíž bylo rekreační zařízení komunistů, kam Jakeš odvezl svou ženu. Někdo na chalupě vedle nás vyvěsil českou vlajku a máma se odbíhala strachovat k telefonu o tátu, který žil v Praze demonstracemi. Pomatuji si, jak jsem ve dnech následujících poslouchal v rozhlase Slavíky z Madridu a v pyžamu na ně tančil na posteli. Aniž bych samozřejmě věděl proč. Jen se mi líbila ta jejich podmanivá vlezlost. A pak jsem se ještě víc radoval z nástupu Adamce, protože jsem myslel, že to je dobře.
Marek Švehla: Byl jsem v práci, pak na demonstraci na Albertově, odkud jsem šel v průvodu na Národní třídu. Poté, co po okolních římsách začali slézat esenbáci v baretech, vzal jsem v obavě o svoje zdraví roha a šel do hospody.
Pavel Turek: Nevím. Nemám na ten den žádný vzpomínky. Bylo mi deset. Ale vzhledem k tomu, že to byl pátek, tak jsem asi jako každý týden s vyčištěnými zuby čekal na to, až v televizi v osm začne dokumentární cyklus Život v přírodě.
Martin Uhlíř: Na sedmnáctý listopad 1989 si pamatuji přesně. Část dne jsem strávil ve fotokomoře a pak jsem vyrazil na Národní třídu, na studentskou demonstraci. Byla sice povolená, ale málokdo pochyboval o tom, že se něco semele. Nespokojenost narůstala nejen mezi námi vysokoškoláky. Nešlo ani tak o režim (ten štval většinu lidí odedávna, i když s ním samozřejmě mnozí kolaborovali), ale spíš o to, že se v okolních zemích věci daly do pohybu, zatímco v Československu ne. Paměť však bývá ošidná, a tak jsem si u příležitosti této ankety vzpomněl na zápisky, které jsem si během revoluce pořizoval. V jakési krabici jsem ten starý sešit objevil. Přiznávám, část toho měla být jakási literární fikce, postpubertální, patetická a naprosto nepoužitelná. Nicméně z ní lze vypreparovat věci, které se tehdy kolem mě skutečně děly. Následující útržky tedy vycházející z autentických zážitků:
Průvod se dává do pohybu. „Ať žije Charta,“ „Lidové noviny do každé rodiny“, „Jakeš ven“. Na rohu Albertova a ulice Na Slupi stojí na lešení domu mladíci s trikolórami a jeden z nich se snaží překřičet skandování davu: „Prosím vás, lidi, mluvím za nezávislý svaz studentů. Zahněte doleva a jděte na Vyšehrad!“ - „Doleva už ne! Doleva už ne!“ odpovídá dav. - „Lidi, nedostanete se ani na Karlák! Jsou tam všude policajti!“ - „Václavák, Václavák,“ vede dav svou. - „Skončí to dřív, než začalo! Jděte nejdřív na Vyšehrad, pak si dělejte, co chcete!“ - Dav dál křičí „Václavák“, ale ozývá se i volání: „Václavák až pak!“ Čelo průvodu skutečně zahýbá k Vyšehradu.
Nekonečná lidská řeka se valí ulicemi, okna domů jsou tichá a setmělá, jen občas se objeví tvář opatrně vyhlížející za záclonou. Jen málokdo otevře okno a mává. „Češi, pojďte s náma,“ reaguje dav. Nejlepší je pohled na zkoprnělé tváře náhodných chodců, z nichž řada venčí psy. „Představte si, že jdete na procházku a potkáte padesát tisíc lidí,“ říká spolužák. „Jsme na špatným Hradě,“ duní skandování po příchodu na Vyšehrad. „Odsuďte invazi!“ „Opletal, Palach!“ „Ať žije Dubček!“ Setmělo se, všude blikají svíčky.
Později: Dav se valí přes Výtoň do Vyšehradské ulice. U železničního podjezdu stojí tramvaj, v cestě jí brání proud lidí. Řidič ještě neví, že hned tak dál nepojede. Z restaurace U tří božích bojovníků vychází několik lidí a sledují, co se děje. „Brzy zase zalezou, komentuje to někdo. Některý lidi by neprobudilo, ani kdyby tou hospodou projel tank.“
Od čela průvodu se šíří vlny rozruchu. Před křižovatkou u Botanické zahrady zahrazuje cestu policejní kordon. Dav se skoro zastavuje, někteří se prodírají dozadu nebo ustupují stranou, jiní se do sebe navzájem zaklesnou pažemi. Průvod zpomaluje, jde, co noha nohu mine. Před námi jsou normální policajti v uniformách, ne ti v bílých přilbách se štíty. Jsou zaklesnutí do sebe stejně jako my. Dívám se jednomu z nich do očí, je v nich strach. Já ho mám taky.
