úterý 3. 10. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Lidová moudrost, prezentovaná nedávno například prezidentem Milošem Zemanem v OSN, praví, že na vlnách migrace vstupuje do Evropy terorismus. Někdy je to nepochybně pravda, ale jindy to vůbec nefunguje. Kdyby teorie platila tak přímočaře, jak bývá prezentována, teroristickým peklem na zemi by v tuto chvíli musela být Itálie - v první polovině roku 2017 byla země cílem 82% nelegálních přistěhovalců do Evropy. Jenže nic. Zatímco teroristé útočí ve Francii, Británii nebo na barcelonské La Ramble, Itálii se terorismus vyhýbá. Nové vydání týdeníku The Economist se pokouší odpovědět na otázku, jak je to možné.

Je jasné, že mechanismus nikdo příliš nechápe a teorií je hned několik. Ta první, barvitá, tvrdí, že za klidem v Itálii stojí místní mafie. Ta má prý veškeré dění ve stínech společnosti natolik pod kontrolou, že se i s případnými islamistickými teroristy dokáže vypořádat sama a bez pomoci pořádkových jednotek. Itálie je tedy terorismu prosta proto, že italská mafie žádá a umí prosadit klid na práci.

Reklama
Reklama

Tuto teorii vyvrací experti tvrzením, že mafie je soustředěná především na jihu země, zatímco většina muslimů žije na severu. Tam ovšem dlouhé prsty kmotrů slábnou, takže vysvětlení musí být jinde. “Do jisté míry za tím skutečně stojí mafie,” cituje týdeník nejmenovaného odborníka, “ale úplně jinak, než si lidé představují.“ Jde prý o to, že italské bezpečnostní sbory se na boji s rodinnými mafiemi naučili mimořádně dobře pronikat do uzavřených zločineckých organizací. Jejich zkušenosti ještě prohloubil boj s domácím politickým terorismem 70. a 80. let. Policie prý díky tomu snáze spolupracuje se soudci, kteří se nebojí odposlechů a dalších sledovacích technik. Itálie se také příliš nemazlí s kýmkoliv, kdo s teroristy sympatizuje, a expeduje extremisty bez velkých cirátů ze země - od roku 2015 jich vyhostila již 209.

Další pohled je sociologický. Jako nejrizikovější skupina se ve všech zemích jeví druhá generace přistěhovalců. Ta je ale v Itálii zatím početně velice slabá: zatímco v Británii tvoří příslušníci druhé generace migrantů z neevropských zemí 3,9% populace a ve Francii 3%, v Itálii je to pouze 0,3%. Stejně důležité pak zřejmě je, že v Itálii prakticky neexistují přistěhovalecká ghetta podobná francouzským banlieues. Absence mladých mužů otevřených radikalizaci se projevuje také tím, že Itálie produkuje minimum bojovníků v řadách ISIS. Odhaduje se, že v letech 2014–2015 hájilo chalífát se zbraní v ruce 760 Britů, 2500 Francouzů ale pouze 87 Italů.

Poslední verze je nejméně optimistická, Podle ní je důležité, že v průběhu první vlny terorismu, jíž dominovala al-Káida, používala tato organizace Itálii jako základnu - a byla to tudíž ona, kdo chtěl mít “klid na práci”.  “Díky tomu jsme byli v bezpečí; potřebovali nás,“ vysvětluje Michele Groppi, která vyučuje na vojenské akademii ve Velké Británii. Tohle se prý může rychle změnit s tím, jak se základnou džihádismu velmi rychle stává Libye. Řím a Vatikán jako centra křesťanské civilizace jsou v očích islamistických bojovníků jistě lákavým cílem.

Inzerce
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Katalánský parlament před (nezákonným) referendem stanovil, že v případě kladného výsledku hlasování vyhlásí nezávislost do 48 hodin. Jinými slovy, Katalánsko by mělo oficiálně deklarovat odtržení od Španělska již v úterý. Jisté je, že se koná generální stávka. Všechno ostatní je ve hvězdách. Katalánský premiér Carles Puignemont v pondělním prohlášení požádal Evropskou unii o zprostředkování rozhovorů s tím, že region se chce vyhnout “traumatickému odtržení od Španělska”.

