Aby migrace úspěšně pokračovala, musí na chvíli přestat, říká starosta známý vítáním uprchlíků

Dřevěný člun, který převezl 41 migrantů přes Středozemní moře, leží u potoka protékajícího suchozemským městem ve středu Evropy. Místní jej sem před šesti lety dopravili z vrakoviště bárek, na nichž do Itálie připluli běženci z Libye. Nechali ho v původním stavu: oprýskaný, se starým motorem a plastovými lahvemi s nedopitou vodou na palubě.

Coby památník měl připomínat mnohdy smrtelný exodus do Evropy a zároveň respekt k těm, kteří riskantní plavbu přežili a tady, v šedesátitisícovém Schwäbisch Gmündu, našli útočiště a nový domov. Dnes už je také metaforou času, který uplynul od krize vyvolávající velké vášně a otřásající jednotou Evropy. Okolí člunu zarůstá trávou a kopřivami, nikdo z kolemjdoucích už se u informační tabule nezastaví. „Musíme to posekat,“ říká starosta Richard Arnold kolegovi z radnice. „Bude desetileté výročí, asi přijde víc návštěv.“

Slavným apelem „Wir schaffen das“ („Zvládneme to“) Angela Merkel 31. srpna před deseti lety doprovodila rozhodnutí nezavřít hranice před stovkami tisíc lidí, kteří prchali před válkami a chudobou. Šestašedesátiletý křesťanský demokrat Arnold, svým přístupem k uprchlíkům známý v celém Německu, tehdy vstřícnou uprchlickou politiku hájil i v televizních debatách. Ve svém městě chtěl zabránit vzniku hromadných ubytoven a žádal občany, aby běžence ubytovali u sebe doma.

Mladé lidi ze západní Afriky si domů nastěhovali také jeho stárnoucí rodiče. Pravidelně se zasazoval za ekonomické migranty, kteří nedostali azyl a měli být deportováni – ačkoli se naučili němčinu a našli si práci u podnikatelů ve městě. I proto vzbudilo takovou pozornost, když předloni zatáhl za brzdu a oznámil, že jeho město nebude prozatím přijímat žádné další ukrajinské uprchlíky.

Před letošními únorovými volbami do Spolkového sněmu, v nichž byla migrace rozhodujícím tématem, se Heute Journal, večerní zprávy stanice ZDF, zcela výjimečně vysílaly z terénu, z náměstí ve Schwäbisch Gmündu. „Dostali jsme se na hranici svých možností,“ prohlásil před kamerou Arnold. „Pociťuji, že místní už nejsou tak otevření jako před lety. Ztrácíme podporu pro přijímání dalších cizinců.“ Výsledek voleb ve městě nakonec přesně kopíroval ty celoněmecké – včetně zdvojnásobení obliby nacionalistické Alternativy pro Německo, která získala pětinu hlasů.

Kdo přišel, ten zůstal

Počet nově příchozích je ve Schwäbisch Gmündu nadproporčně vysoký: na 64 tisíc obyvatel dnes připadají 3100 uprchlíků, z toho 1200 ukrajinských. Zhruba čtyřicet procent místních obyvatel má přistěhovalecké kořeny. „Obraz města se viditelně změnil,“ popisuje starosta Arnold při našem setkání. „Před deseti lety u nás žili lidé sedmdesáti národností, nyní je tu národností 140.“ Když byl před šestnácti lety poprvé zvolen starostou, byl počet obyvatel o šest tisíc nižší než dnes - a předpokládal se další pokles až k padesáti tisícům.

Proměnu nepřinášejí jen běženci, kteří přišli neregulérní cestou přes Středozemní moře nebo Balkán. Dlouhodobě roste počet přistěhovalců z neevropských zemí, kteří přicestovali s pracovním vízem, i Evropanů, kteří se stěhují v rámci schengenského prostoru. Rychle stárnoucí Schwäbisch Gmünd a celé Německo jejich talent a úsilí potřebuje, nedostatek pracovníků je jednou z hlavních brzd ekonomiky.

Vlivem těchto pohybů se od roku 2013 do Německa přistěhovalo o 6,4 milionu lidí víc, než se jich odstěhovalo. Nejviditelněji – tedy v řeči statistik i obrazu veřejného prostoru – se země proměnila právě ve středně velkých městech s řádově třiceti až sto tisíci obyvateli. „Velká města byla přistěhovalecká už dřív. Do maloměst a vesnic přidělení uprchlíci se pak často přesunuli do těchto lokálních center, kde nepotřebovali auto,“ říká sociolog Jonas Wiedner, který ve výzkumném institutu WZB (Wissenschaftsinstitut Berlin) zkoumá, jak se uprchlíci stěhují po Německu.

