Ranní postřeh Tomáše Brolíka: Kýč je dobrý

Na sedmnáctém listopadu je dobrý kýč. Respektive to, že si ho tenhle svátek může dovolit. Je to nejspíš tím, že je to jediná sláva naší pospolitosti, u které se nám daří držet (a pořád dodávat) nějaký opravdu žitý obsah. Není čím se dojímat u věrozvěstů nebo Mistra Jana, první leden je čistá administrativa, svatý Václav je nevydařený pokus, osmadvacátý říjen si zabral všechny důstojné oficiality a je jako pravidelná rodinná sešlost, povinná, ale kam nikdo nejede nerad a je dobře, že se koná. Ale sedmnáctého listopadu se rodina sjíždí znovu a teprve tady se skutečně něco děje.

V čase kolem téhle rodinné sešlosti se pravidelně debatuje o tom, jestli bychom při oslavách neměli víc rozebírat to, co se v době po Listopadu “nepovedlo”. Myslím, že to dává smysl. Hádat se o tom, zda se Benešovi a Masarykovi jejich projekt z roku 1918 povedl nebo ne, je už dnes zajímavé jenom akademicky. Hádat se o průběh privatizace nebo proč z Česka vymizely standardní velké politické strany a jak jsme se dostali do bodu, kdy šéfdiplomatem může být činovník typu Filipa Turka nebo jak to bude s bydlením pro mladé lidi, to znamená, že listopadové datum má pro nás pro všechny pořád nějaký význam.

Ale nic z toho nesouvisí s tím, co sedmnáctého listopadu přesně slavíme. Chyby a neschopnosti a nevyspělosti nás všech občanů a našich lídrů (protože za většinou z trablí jsou právě ony) se možná začaly ozývat už v lednu roku devadesát, ale co to má vlastně co dělat s listopadem a prosincem, které jim předcházely?

Kdybych se nutil na konci října zadumaně stát před státní vlajkou a cítit občanské napojení na tehdejší budování státu, připadal bych si směšně. Ale spolu s tisícovkami lidí chodit po Národní třídě, kde je něco, co se jmenuje “Pravda a láska stage” je naštěstí pořád ještě úplně v pořádku, stejně jako poslouchat Modlitbu pro Martu.