Jak vlastně hlasování dopadlo? Vzhledem k okolnostem samozřejmě není možné brát výsledky příliš vážně, katalánská vláda nicméně oznámila, že bylo odevzdáno 2,2 milionu hlasů, tedy asi 42% možných. A z nich 90 procent žádá nezávislost. Takový výsledek je v souladu s dlouhodobým trendem. Velmi podobně dopadlo předchozí, “konzultační” hlasování pořádané v roce 2014 - účast 42%, z toho 81% pro nezávislost, většina Katalánců referendum ignorovala.

Reklama
Reklama

Výsledek referend se také dobře rýmuje s výstupy z posledních regulérních autonomních voleb v Katalánsku: strany pro nezávislost v nich získaly dohromady 47,8% hlasů, což díky volebnímu systému znamená, že mají v parlamentu těsnou většinu křesel. Jinými slovy, hnutí za nezávislost se nikdy oficiální ani neoficiální cestou nepodařilo získat měřitelnou většinu, a už vůbec ne jasnou převahu, již by bylo možno považovat za pevné základy pro vyhlášení nezávislosti. Katalánci jsou prostě rozděleni, pravděpodobně s mírnou převahou stoupenců zachování jednotky se Španělskem. Katalánská vláda se ukázala být mistrem v mobilizaci té části společnosti, jež touží po odtržení, španělská vláda naopak dokonalým slonem v porcelánu. A co dál?

Evropská komise vydala v pondělí ráno prohlášení, které sice kritizuje násilnosti páchané španělskou policií, ale zároveň opakuje, že referendum je nezákonné a že Komise má plnou důvěru ve vládu Mariana Rajoye. Především ale znovu zdůraznila, že pokud se Katalánsko odtrhne, i kdyby to bylo legální cestou, přestane být automaticky členem Evropské unie. To je ovšem pro Barcelonu naprosto klíčové sdělení. Ve zmíněném zákonu o přechodném období a založení republiky, schváleném bez účasti opozice katalánským parlamentem, se členství v Evropské unii včetně zachování veškerých zákonů a eura považuje za základní prvek fungování nového státu. Na stranu španělské vlády a Mariana Rajoye se postavil také prezident Evropské rady Donald Tusk.

Čtěte také: Španělská vláda situaci nezvládla

Jinak je reakce Evropy spíše rozpačitá. Většina politických lídrů se k věci příliš nevyjadřuje. Jak poznamenal server Politico, Evropský parlament “se ani nedokáže shodnout na tom, zda bude o španělském chaosu debatovat”. Kolem kritiky postupu Madridu a podpory španělské vlády se začínají sdružovat méně standardní postavy: Nigel Farage tweetoval, že “stoupenci EU záměrně ignorují násilí Španělska proti Kataláncům. Takto bude EU v budoucnu nakládat se svými odpůrci”.  Madrid tvrdě kritizoval také Jeremy Corbyn, na domácí půdě jsou nejtvrdšími kritiky členové Podemos (tady je dobré si připomenout, že Corbyn i šéf Podemos Iglesias zároveň systematicky celé měsíce odmítají kritizovat potlačování opozice ze strany venezuelské vlády).

Postoj Evropy může být klíčový pro řešení celého konfliktu ale také pro Evropu samu. Španělský sociolog Carlos Delclos (a sympatizant Podemos) poznamenává v komentáři deníku The New York Times, že Španělsko je se svými autonomními regiony v jistém smyslu mikrokosmem, který zrcadlí evropské uspořádání. “Španělská teritoriální krize sahá daleko za hranice země. V sázce je otázka, zda dokáže ústavní pořádek zaručit demokratické vládnutí mezi několika zeměmi či národy,” píše a upozorňuje, že obě strany se v tuto chvíli líčí jako obránci demokracie. Španělský problém se v každém případě velmi rychle stává problémem evropským.