Ve chvíli, kdy se čelo davu střetne s kordonem, vytahuje dotyčný policista obušek a vší silou se rozmáchne. Pendrek dopadá na něčí hlavu. Pak to jde ráz na ráz. Údery obušků, výkřiky, jekot, tlačenice. Vlevo postupují policajti dopředu, takže jsou najednou nejen přede mnou, ale i po mé levici. Na jednoho si skoro můžu sáhnout. Rozmachuje se, zavírám oči a chráním si hlavu, ale pendrek dopadá na někoho jiného. Kluka stojícího vedle mě dva policajti chytnou a vlečou ven. Zůstanu stát jako ve zlém snu, nemůžu ani utíkat; dívám se, co s ním bude. Už jsou u něj tři, buší do něj, rvou z něj bundu, kopají do něj. Kolem se motá někdo s videokamerou, vzápětí se na něj vrhá policajt s pendrekem. Nikdo se s nimi nepere a oni už nemají strach. Jsou na koni, řežou lidi hlava nehlava. Dávám se na útěk. „Lidi, stůjte, neutíkejte,“ křičí někdo.
Sedíme na zemi. „Gestapo, gestapo,“ skanduje se. Příslušníci VB v běžných uniformách odvlekli zajatce a vystřídal je perfektně vyrovnaný pohotovostní pluk. Na chodníku za křižovatkou se shromažďují diváci. „Nechte nás projít!“ „My jsme studenti!“ „Opletal, Opletal!“ „Dneska máme svátek!“ „Posílejte kytky dopředu,“ křičí někdo. Holky nabízejí nehybným sochám v bílých přilbách květiny. Marně, zasunují je tedy aspoň za štíty. Asi třicetiletý vousáč vstává a křičí: „Kluci, zabalte to! Čemu to sloužíte? Sundejte ty helmy!“ Dav se přidává: „Sundejte ty helmy!“ skanduje. Diváci za křižovatkou jsou odháněni pryč. „Kdo věříte, modlete se!“ křičí někdo tady před kordonem. Ale dav se nemodlí. „Pravda vítězí,“ skanduje.
„V pondělí mám přehled tisku na vojenský katedře,“ říká spolužák. „Takže já jsem tady jako válečnej dopisovatel. Všechno jim to tam řeknu!“ Netuší, že na vojenskou katedru půjdeme až po řadě měsíců a už jen odevzdat uniformu. „Řekni. Je to jako v Chile,“ odpovídám. „Jako v Chile ne,“ nesouhlasí můj spolužák a jmenovec Karel Uhlíř. „Pinochet vyhlásil referendum!“
Bílé přilby křižovatku uhájily. Míříme – teď už spíš na konci průvodu – na nábřeží. Pohled, který se tam otevírá, mi vhání slzy do očí. Lidská řeka se táhne zdánlivě donekonečna. Doprava stojí, tramvaje zvoní. „Už to začalo!“ zní nábřežím skandování. „Proti tomuhle už nemůžou zasáhnout,“ říká někdo. Jak se ale brzy ukázalo, mohli.
Dav na Národní třídě postupuje pomalu dopředu. „Odejděte zadem, kolem Národního divadla,“ chraptí vepředu megafon. „V zájmu zachování veřejného pořádku…“ „My chceme pořádek!“ odpovídá dav. „Je tu celá Praha! My jsme ten lid!“ „Už jsou i za náma,“ říká s obavou v hlase spolužák. O chvíli později sedíme na zemi, kousek od kordonu bílých přileb, který přehrazuje cestu na Václavské náměstí. Na druhé straně je přes hlavy sedících vidět strkající se zástup mířící do boční ulice. Mnozí odcházejí.
