Přijímejme uprchlíky s dobrým svědomím a dobrým plánem

Cizinci v Bullerbynu - tak zní titulek článku z dnešního vydání Die Zeit, který zkoumá několik nadmíru důležitých otázek. Hodí se k sobě moderní evropský sociální stát a početná imigrace? Jak zvládá jejich příchod Švédsko, k uprchlíkům nejvstřícnější evropská země? A pokud s tím má problémy, nečeká totéž i Německo a zbytek EU? Zpráva to pro zastánce přijímání většího počtu uprchlíků vůbec není příjemná:

Ano, Švédsko ho přijalo s otevřeným srdcem, říká Hassan. Už pět let ho přijímá s otevřeným srdcem. Ale Hassan sem ještě vůbec nezapadl, dokonce už to tady skoro nemůže vydržet. “Nemůžete mi nějak pomoct k cestě do Ameriky?” ptá se 42letý Somálec už po pár minutách hovoru. Na stůl zvedá ruce: chce s nimi pracovat, klidně tvrdě, nosit náklady, čisti, cokoli, hlavně aby mohl vydělat vlastní peníze. Ale ve Švédsku taková pracovní místa nejsou, a zdejší jazyk je navíc tak složitý. Hassan z Mogadiša už si nedělá žádné iluze o šancích své integrace tady v Borlänge, průmyslovém městě tři hodiny cesty autem na sever od Stockholmu.

“Tohle není žádný život,” říká, viditelně vyčerpaný z let nadějného čekání v kuchyni na sídlišti na okraji města. Ve starých dělnických apartmánech žije 3000 Somálců a skoro nikdo z nich - to říkají Hassan i jeho známí -  nenašel práci. Navzdory všem integračním a jazykovým kurzům žijí pořád ze státní podpory. Švédsko to přitom myslelo dobře, lépe než všichni ostatní. Žádná jiná evropská země nepřijala na hlavu více uprchlíků… Nyní ukazuje, jak vypadá střet přistěhovalectví s tradičním evropským sociálním státem, a především jak to dopadne, když se o jeho rizicích ve společnosti včas nemluví. Nově příchozí jsou frustrovaní, starousedlíci naštvaní.

Podle švédského úřadu práce to průměrně trvá sedm až devět let, než si uznaný uprchlík najde zaměstnání. Na vině není nechuť pracovat - ale spíše kvalifikace nutná pro většinu zaměstnání. I většina dělníků v moderních továrnách musí umět obsluhovat počítač, a k tomu zas potřebuje obstojnou švédštinu. Podle reportáže Jochenna Bittnera jsou však velkou překážkou i regulace švédského pracovního trhu. To potvrzuje starosta Borlänge, sám sociální demokrat, a přidává příklad: V lesích kolem města se nedostávalo lesních dělníků pro jednoduchou, časově náročnou manuální práci. Navrhl tedy úřadu práce, aby pro ni najal imigranty. Odpověď zněla: Klidně, ale nejprve musí projít tříletým školením v akademii, která leží daleko od Borlänge. Starosta se tedy na úřední cestu vykašlal a sám přistěhovalce zaměstnal. Pro mnohé z nich to byla první pracovní zkušenost. Dvě třetiny z nich mezitím v lesní společnosti našly stálé zaměstnání.

Jaké je podle švédského starosty poučení z jeho zkušenosti? Stát se musí na novou situaci připravit, odstranit zbytečné byrokratické zábrany bránící úspěšné integraci. Musí například motivovat města a obce, aby cizince ze svých řad zaměstnávali, a pomohli tak integraci se starousedlíky. Protože přijímat uprchlíky je správné. Ale mělo by se to dělat - jak píše Bittner - “nejen s dobrým svědomím, ale i s dobrým plánem”.

