Společné posezení v bazénu s horkou vodou je islandskou verzí hospody

Začneme dnes něčím krásným. „Představte si pocit, který zažíváte, když pevně v pěsti držíte kostku ledu, tu směs píchání a bolesti. A teď si představte, že se tak cítíte po celém těle,“ píše Dan Kois v The New York Times o tom, jaké je to stát v plavkách v únoru v islandském mrazu. Cesta k pár desítek metrů vzdálenému bazénku s horkou vodou se v té zimě zdá tak strašně daleká: "Potlačil jsem instinkty, že není dobré u bazénu běžet. Musel jsem vypadat směšně, ale ještě nikdy jsem se tak málo nestaral o to, jak na veřejnosti vypadám, když jsem skoro úplně nahý.“

Reportér doběhl k malé nádrži s vodou z geotermálních pramenů a po krk se do ní ponořil. „Na jeden vznešený okamžik jsem měl pocit úplně prázdné mysli. Bylo tu jen mé tělo, mé hloupé tlusté tělo v hloupých plavkách, ponořené do tepla. Studený vítr, který mi foukal do vlasů, jen zvyšoval mé potěšení.

“Takové potěšení zažívají Islanďané každým dnem: na severském ostrově je 120 veřejných bazénů s vodou z geotermálních vod a u nich obvykle stojí i několik nádrží se 35 až 45 stupňů teplou vodou. Autor těchto řádků by z vlastní zkušenosti dodal, že některé bazénky jsou třeba ukryté v krajině za vesnicemi a znají je jen místní, kteří si do nich večer chodí posedět. Otevřou si plechovku Viking Beer, v létě koukají na hvězdy, v zimě na vločky sněhu, které padají k zemi - a je jim dobře.

„Island má kruté klima, je odlehlý a část zimy tu je tma 19 hodin denně. A přesto tamní obyvatelé patří k těm nejspokojenějším na světě. Čím více zdejších bazénů jsem navštívil, tím více jsem nabyl přesvědčení, že islandská životní spokojenost je neoddělitelně spjatá s útěkem z mrazivého vzduchu do teplé vody… Je to klíč k islandské kvalitě života,“ pokračuje reportáž, která popisuje islandské životní rituály spjaté s bazény i dějiny využívání horké vody na tomto výjimečném ostrově.

„Kvůli špatnému počasí nemáme náměstí jako v Itálii nebo ve Francii… Pivo tu bylo až do roku 1989 zakázané, a proto nemáme ani hospodskou kulturu jako Irsko nebo Británie,“ cituje reportáž spisovatele Magnúse  Sveinna Helgasona. Společné posezení v bazénu je islandskou verzí hospody: naložit do horké vody se jdou společně rodiny, v bazénku si povídají sousedé, navazují se tu náhodné hovory s jinými lidmi, kteří právě jen v plavkách sedí vedle vás.

A ještě přehled nejkrásnějších islandských bazénů.

Michael Sandel je nepravděpodobná globální celebrita. Učí filosofii, zajímají ho otázky morálky a spravedlnosti a přesto po celém světě plní velké posluchárny – naposledy v pondělí v Praze. Na rozdíl od jiné filosofické celebrity dneška Slavoje Žižeka neříká provokativní, radikální a sebevědomé zkratky, naopak klade otázky po tom, co je morálně správné.

V příštím vydání tištěného Respektu najdete rozhovor s tímto tichým příjemným šedesátníkem, kterému se někdy přezdívá Sokrates z Harvardu nebo nejoblíbenější profesor planety. Zde jako předkrm nabízíme odkaz na část jeho kursu Spravedlnost, který patří k nejoblíbenějším v dějinách Harvardovy univerzity. Vysílal se mimochodem v japonské televizi. Srozumitelnější a k aktuálním etickým otázkám vztaženější shrnutí dějin filosofie zřejmě nenajdete.

Od krásných a inspirativních chodů přejdeme ke smutné a znepokojivé části tohoto menu: k reportáži o drastických dopadech klimatických změn na kontinentu, který za ně nese tu nejmenší odpovědnost -  tedy v subsaharské Africe.

„Přehrada Kariba byla vždy spolehlivým, zdánlivě nekonečným zdrojem něčeho v Africe výjimečného: laciné elektřiny, které bylo tolik, že ji Zambie mohla vyvážet i do sousedních států. Energie z Kariby … přispěla k politické stabilitě Zambie a pomohla přeměnit tamní ekonomiku v jednu z nejrychleji rostoucích na kontinentě,“ píše list The New York Times. Dnes však ničivé sucho, zesílené vlivem klimatických změn, snížilo vodní hladinu na rekordně nízkou úroveň. „Kariba nám otevřela oči a potvrdila, že problém klimatických změn je opravdu reálný,“ cituje článek Davida Kalubu, vládního úředníka odpovědného za tuto oblast.

