Mezi metalem a svištěním kulek. Tři dekády smutného míru v Bosně a Hercegovině

Když začala válka v Bosně, bylo Eldaru Fazlagićovi deset let. Bylo jaro roku 1992 – jugoslávská federace už se v té době nezadržitelně rozpadala; Slovinsko bylo rok nezávislé a Chorvatsko o samostatnost už rok bojovalo. Když referendum o samostatnosti vyhlásilo i vedení tehdejší Socialistické republiky Bosna a Hercegovina, přišla válka i do Eldarova domova. „Měli jsme s maminkou a sestrou možnost evakuovat se z Bosny hned v prvních týdnech. Doufali jsme, že se válka za pár měsíců přežene, a odjeli jsme proto do Chorvatska. Táta v Bosně zůstal – z pracovníka horské služby se stal voják, později během války dostal práci instruktora alpinismu pro speciální policii,“ říká čtyřicátník Eldar Fazlagić v kavárně na pražském náměstí Jiřího z Poděbrad.

Jeho rodné Sarajevo začaly ostřelovat jednotky bosenských Srbů odmítajících odtržení Bosny od Jugoslávie, kde klíčové posty – v politice i armádě – tehdy ovládali etničtí Srbové. Eldarův otec bojoval proti nim, za nezávislost. „S maminkou a sestrou jsme nejdříve dorazili do Splitu – dovezli nás do nějaké evakuační haly, myslím, že to byla tělocvična. Nebylo tam už místo, a tak pro nás maminka, která měla dohromady jen asi 50 německých marek, našla na jednu noc ubytování v nějakém malém hotelu. Taxikář, který nás tam vezl, ani nechtěl peníze,“ říká Eldar a při vzpomínce se na chvíli zasekne a zmocní se jej úzkost. „Je pro mě těžké o tom mluvit. To jsou bohužel pozůstatky traumatu,“ vysvětluje.

Jedna noc v hotelu je tehdy stála vše, co u sebe měli. Poté přebývali asi měsíc v jednom pokoji u rodiny pracovníka humanitární organizace, ale být dlouho u cizích lidí bylo těžké. „Maminka se snažila najít nějaké místo, kde bychom se cítili všichni lépe, a nakonec nám ubytování nabídla jedna naše vzdálená příbuzná ve městě Orebić,“ vzpomíná Eldar. „Ale tam jsme po čase začali překážet.“

V různých částech Chorvatska v té době probíhaly boje – v Orebići sice ne, ale v celé zemi v kontextu války sílil chorvatský nacionalismus, který byl sice namířen zejména proti Srbům, ale dotýkal se často i uprchlíků z Bosny. Když například Eldara maminka poslala do pekárny pro chleba, odmítli mu ho prodat – prozradil se tím, že ačkoli mluvil prakticky stejným jazykem, místo chorvatského výrazu pro chleba „kruh“ použil bosenský „hljeb“. Eldarova matka se po několika měsících života v Chorvatsku rozhodla k riskantnímu a nečekanému kroku – spolu se svými dětmi se vrátila za manželem domů, do obléhaného Sarajeva. A to v roce 1993, který byl nakonec ze všech čtyř let bosenské války pro město Sarajevo co do počtu obětí vůbec nejtragičtějším.