Zaklínadlo jménem protein. Našli jsme záchranu před obezitou a perspektivu aktivního důchodu?

„Potřebuju zhubnout, tak teď jím v každém jídle protein, po něm se spaluje,“ říká žena ve středním věku, kterou potkávám několikrát týdně při ranní procházce se psem. Nepohybuje se mezi lidmi, jejichž život se točí kolem posilovny, nesleduje na sociálních sítích fitness influencery a nepatří ani k žádné privilegované vrstvě – pracuje většinou na nekvalifikovaných pozicích v kuchyních nebo řetězcích rychlého občerstvení. Beru tedy její slova tak, že kult bílkovin jako ultimátní cesty ke štíhlé a osvalené figuře vstoupil do mainstreamu. 

Zatímco v devadesátých letech posedlých extrémní štíhlostí a zkraje milénia byly populární výrobky bez tuku, v desátých letech získaly na oblibě diety s nízkým obsahem sacharidů a později i keto diety založené na příjmu bílkovin, tuků a zeleniny, které mají údajně imitovat to, jak se stravovali naši předkové před rozvojem zemědělství. S tím, jak se ideál krásy začal přiklánět k sice štíhlé, ale svalnaté postavě, začaly být v centru pozornosti proteiny. 

Podle nutričního terapeuta a výzkumníka z IKEM Pavla Suchánka je tento vývoj logický. Předchozí typy diet totiž sice při pečlivém režimu vedly k hubnutí, ale měly značné negativní efekty. Nízkotučná dieta člověka intuitivně vede k vyššímu příjmu cukru, což s sebou nese riziko rozvoje diabetu. Snížený příjem sacharidů zase způsobuje pokles energie, únavu a zejména u lidí s tendencí k depresivnějšímu prožívání také špatnou náladu. 

„Bílkoviny tedy zbyly jako poslední makroživina, kterou je možné ve stravě ovlivnit. Ukázalo se, že nejvíce sytí, odpovídají za imunitu a zahřívají, takže člověku není během diety zima a nemá takový hlad,“ vysvětluje Suchánek. Vyšší příjem bílkovin zároveň zabraňuje tomu, aby člověk během hubnutí ve větší míře přicházel i o kosterní svalstvo.