Nedošlo tedy k tomu, čeho se mnozí Němci před deseti lety obávali: že se běženci sestěhují do několika velkých měst a vzniknou ghetta jako ve Francii nebo ve Švédsku. V Německu funguje systém kvót, podle kterého se žadatelé o azyl rozdělují mezi spolkové země a poté v rámci spolkových zemí mezi okresy. Během prvních tří let po uznání azylu se až na výjimky nemohou stěhovat do jiné spolkové země. Tato pravidla podle Wiednera zabrala. „Do jiných spolkových zemí či okresů se stěhovala jen zhruba desetina uprchlíků,“ říká.

Ve Schwäbisch Gmündu vesměs platí, že kdo sem přišel, ten také zůstal, říká starosta Richard Arnold. Vyšetří si čas na dvě dvouhodinová setkání, o zkušenosti se svým srdečním tématem se dělí rád. V minulosti vedl zastoupení Bádenska-Württemberska v Bruselu, na radnici ve Schwäbisch Gmündu vládne už zmíněných šestnáct let a letos byl znovuzvolen se ziskem tří čtvrtin hlasů. Podle toho vypadá procházka městem. Každých pár desítek vteřin přeruší hovor a s někým se zdraví. Obzvlášť rád se zastaví s přistěhovalci.

Obvykle zná jejich jména. Muže ze západoafrické Guineje, který před deseti lety přišel do Německa a teď se vrací z práce. Dvou Syřanů, kteří čekají na nakupující manželky před obchodem s oblečením. Brazilce, který od rána do noci pracuje ve zmrzlinářství. Vždy se jich hned ptá na práci: jestli nějakou mají, jak jsou v ní spokojení, jestli si dál zvyšují kvalifikaci.

Práce dělá z uprchlíků občany

„Je to jednoduché. Tady lidi nezajímá, odkud jste a jakou máte víru. Hlavní je, jestli něco děláte. Pokud ano, tak vás přijmou,“ říká. „Práce dělá z uprchlíků normální občany.“ Okolní Švábsko, region na pomezí Bavorska a Bádenska-Württemberska, je proslulé pracovitostí a spořivostí. „Švábská hospodyně“ byla ostatně leitmotivem dlouholeté politiky vyrovnaných rozpočtů.

V tomto smyslu je integrace uprchlíků z let 2015 a 2016 v celém Německu relativně úspěšná. Podle dat citovaného Institutu pro výzkum pracovního trhu a povolání (IAB) v Norimberku pracuje 55 procent z nich, v Bádensku-Württembersku 71 procent. To je více než v dřívějších uprchlických vlnách a více, než odborníci čekali.

Arnold přitom na základě své zkušenosti kritizuje část utečenců ze zemí, jejichž občané měli automaticky nárok na ochranu a státní podporu. „Když se před deseti lety zpráva o otevřenosti Německa přes sociální sítě rozšířila, začalo přicházet více Syřanů, kteří si mysleli, že budou v podstatě placení za to, že jsou uprchlíci,“ říká.

Po ruské agresi pak evropská směrnice vyčlenila ukrajinské běžence do zvláštní kategorie, v Německu získali automatický nárok na „občanskou mzdu“, základní sociální zabezpečení v zemi, které je vyšší než dávky ostatních žadatelů o azyl. Ukrajinci tvoří 700 tisíc z celkem 5,5 milionu příjemců této dávky a jejich zaměstnanost je mnohem menší než v Česku nebo v Polsku.

„Zvlášť po příchodu lidí z Ukrajiny slyším stále více stížností starousedlíků, že je ve stáří čeká chudoba, zatímco naspořené státní peníze jdou do jejich dávek,“ popisuje starosta. Odpovídá jim, že přistěhovalci nakonec budou vydělávat na důchody Němců. Ale zároveň rozumí třeba pocitu ženy, která celý život pracovala a teď jí vadí, že uprchlíci dostanou od státu stejné peníze jako ona. „Systém dělí příchozí do různých kategorií a některé z nich nemotivuje k zaměstnání,“ přiznává Arnold. Ve svém městě pozoruje, že utečenci před chudobou, kteří nemají nárok na azyl a v Německu je udrží pouze zaměstnání, se v průměru víc snaží.