Přichází to náhle. Lidé vstávají, šíří se to jako vlna. Pískání, výkřiky, jekot. Nastává neuvěřitelná tlačenice. Několik kroků se dá ustoupit, ale tlak jde i z druhé strany, vrhá masu nazpátek. Nohy zaostávají za tělem, ale pád nenásleduje, masa těl je příliš hustá. „Musíš se udržet na nohou!“ řvu na spolužačku, která se ocitá vedle mě. „Za každou cenu, slyšíš? Nesmíš se dostat na zem!“ Brzy ji dav ode mě oddělí a už ji nevidím. O pár kroků dál se některým demonstrantům se daří vylézt na střechu jakéhosi stánku a pomáhají nahoru ostatním, část lidí ale neuspěje a padá zpět do neuvěřitelně nahuštěné masy. Pro mě je to příliš daleko, ke stánku se nedostanu. Rvu se, chytám se kabátů kolem sebe, zmocňuje se mě panický strach.
Chvilka oddechu. Hradba plexisklových štítů, která stlačovala dav, se zastavila. Jsme tak zmáčknutí, že se skoro nedá dýchat. „Svině!“ křičí někdo, ale ostatní ho mírní, všichni máme pocit, že jde o život. „Proboha, dopadne to jako v Anglii,“ ozývá se (v dubnu ušlapali na stadionu v Sheffieldu téměř sto lidí). „Nebo jako v Číně,“ dodává kdosi. Pak se ozve zpěv hymny. Je to neuvěřitelné, že i v téhle situaci, ale všichni se přidávají. Trest přichází vzápětí, bílé štíty se znovu dávají do pohybu. V tu chvíli ještě nevím, že dav tlačí stejný kordon i z druhé strany a za ním jedou obrněná vozidla.
Smýká to se mnou do podloubí, kde je dnes pamětní deska, a skrz něj. Na jeho konci je ulička tvořená mladíky v červených baretech – napadá mě, že jde o výsadkáře. Je úzká, mezi červenobareťáky se dá jít maximálně v trojstupu. Chlapci občas udeří do lidí v uličce pendrekem a každou chvíli si někoho vyhlédnou. Kluk, co jde přede mnou, nese vlajku, je tedy nápadný. Jejich pohledem nejspíš organizátor, podvratný živel. Sahají pro něj, rvou ho ven, buší do něj, srážejí ho na zem, skáčou po něm a kopají do něj. Tak vypadal reálný socialismus, po jehož návratu dnes mnozí touží.
Já procházím uličkou pendreků, aniž bych dostal ránu. Jsem v bezpečí v Mikulandské ulici, kudy velitelé zásahu nechávají lidi odejít, když je předtím pořádně vystrašili a ztrestali. Střídavě pociťuji euforii, že jsem to přežil, strach o spolužáky a zoufalství nad tím, v čem to žijeme. Moc nevěřím, že by se něco mohlo změnit, rozhodně ne v nejbližších dnech. A maximální horizont změn, který si dokážu představit? Přehodnocení normalizace a roku 1968, povolání Alexandra Dubčeka a dalších osmašedesátníků do vlády, uvolnění cenzury. Zakázané knihy volně dostání v knihkupectvích. Věci už ale nabírají mnohem radikálnější směr…
Karolína Vránková: 17. listopadu 1989 jsem jako mladý teenager sondovala u kamarádek, jestli by tam se mnou nějaká nešla. Nešla, na to jsme byly moc mladé a hloupinké, a tak jsem v podvečer, asi v době, kdy se to všechno stalo, seděla u holiče. 18. listopadu jsem si šila sukni a v neděli 19. listopadu jsem v ní šla do divadla v Řeznické. Se svou kamarádkou Ivankou, s níž jsme prožili mnoho hezkých školních let. Bez ohledu na to, že její rodiče pracovali na ministerstvu vnitra a byli aktivními straníky, ráda jsem s ní trávila čas, prohlížela si mrtvoly v kriminalistických ročenkách, které měli doma (možná byli kriminalisté) a o politice jsme se nebavily. Divadlo stávkovalo, podepisovaly se tam petice, pomlouvali komunisté a tak dále. Mě to vzrušovalo, Ivance se to vůbec nelíbilo. Najednou se mezi námi otevřela propast, pohádaly jsme se; rozešly jsme se tenkrát ve zlém a už jsme se nikdy neviděly. Co asi Ivanka dělá? A co si o tom myslí?
Petr Třešňák:
8.00–8.45 český jazyk
8.55 – 9.40 matematika
9.40 – 10.00 velká přestávka („Hází mokrou houbou po spolužácích“)
10.00–10.45 ruský jazyk
10.55 – 11.40 zeměpis
11.45 – 12.10 oběd (písmenková polévka, buchtičky se šodó)
12.15–20.00 poflakování po ulicích Pankráce.