Kariba produkuje tak málo proudu, že ekonomiku země začaly sužovat výpadky proudu. V kombinaci s čínskou ekonomickou krizí, která vedla ke kolapsu cen mědi, hlavní exportní komodity této jihoafrické demokracie, to tamní ekonomiku stahuje rychle ke dnu. A to po deseti letech, kdy tato k návštěvníkům neskutečně vstřícná země byla vychvalována coby jeden z nově úspěšných afrických hospodářských lvů.

„Bohužel to, co se děje v Zambii, je předzvěstí toho, co uvidíme ve zbytku Afriky,“ říká Danny Simatele, odborník na klima z Univerzity ve Witwatersrandu v Johannesburgu. Rychlé změny podnebí ohrožují křehké výdobytky, které velká část Afriky v minulých deseti letech pracně dosáhla. Rekordní sucho už nyní postihuje například i Etiopii nebo Mozambik.

V Africe se nicméně právě ve čtvrtek udála i pozitivní a přelomová věc. Vysílat začala první celoafrická televizní stanice, s novináři z 15 zemí frankofonní i anglofonní Afriky. Bude zajímavé sledovat, zda kanál budeme mít na vědomí Afričanů a dění na kontinentě podobně významný dopad jako katarská stanice Al Džazíra na arabské země. Zpravodajský server, který připomíná web BBC, se soustředí se výhradně na napínavé dění v Africe. Takhle vypadalo zahájení vysílání.

A jako dezert podáváme fotbal. V aktuálním Respektu najdete článek o týmu Leicester City, který o pět bodů vede nejprestižnější fotbalovou soutěž, britskou Premiér League - ačkoli před začátkem sezóny platil za jasného kandidáta na sestup do druhé ligy. Byl tak velkým outsiderem, že ten, kdo si na jeho triumf vloni v létě v sázkařských kancelářích vsadil jednu libru, může se teď pomalu těšit na pět tisíc liber. Do dokonání největší senzace v klubovém fotbalu za poslední desetiletí zbývají čtyři zápasy a vše je otevřené – Leicester na závěr čekají velmi těžcí soupeři a hlavní soupeř, Tottenham Hotspur, má vynikající formu.

Jeden z nejznámějších fotbalových novinářů současnosti Simon Kuper napsal do Financial Times reportáž, v níž se snaží se popsat město, kde se tento nečekaný sportovní úspěch zrodil. Zdejší klub nemá ani pořádného tradičního rivala. Respektive, v Leicesteru za velkého rivala považují tým nedaleko položeného Nottinghamu Forrest. Jeho fanoušky to však moc nezajímá a za tradičního soupeře považují někoho jiného – mužstvo Derby County.

Obyvatelé Leicesteru, kteří za největší dosavadní úspěch svých fotbalistů považují druhé místo v lize v roce 1929, si letošní sérii výher nad řádově bohatšími a lepšími soupeři neumí vysvětlit. “Nikdo, s kým jsem mluvil, neměl racionální vysvětlení,” píše Kuper. A jako u všech záhad, i v Leicesteru lze zaslechnout mystická vysvětlení. Třeba že vše začalo vloni v březnu – poté co byly slavnostně pohřbeny ostatky krále Richarda III., jehož mrtvolu archeologové našli před čtyřmi lety pod jedním zdejším parkovištěm. A duch Richarda III. nyní týmu pomáhá.

Ale zpět do reality (další pokusy vysvětit úspěch týmu najdete v článku v tištěném Respektu) a do popisu třísettisícového města uprostřed Anglie. Leicester je zajímavý například demografií, je to po Londýnu etnicky nejvíce smíšené město Británie. „Angličtí běloši“ tvoří jen polovinu obyvatel, velkou část zbytku tvoří zvláště potomci přistěhovalců z Indie. Včetně početné komunity „afrických Indů“, kteří sem utekli poté, co je z Ugandy v 70. letech vyhnal tamní tyran Idi Amin. Přišlo jich do Británie 80 tisíc, z toho čtvrtina právě do Leicesteru, a stali se jednou z nejúspěšnějších imigrantských komunit v Británii.

To je jen jedna z řady zajímavostí města, které nyní žije na prahu největší fotbalové senzace posledních dekád. Více postřehů a příběhů už reportáži z víkendové přílohy Financial Times.

Video: Z neurologa in-line bruslařem.

Kulturní tip: Rok ďábla. ČT2 21.4.2016  22:25.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikneE-mail:Denní menu Respektu (zajímavé články z médií každý všední den)Výběr z obsahu nového vydání týdeníku RespektTOP články týdne na Respekt.czZobrazit předchozí newslettery