Většina uprchlíků, kteří jsou ve Schwäbisch Gmündu deset let, každopádně pracuje. A je překvapivě těžké domluvit s nimi setkání a rozhovory. Jako člun z Lampedusy zarůstá travou, i většina z nich srůstá s místní společností. Žijí životy určované stejnými rytmy a povinnostmi jako starousedlíci – momentálně tedy také dovolenými. Platí to i pro Západoafričany, kteří bydleli u rodičů starosty Arnolda. Muž přes den pracuje a večery chce trávit s manželkou a malými dětmi. Žena, která u starostovy matky pořád bydlí a od prvních kurzů němčiny se vypracovala do pozice asistentky zubaře, je s rodinou na výletě v Mnichově.

Jistotu rozhovorů představují barber shopy, které téměř výhradně patří arabským podnikatelům. „Tady se cítím doma. Vytvořil jsem si nový život, do Sýrie pojedu už jen na dovolenou za rodiči,“ říká holič Ahmad v tom největším, na hlavním náměstí. Do Německa přišel přesně před deseti lety, cítí se vítaný a nárůst nacionalismu nepocítil. V salonu pracuje osm let a potkal tu i přítelkyni, kolegyni z Bosny.

Podnik provozuje 24letý muž, kterého by kvůli vousu, tetování a módě mohl předsudečný pozorovatel považovat za příslušníka gangu. Hussein Raad ale studuje ekonomiku a informatiku a s rodinou vlastní čtyři kadeřnictví. Mluví perfektně německy, vyrostl už tady ve městě, kam koncem devadesátých let z Iráku uprchl jeho otec. „Táta utekl spolu se svými bratry, kteří dnes žijí v Dánsku a v Londýně. Tady v regionu nejprve založil malou firmu na čištění budov, poté internetovou kavárnu, shisha bar a pak přestoupil k holičství,“ říká.

Ze školky, školy, vysoké školy i sportovních kroužků má spoustu kamarádů z německých rodin a starousedlíci jsou ostatně i jeho klienty. Je si jistý, že podobně přirozeně postupně zakoření i poslední generace běženců – a hlavně jejich děti.

Máme větší ambici

Rozhovory v kadeřnictví i s dalšími přistěhovalci jsou nadějeplné, přesto starosta cítí, že město naráží na své hranice. Po návratu na radnici ukazuje statistiky platné pro celé Německo: méně než sto tisíc žadatelů o azyl ročně přišlo naposledy v roce 2012. „Už tehdy jsme cítili, že jejich zapojení do místního života je náročný úkol. A od té doby jsme permanentně v krizovém modu,“ říká. „Potřebujeme si vydechnout.“

Není překvapivé, že rekordní čísla padala během uprchlické krize v letech 2015 a 2016, kdy většinou přicházeli utečenci před válkou v Sýrii. Následně počty výrazně klesly, zvláště díky migrační dohodě vyjednané Evropskou unií s Tureckem, a před pěti lety se zdálo, že se situace dostává pod kontrolu.

Jenže poté v letech 2022–2024 – což v záplavě zpráv o válkách, populismu a geopolitice zapadlo – do Německa dorazilo téměř tolik migrantů z neevropských zemí jako v roce 2015. Značná část v rámci slučování rodin uznaných uprchlíků, kteří přišli před deseti lety. K nim se přidalo 1,2 milionu utečenců z Ukrajiny. Celkem se tedy Německo v minulých třech letech muselo postarat o více než dva miliony nově příchozích.

„Problém není v tom, že bychom jim neuměli dát střechu nad hlavou a jídlo. Ale máme větší ambici,“ komentuje čísla Richard Arnold. Jeho město nad rámec státní politiky nabízí další jazykové kurzy a nově příchozím zkouší co nejrychleji domluvit stáž nebo učení v místních firmách. „Chceme příchozím dát opravdovou šanci najít druhý domov. A to nejde, pokud každý měsíc přicházejí další a další.“

Nejvíce starostí mu dělají školy, které jsou v ideálním případě katalyzátorem integrace. „Výsledky žáků ve srovnávacích testech PISA se zhoršily. V celém Německu, v Bádensku-Württembersku, u nás,“ vypočítává. A jednoznačně to podle něj souvisí s vysokým podílem žáků, kteří neumějí dobře německy. I ve městech jako Schwäbisch Gmünd se náhle objevilo to, co je známo z přistěhovaleckých čtvrtí velkoměst: třídy či celé školy, kde většina žáků nemá němčinu coby mateřštinu.