Bylo mi třináct a navzdory tomu, že můj otec je chartista a násilně vystěhovaná oběť Asanace, prožíval jsem tu dobu spíše běžný čas dospívajícího kluka než společenskou změnu. Táta byl už snad osm let v emigraci a já jsem v ničem jiném než jeho nepřítomnosti nežil život disidentského dítěte. Vzpomínám si, že jsme s kamarády následující týden, kdy už se revoluce rozbíhala, udělali ve třídě revoluční nástěnku a zasypávali štiplavými poznámkami vnučku předsedkyně Socialistického svazu žen Marie Kabrhelové, která s námi chodila do třídy (omlouvám se, Nikolo). Taky jsem občas – tajně, máma se bála policejního zásahu – zašel na demonstraci. Ale dnes tohle všechno nevnímám jako promyšlený postoj nebo završení odporu k režimu, spíš coby intuitivní propojení s lidskou masou, která vyzařovala pozitivní energii změny a euforii - což bylo nakažlivé podobně jako rockový koncert. Propojit se s těmi miliony nadšených lidí plackou OF na bundě se zdála být životní nutnost, ovšem podobně jako o rok později dlouhé vlasy a heavymetalové nášivky.
Kateřina Mázdrová-Ducháčková: Co jsem dělala, si pamatuji celkem přesně – byl pátek, hnusně, vlezlo, šedivo, inverze, tma už po čtvrté odpoledne… Dopoledne k nám volala Marta Smolíková, jestli jdeme s Tonym na demonstraci; já jsem nemohla, doma dvě malé děti a žádné hlídání, Tony někde večer hrál s Garáží, nebo byl v divadle, kde dělal kulisáka, to už si přesně nepamatuji. Taky se mi moc nechtělo, byla to přece jen povolená demonstrace.
Bydleli jsme na Žižkově v Seifertce naproti Viktorce Žižkov, tenkrát se ta ulice jmenovala Kalininova podle chlápka, který zobal z ruky Stalinovi z ruky i poté, kdy nechal zavraždit jeho manželku. No a na Seifertce pod našimi okny se vždycky, když se něco dělo, štosovaly policejní transportéry; měly to pak blízko na Václavák. Štosovaly se tam i toho sedmnáctého. Nevím, zda to bylo ten den, nebo na Palachův týden, ale dva příslušníci zásahové jednotky VB, takový vykulený osmnáctiletý jelita, se zjevili i u nás doma. Chtělo se jim čůrat, a tak ťukali na všechny dveře po baráku. Otevřela jsem jim až já, protože jsem nevěděla, kdo to je, měli jsme ze dveří ukradené kukátko. Podotýkám, že vyčůrat jsem je nechala.
Od sobotního rána pak drnčel telefon, kamarádi volali, co se událo na Národní. Tony byl dopoledne v práci na Nové scéně a prý tam přiběhla hysterická herečka Hlaváčová, že zabili studenta Martina Šmída. Ta sobota byla vůbec divná – takový zvláštní nervózní klid, jako když všechno ztichne před bouří, není slyšet pípnutí, vše je stojaté, jako by ubylo vzduchu… V pondělí ráno pak k nám přišla Tonyho máma s nákupními taškami plnými mouky a cukru, že prý bude válka. Tak jsme tam babičku s dětmi nechali a téměř tři týdny nebyli skoro doma – revoluce začala.
Kamil Fila: Přímo sedmnáctý listopad si nepamatuju. Chodil jsem na venkovskou základní školu a měl za sebou nepovedené představení při slibu jiskřiček, kdy jsem neprozřetelně zazpíval jakousi folkovou píseň - a bylo rozhodnuto, že mě už nebudou později šátkovat na pionýra. V podstatě jsem měl rovnou nohou nakročeno do disentu a kriminálu.
Pamatuju si však každopádně docela dobře následující víkend. U nás doma – bydleli jsme na zdravotním středisku, takže se tam vešlo hodně lidí (a myslím tím desítky) – se konala rodinná oslava, čísi kulaté narozeniny, a při sledování televize vyvřela dlouho tutlaná animozita kvůli jediným dvěma komunistům v rodině. Zaznívaly výkřiky, že by se komunisté měli věšet na stromy a vůbec, že už jim „to končí“ a odteď si budeme moct říkat, co chceme. Z druhé strany pak zaznělo, že tu situaci my ostatní nechápeme a ještě budeme litovat, k čemu to povede. Tehdy jsem poprvé pochopil, že existuje ve společnosti jakýsi rozkol, dělení na my a oni. Do té doby jsem si myslel, že platí jenom to, že některé věci se můžou říkat doma, ale nesmějí se říkat ve škole, ale asi jen proto, že jsou nějaké sprosté, jako třeba „V přestavbě je zádrhel, není papír na prdel“.
