pondělí 23. 1. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Německý zpravodajský týdeník Der Spiegel slaví sedmdesátiny a při té příležitosti o své práci v terénu krátce napsali jeho mezinárodní korespondenti, například válečný zpravodaj Christoph Reuter. “Ještě jsem nezažil válku, která je vnímaná tak rozlišně jako konflikt v Sýrii,” píše tu cenami ověnčený válečný reportér a specialista na Blízký východ. Samozřejmě, propaganda jednotlivých válčících stran je tak stará jako války samy. Podle zkušeného reportéra to ale v Sýrii dosáhlo nového stupně. Výklad a dezinterpretace, které produkují vlády v Moskvě a Damašku, jsou podle něj cíleně střižené pro konkrétní čtenáře - s cílem navázat se na jejich již existující předsudky.

Považujete USA za zdroj všeho zla ve světě? Voilá, budete zásobeni články, podle nichž CIA a jiné tajné služby již dlouho dopředu plánovaly svržení Asadova režimu. Máte obavy o křesťany? Není problém, dostanete zprávy o podřezaných hrdlech biskupů a zničených kostelích - bez ohledu na to, že kostely na dané fotce bombardovalo syrské letectvo.

Reklama
Reklama

Christoph Reuter
Christoph Reuter • Autor: AFP, Profimedia

Zajímavá je tato propaganda zvlášť s ohledem na roli Američanů v syrském povstání - která totiž fakticky spočívala v jeho ignorování a v minimální podpoře opozice. Propaganda však tvrdí přesný opak a úplně se podle německého reportéra oprostila od reality.  “Dá se říct, že Sýrie je první postfaktická válka. A bohužel musíme konstatovat, že tahle strategie zafungovala,” píše Reuter.

To neznamená, že Spojené státy neučinily zásadní chyby. Podrobně je rozvádí Joshua Landis, přední americký znalec Sýrie. V první řadě odmítá rozšířenou kritiku Baracka Obamy, kterému mnoho novinářů, think tanků i běžných Syřanů vyčítá, že do války výrazněji nezasáhl a nepomohl Asada svrhnout.

“V žádném případě by Spojené státy nedokázaly syrský problém konstruktivně vyřešit - a už fakt, že jsme zůstali mimo, je přínosem. Turecko, Izrael, Libanon, Irák, Saudská Arábie. Všichni po nás chtěli, abychom vyřešili jejich syrský problém, protože ho nedokázali vyřešit sami. Ale všichni měli odlišné představy, jaká Sýrie by z tohoto mlýnku na maso měla vzejít. A kdyby USA do boje vstoupily, lepší salám by z toho rozhodně nebyl,” říká Landis.

https://www.youtube.com/watch?v=ROBF-F4H0GA

Kritizuje však například, že Obama velmi brzy požadoval, aby Asad odstoupil - ačkoli k jeho pádu nechtěl nijak výrazně přispět. To pouze vzbudilo (nakonec plané) naděje opozice. Obama si podle Landise byl po zkušenosti z Iráku a Afghánistánu dobře vědom, že americká intervence nedokáže změnit režim, respektive po sesazení vládnoucího režimu vytvořit nové, lepší a funkční vládní struktury. Proto v Sýrii neintervenoval. Avšak zároveň se - věrný svým lidsko-právním a liberálním zásadám - velmi brzy postavil na jednu ze stran konfliktu, proti brutálnímu diktátorovi. A už jen tento idealistický a rétorický postoj napomohl k další eskalaci. Obama také nejspíše vskutku počítal s tím, že Asad brzy zmizí.

“Byl jsem v prvních třech měsících povstání pozván na několik debat CIA a porad think tanků a zpravodajská komunita byla za jedno v tom, že Asad brzy padne. Lidé byli ztraceni. Každý si jednoduše do syrského povstání promítal své zájmy a teorie; bylo jen přirozené, že naše projekce převládly nad analýzou založenou na faktech. Situace v terénu se měnila tak rychle, že bylo snadné uvíznout v pasti různých představ o dalším vývoji,” říká dost tvrdě Landis.

A také zmiňuje velký tlak blízkovýchodních spojenců (a dlouholetých odpůrců Asada) na to, aby se Američané včas postavili na “správnou” stranu. “Ale nikdo ve Washingtonu syrské opozici opravdu nerozuměl. Nemohli říct jméno jediné opoziční skupiny, která by se těšila podpoře v celé Sýrii,“ říká Landis v dlouhém a zajímavém rozhovoru, který analyzuje americkou roli v syrské válce i vyhlídky Trumpovy vlády. 

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Přemýšlejí všichni lidé v zásadě podobně? Anebo přemýšlí - řekněme - Číňané, jejichž předkové pěstovali rýži, jinak než Číňané, jejichž předkové se živili obilím? K pěstování rýže je třeba více spolupráce, například při výstavbě zavlažovacích systémů, a to se podle vědců skutečně dodnes projevuje v jiném druhu myšlení lidí žijících v tradičně “rýžových oblastech” – včetně těch, kteří už jednu dvě generace žijí ve velkoměstech. Jsou více kolektivističtí, přitom uzavření a méně zaměření na individuální úspěch než potomci pěstitelů obilí.

Takových studií, které měří dopady geografie na kulturu a způsob myšlení, v posledních letech přibývá a edice BBC Future se je pokusila shrnout. Vědci donedávna různorodost ve způsobu myšlení dosti přehlíželi. Vlivná studie z roku 2010 například došla k závěru, že naprostá většina lidí, kteří se účastní psychologických výzkumů, pochází z poměrně úzké bubliny: jsou ze Západu, z demokratických, bohatých a průmyslových zemí. Jsou také vzdělaní a velmi často z řad studentů, kteří si účastí na výzkumech přivydělávají; a 70 procent z nich tvořili Američané. Nevyslovený předpoklad  přitom byl, že z tohoto vzorku lze vyvodit univerzální pravdy o člověku, protože v zásadě se díváme na svět všichni stejně.

Reklama
Reklama

Ovšem čerstvé studie, které zkoumají rozdílné způsoby myšlení mezi lidmi z různých míst, to popírají. Obecně prokazují již známé věci: že lidé z Evropy a Ameriky jsou více individualističtí a lidé z Asie více kolektivističtí, což se projevuje odlišnou mírou sebevědomí. 94 procent amerických profesorů v jednom výzkumu řeklo, že jsou lepší než průměr; ve východní Asii se naopak obvykle podceňovali. Rozdílné myšlení se ovšem projevuje v řadě aspektů myšlení: při pohledu na obraz například Zápaďané více pozorují popředí, hlavní motivy, zatímco “kolektivisté” více sledují pozadí, celkový kontext.

Kontextuální myšlení se dle BBC projeví i při následující otázce: Které dvě z těchto tří věci k sobě patří - auto, vlak, silnice? Zápaďané prý mají tendenci vybrat auto a vlak, protože obojí jsou dopravní prostředky. Výchoďané častěji auto a silnici, protože se více soustředí na vztahy - a autem se přece jezdí po silnici. Jak ukazuje příklad pěstitelů obilí a rýže z Číny, nemusí takové rozdíly v myšlení existovat jen mezi vzdálenými kontinenty  - a někdy hranici různých způsobů uvažování tvoří jedna řeka nebo horský hřeben.

Reklama
Reklama