Právě jsou prázdniny, ale v poslední den naší návštěvy v televizi běží dokument bilancující uplynulých deset let, který se zčásti natáčel i na základní škole ve Schwäbisch Gmündu. Ukazuje dveře jedné ze tříd a na nich nákres s vlajkami zemí, jejichž jazyky jsou mateřštinou žáků. Jen čtyři jsou německé, další turecké, afghánské, řecké, arménské, švédské, syrské, nigerijské, albánské, kosovské, ukrajinské.

Učitelům nepomáhají asistenti, nejsou na ně peníze a na pracovním trhu je jich málo. Co se dřív vměstnalo do jedné hodiny, teď podle jedné z učitelek trvá hodiny tři. Ambice jsou však nejvyšší: aby se co nejvíce dětí dostalo na gymnázia a později na univerzity.

„Některé školy, kam před deseti lety přišlo nejvíce dětí uprchlíků, se výborně adaptovaly. Třeba zavedly partnerství, v jehož rámci dobrovolníci novým žákům předčítají knihy. A vyrovnávají tak jejich šance s německými dětmi, kde je předčítání v rodinách běžné,“ popisuje Arnold. „V jedné ze základek, kam přišlo nejvíc uprchlíků, dokonce stoupl počet dětí, které se dostanou na gymnázium.“

Celkově se ale podle starosty úroveň zhoršila. Děti z válkou poznamenaných regionů mají také podle starosty větší sklon reagovat na problémy nebo frustraci ze života v cizím prostředí násilím. Na školách výrazně stoupl počet rvaček a agresivního chování, od učitelek dostává zprávy, že je někteří chlapci z muslimského prostředí nerespektují. „Potrvá dvě školní generace, tedy nějakých šestnáct let, než se školy vrátí do normálu,“ odhaduje.

Richard Arnold je homosexuál a toleranci k sexuálním menšinám chodí přednášet právě do škol. „Mnozí žáci jsou v šoku. Cítím napětí mezi velkým respektem vůči mně coby autoritě a přesvědčením, že to je něco špatného. Ale proto s nimi otevřeně mluvím, chci je znejistit, rozviklat jejich přesvědčení, nechat je přemýšlet,“ popisuje. Nezažil však žádnou agresi; nikdo z nových obyvatel s ním nepřerušil kontakt ani se mu nezačal vyhýbat.

Všude existují idioti

V centru Schwäbisch Gmündu hovoříme s mužem, který se odstěhoval do rodinného domku na nedaleký venkov. Provozuje místní pobočku velké sítě supermarketů, od tiskového oddělení nemá svolení mluvit, a proto musí zůstat v anonymitě. „Učitelé se věnovali hlavně těm nejpomalejším. Cítili jsme, že se naše děti nebudou dost rychle rozvíjet. Ve venkovské škole je to snazší, skoro všichni ve třídě mají jako mateřskou řeč němčinu,“ říká.

Nechce paušalizovat: nejlepším třídním kamarádem jeho syna v městské škole byl Syřan, syn lékaře, premiantkou ve třídě jejich dcery byla dívka z Ukrajiny. On sám, nyní třicátník, za jednoho z nejlepších kamarádů považuje Iráčana, kterého poznal v kadeřnictví a jenž do Německa přišel před deseti lety. „Člověk je rozpolcený. Přišli skvělí lidé i lidé, kteří mě strašně štvou,“ konstatuje. Rozpolcení ilustruje jeho zkušenost z obchodu: jen tři z dvaceti pracovníků pobočky jsou němečtí starousedlíci, současně podle jeho odhadu 90 procent z asi tisíce odhalených krádeží ročně jde na vrub cizinců.

„Moje žena už radši nechodí večer po městě. Skupinky mladých mužů na ni párkrát křičely a pískaly,“ říká. „Sám jsem jednou zažil, jak ke mně běžely místní holky a prosily mě, ať je doprovodím na nádraží, že je sleduje skupinka kluků.“ V dalších rozhovorech s místními ženami se tato obava neopakuje, místní po setmění na náměstí na zahrádkách jedí zmrzlinu nebo popíjejí pivo, i pozdně večerní procházky působí bezpečně. Nicméně subjektivní pocit bezpečí se zhoršil.

„Kriminalita ve městě nestoupla. Šéf místní policie mi říká, že trestných činů naopak ubylo,“ dodává k tomu Richard Arnold. „Ovšem stoupl počet těch závažných.“ Vloni na městských slavnostech skupinka s přistěhovaleckými kořeny nožem napadla a vážně zranila mladého Syřana. Schwäbisch Gmünd se málem zařadil mezi německá města, jimiž v posledních dvou letech otřásly vraždy spáchané lidmi, kteří v Německu žádali o ochranu. Tyto činy nejvíc přispěly k obratu veřejného mínění: dvě třetiny Němců si nyní přejí omezení migrace.