Euforie v období Vánoc, že časy se mění - ostatně narodil se Ježíšek a to je vždycky symbol, že něco nového začíná - se mi jinak moc líbila, překvapovalo mě, že v televizi mluvilo tolik lidí s dlouhými vlasy ve svetrech. Jako malý šprt jsem si taky všimnul, jak se prudce změnil obsah tisku a kupodivu se mi ty noviny četly o trochu lépe. Ne že bych tomu extra rozuměl, ale najednou byl ten jazyk lidštější. Vzápětí pro mě byl velký zážitek vycestovat do Rakouska, kde to vypadalo, že mají Vánoce pořád. Ve škole nám v dalším pololetí zrušili ruštinu, odvolali paní ředitelku, nastoupili učitelé, kteří chodili v džínách, odnaučovali jsme se říkat „souško“, prostě Anarchy in Moravia. Bylo mi jen líto, že jsme pak už na 1. máje nešli do průvodu. Vždycky mě bavilo řvát do selhání hlasivek „Ať žije mír!“.
Kateřina Spurná: Byli jsme v průvodu s Jardou i s dcerami. Pamatuji si, že jsme stáli odpoledne se studenty na náměstí na Albertově a rozhlíželi se, jestli potkáme někoho známého. Poslouchali jsme projevy, výzvy a prohlášení studentů: připomínali, jak jsou na tom okolní státy, komunismus se tam hroutí, dohodla se trasa pochodu směr Národní třída; přes Vyšehrad, dolů na nábřeží a pak odbočka na Národní třídu. Šlo se dobře, bylo podobné počasí jako teď, podél cesty stáli lidé, někteří se přidávali, jiní jen mávali, koukali z oken. Pár známých jsme potkali. S dětmi jsem pak na Národní šla do metra a domů, už se stmívalo a na jakýkoliv střet jsme neměli v úmyslu čekat. „Splnili jsme svou povinnost“ v průvodu a teď domů. I ty další dny to byl takový happening, jak teď říkal ve zprávách Šimon Pánek. Taky jsem to tak cítila: projevit na ulici s ostatními to, co si myslím, nebát se podpořit věci, které mají smysl, ideály, za kterými jsme stáli.
Petra Švehlová: Bylo mi tehdy 21 a chodila jsem do třetího ročníku na FF UK. S tehdejším přítelem (dnes manželem) jsme šli na povolené studentské shromáždění na Albertov (byť jsme váhali, jestli na svazáckou akci chodit). Už na Vyšehradě, kde se četly projevy a mohutně se skandovalo, nás překvapilo množství účastníků. Nebudu líčit obecně známé peripetie - s průvodem jsme došli až na Národní třídu. Tam už čekala policie, cesta na Václavák byla zahrazená. Váhali jsme, co dělat. Nakonec jsme Mikulandskou ulicí odešli - zřejmě jako jedny z posledních nás nechali projít. V sobotu ráno jsem odjela na víkend z Prahy, a co se nakonec stalo, jsem zjistila až v neděli večer, kdy mi volali spolužáci, že v pondělí na fakultě začíná okupační stávka (byla prostě dřevní bezmobilová a beztwitterová doba). Ale pak už se všechno rychle rozběhlo…
Jiří Sobota: Studoval jsem tehdy v Olomouci a z celého dne si pamatuji jenom večer. Šli jsme na koncert Ivy Bittové a připadal nám nějaký divný. Říkali jsme si, že je nervózní nebo nemocná, že to celé nějak nefunguje. Pak jsme do sebe - předpokládám - po studentsku něco kopli a šli zpátky na koleje. Tam krátce na to začala šťára. To bylo divné, dělávalo se to jenom výjimečně a už vůbec ne v pátek po desáté večer. Pokoje navíc procházel proděkan, což bylo úplně mimo.
