Ranní postřeh Věry Jourové: Sama jsem k ostatním ztvrdla. Je to věkem, nebo tím, jaká je nálada ve společnosti?

Napadlo mě to po reakcích na vraždu Charlieho Kirka. Zdá se mi, že jsme jako společnost vyšinutí, čím dál víc a čím dál nebezpečnějším směrem. Tu vraždu musel odsoudit každý trochu soudný a slušný člověk. Odsouzení jsme slyšeli od politiků i církevních kruhů, v USA i u nás. A přesto mi připadá, že za řadou těch odsouzení z vlivných úst se táhl nepěkný odér – ukazování prstem na ty, kdo byli podle nich té vraždy původci, a kdo podle některých dokonce jako by vedli vrahovu ruku.

Přitom dnes naopak nutně potřebujeme, aby lidi se skutečným vlivem na společnost volali po smíření a vyzývali k uklidnění, většímu pochopení a toleranci. Potřebujeme, aby odolali roztáčení nesmyslných kulturních válek a pranýřování za odlišné názory. Není moc takových, kdo by to byli ochotni dělat. Od politiků nemám velká očekávání, od církve bych naopak čekala, že roli usmiřující klidné síly plnit bude.  

Jak tak přemýšlím o dnešní vyšinutosti, vzpomněla jsem si na dobu před mnoha lety, kdy mi můj syn a dcera občas přivedli nějakou adeptku či adepta na přijetí do rodiny. Zkrátka když s někým víc navážno chodili, předhodili nic netušící osobu matičce, tedy mně. Pokud návštěvník čekal bábovku s kafíčkem, zažil hořké zklamání. Posadila jsem si ji či ho před sebe ke stolu a položila tři otázky: jaký máte názor na potrat, eutanazii a trest smrti? Moje snacha tenhle zážitek dodnes s oblibou dává k dobru, aby se pochlubila, jak příšernou má tchyni.

Samozřejmě, že se u mě kvalifikovali ti, kdo mi dali liberální odpovědi: potrat ano, trest smrti ne, eutanazie ano, ale s přísnými podmínkami. Když jsem je nedostala, zdvihla jsem obočí – a moje děti si to pak stejně udělaly po svém. Po čase jsem si jednoho dne sama přivedla domů chlápka, že ho jako představím svým dětem. Najednou slyším, jak mu syn říká a mrká přitom na dceru: měl bych tady tři otázky. Nastalo překvapení a přišly zdrcující odpovědi: potrat a eutanazie nikdy, trest smrti jasně. Hodně jsme se tomu tehdy všichni nasmáli, jakou příšernou „konzervu“ jsem přitáhla domů. Nejvíc se smál můj vyvolený.