Arnold ukazuje složku se jmény několika desítek mladých mužů, na které spadá nejvíc trestných činů. Velká část už se tady narodila a spojuje je stupňující se násilnost: od školních rvaček a drobných krádeží eskalují právě k napadení nožem. Spolu se dvěma dalšími výraznými starosty v Bádensku-Württembersku – jeden z nich mimochodem před deseti lety sám uprchl ze Sýrie – proto vloni napsali do týdeníku Die Zeit otevřený dopis. Prosazují v něm tvrdý postup státu proti těmto recidivistům, kteří z jejich pohledu posilují pocit nebezpečí a protipřistěhovalecké nálady.

„Musí být mnohem rychleji a mnohem přísněji potrestáni,“ mluví náhle jako jestřáb. „Oni mírné tresty a druhé šance vnímají jako naši slabost. Vyrůstají s představou, že platí právo silnějšího.“ Jak říká, hodně Němců si před deseti lety „postavilo uprchlíky na oltář a idealizovali si je. A pak přišli jen lidé. A mezi nimi také idioti, tak jako jsou idioti i mezi starousedlíky.“

Nebránil by se ani debatě o změně evropského práva na azyl. „Naprostou většinu uprchlíků, kteří se u nás o azyl ucházeli, tvořili mladí muži. Zjevně jsme v Evropě vytvořili darwinistický systém, ve kterém uspějí jen ti nejsilnější,“ říká. Nejslabší zůstávají v uprchlických táborech v okolí konfliktů. Schwäbisch Gmünd se jim dvakrát pokusil přímo pomoct: přijal skupinu somálských žen a rodiny jezídů, které terorizoval Islámský stát. „Ale je třeba přiznat, že péče o tyto nejslabší je mnohem náročnější než o ty, kteří se k nám dostali sami.“

Nezměnil jsem se

Nová německá vláda se hlásí k cíli omezit migraci a počet žadatelů o azyl – i díky pádu režimu Bašára Asada v Sýrii a nový hraničním kontrolám – klesá. Arnold vítá, že vláda pozastavila rovněž slučování rodin, tedy právo uznaných válečných uprchlíků dovézt si manželku a děti. Podle kritiků tím zvyšuje frustraci a osamělost mužů čekajících na své milované. „Z individuálního pohledu chápu, jak je to těžké. Ale pro celek města, hlavně pro školy, je to momentálně dobře,“ brání se.

Kvůli slovníku a nové tvrdosti ho kritizují mnozí místní, kteří uprchlíkům dlouhodobě pomáhají. „Jazyk, kterým mluvíme, utváří naše myšlení. Podle mě se starosta změnil. Když mluví o potřebě omezit počet nově příchozích, vyvolává dojem, že jsou tito lidé problém. To pak v hlavách lidí zůstane, otevřenost se jen tak nevrátí,“ říká pracovnice v křesťanském poradenském sdružení pro mladé uprchlíky. Podle některých kritiků se snaží zohlednit i postoje sympatizantů AfD.

Starosta Arnold namítá, že se tolik nezměnil. Zdůrazňuje, že chce, aby jeho město zůstalo otevřené světu. Ale aby takové dlouhodobě zůstalo, musí teď omezit počty uprchlíků, tedy cizinců přicházejících neregulérní cestou. „Abychom se mohli soustředit na ty, co už jsou tady,“ shrnuje své poselství.

Radnice iniciovala veřejnou diskusi o hodnotách, na kterých má stavět soužití ve městě. „Ujasnili jsme si, kdo jsme a co nás spojuje,“ shrnuje ji starosta. „Gmündská charta“ trvá na otevřenosti: zavazuje městskou správu i občany k podpoře integrace a mezikulturního dialogu. Zdůrazňuje ale stejně tak význam ovládnutí němčiny pro plnohodnotné zapojení se do místního života.

Zároveň by Arnold rád zjednodušil legální cestu lidí z jiných kontinentů za prací v Německu. Momentálně se například mladí Afričané mohou hlásit na rok civilní služby třeba v sociálních službách. Pokud se učí jazyk, chtějí zůstat a pracovat, radnice jim pomáhá se získáním dlouhodobějšího pobytu. „Omezit neregulérní migraci neznamená zavřít se před světem,“ uzavírá. „Migraci dlouhodobě potřebujeme.“