Vymlouvali se asi na takové ty obvyklé nesmysly - alkohol, nenahlášené návštěvy na pokojích a tak. Na stole v pokoji se nám válelo Několik vět, pamatuji se, jak jsme se tak jako přiopile uculovali a podávali si to za zády. Proděkan se tvářil rozpačitě, nebyl to zarytý komanč, spíš klasický kariérista, kterému bylo v takové situaci trapně. Musel ten papír vidět, mám ale pocit, že nám vynadal za něco jiného a odešel.
V Olomouci se pak všechno rozjelo až v neděli, když se lidi začali sjíždět z víkendu. Chápete, nebyly mobily ani mail, vyprávělo se to ústně. V neděli se to rozjíždělo na jednom konkrétním pokoji, vyrobily se letáky a táhlo se do divadla, aby se hercům snadněji vyhlašovala stávka. Pamatuji se, že když tam filharmonie spustila hymnu, moje přítelkyně se rozbrečela, takže atmosféra asi musela být dramatická. Ale je to fakt už pětadvacet let, takže to všechno mohlo být taky dost jinak…
David Němec: V odpoledních hodinách jsem odešel na Albertov na plánovanou demonstraci. Co se týče projevů, moc jsem toho neslyšel. Ozvučení nebylo valné. Po ukončení shromáždění jsme si s kamarády řekli, že půjdeme na Václavské náměstí. Byli jsme ale přemluveni studenty, ať jdeme společně na Vyšehrad, že to tak mají napsané v povolení k demonstraci, že pak můžeme jít, kam chceme. Vzali jsme to tedy přes Vyšehrad. V davu lidí se najednou přede mnou zjevila má kamarádka Bridget z New Yorku. Ovázala mi hlavu plátěnou čelenkou s čínskými znaky, které znamenají „Není zločin mít rád svoji zemi“. (Když pak propustili za pár dní z vězení Martina Jirouse, poprosil mě o ni a já mu jí uvázal na klobouk.)
Na Vyšehradě už bylo jasné, že valná většina chce pokračovat na Václavák. Cestou, dole ve Vyšehradské ulici před ministerstvem, jsme byli zastaveni kordónem bílých helem. Tam jsem potkal moji mámu a ta mi řekla, že už jde domů, že jí je strašná zima. Asi po půl hodině jsme se dohodli, že uděláme čelem vzad a že to zkusíme po nábřeží. Ocitl jsem se tedy na konci průvodu. Po nábřeží jsme šli nikým nerušeni. V bytě u Havlů bylo zhasnuto. U Národního divadla, z kterého nám mávali lidé, jsme zahnuli na Národní třídu. Tam už stály bílé helmy a blokovaly průchod. Konec průvodu, kde jsem byl s přáteli, zůstal stát na úrovni Mikulandské ulice. Celou cestu jsme se střídali v nesení transparentu s nápisem „Propusťte politické vězně“. Po malé chvilce jsme byli „zašpuntováni“ červenými barety. Stál jsem u vchodu do domu, do kterého se lidé utíkali schovat. Barety je ale vyhnaly a velice surově je před vchodem řezaly obušky.
Byli jsme v čím dál větším presu; jediný možný východ byl skrz podloubí plného policajtů, do Mikulandské ulice. Já jsem se tam dostal jako jeden z posledních. Utržil jsem sprchu obušky, ale nic jsem necítil, protože jsem byl zimou úplně tuhej. U kožené bundy mi zůstal jen jeden knoflík. Po pár krocích na Národní se mě ještě snažil jeden baret srazit na zem, ale nepodařilo se mu to, jen mě kopl do břicha. S kamarády jsme se dohodli, že se sejdeme v hospodě Olympia za mostem přes řeku. Cestou jsem potkal doktora Motejla, který to všechno pozoroval z patra nad mláticím průchodem, kde se zdržel v práci; šel se mnou na pár piv. V následujícím čase jsem byl předvolán na vojenskou prokuraturu k výslechu. Nevím, kdo mě udal. Pak k rekognici a posléze k vojenskému soudu, kde jsem svědčil proti jednomu velice aktivnímu hromotlukovi z červených baretů. Dostal podmínku. Pobavilo mě, když říkal, že vyrábí dětské hračky.
Jan H. Vitvar: Ten večer jsem byl s pionýrským oddílem Diam v Bráníku, v baráku naší vedoucí cvičili jsme balení usárny a fotili se v geometrických sestavách, které dohromady dávaly písmena PF 1990. V noci jsme pak měli v ulicích malou bojovku, ale bratra, který byl jako student FTVS na Národní, to po mém návratu z akce moc nevzrušovalo…
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].