Často v debatách padá názor, že by uprchlíci měli hlavně zůstávat ve svých regionech; v sousedství států, odkud utíkají. Pravda je taková, že tam v naprosté většině zůstávají. Do Evropy přichází stále jen jejich menšina.  Dokládá to například graf, který ukazuje, ve kterých zemích žije v přepočtu na obyvatele nejvíce uprchlíků. První je Libanon, druhé Jordánsko, tedy sousedé války v Sýrii. V první desítce je jediná evropská země, právě zmíněné Švédsko.

Letos do EU z mimoevropských zemí přišlo zatím několik set tisíc uprchlíků. Bohatý kontinent s půl miliardou obyvatel by se o ně měl zvládnout postarat, zvláště pokud se o obtíže spojené s vyřízením žádostí o azyl, bezpečnostní prověrkou, ubytováním a především s integrací podělí všechny země EU.

Ovšem co když stojíme jen na začátku přesunu mnoha milionů lidí, zvláště pak Syřanů, k nám do Evropy? Podle zpravodajky Die Zeit z Blízkého východu tomu ledacos nasvědčuje. Navštěvuje zubožené uprchlické lágry ležící hodinu cesty od libanonského Bejrútu a píše z nich následující zprávy: “Lidé přes telefon mají přístup k internetu a vidí obrazy velké cesty do Evropy. Vidí pohnuté scény z nádraží v Mnichově, tleskající pomocníky, své syrské krajany, kteří na uvítanou dostávají ovoce a jejich děti plyšáky.”

Milion Syřanů před válkou ve své zemi uteklo do Libanonu, dva miliony do Turecka, šest set tisíc Syřanů žije v Jordánsku, 250 tisíc v Iráku. Tyhle čtyři miliony lidí se ptají, co s nimi bude dál? Jak dlouho mají bez další perspektivy živořit ve zbídačených táborech sousedních států zůstat?

“Vlastně,” říká jeden Syřan žijící v Bejrútu, “vlastně je hloupý každý z nás, kdo tady zůstal.” Z přístavů v severolibanonském městě Tripoli je možné lodí odplout do Turecka a tyhle lodě jsou nyní vyprodané na dny a týdny dopředu. Bohatší Syřané, mnozí z nich stoupenci Bašára Asada, letí legálně letadlem přes Bejrút do Turecka a odtamtud se vydávají na cestu. Vícero novin psalo o tom, že stewardky na těchto linkách hlídají, aby pasažéři z letadla neodnášeli záchranné vesty, které se jim budou hodit při plavbě na moři.

Aktuální vývoj má více příčin. V Turecku začíná být i kvůli válce s Kurdy stále nestabilnější situace, zvláště u hranic se Sýrií, a uprchlíci se odtamtud logicky přemisťují dál. Libanon, kde syrští uprchlíci tvoří čtvrtinu obyvatel, zpřísnil pravidla pro prodlužování jejich pobytu -  i kvůli hrozícímu šíření syrské války do některých libanonských údolí.

V Sýrii má nyní velké problémy Asadova armáda, boje začínají poprvé vážně ohrožovat i alavitské oblasti na západě země, odkud tedy odcházejí další lidé. Humanitární agentury OSN pak od svých členů - tedy národních států - dostávají stále méně peněz na péči o obyvatele uprchlických táborů. Měsíční voucher na jídlo pro jednu osobu měl podle Die Zeit vloni hodnotu třiceti dolarů, letos už jen 13,50 dolarů. To vše vyhání stále více běženců směrem do Evropy.

Taková informace ale není podle německých novinářů důvodem ke strachu z přicházející apokalypsy. Německá média nerada podněcují niterný strachu čtenářů - jak to dělá například obálka nového Reflexu. O situaci píší jako o výzvě, před níž nemůžeme utéct, a proto ji musíme prakticky řešit: na komunální, státní i evropské úrovni. Nebude to samozřejmě snadné - zvláště na té evropské úrovni.

“Velká otázka, jak dlouho Němci vydrží tak obětavě pomáhat, nezávisí jen na miliardách, které pomoc uprchlíků bude stát. Ale také na tom, jestli nezískají pocit, že se takto v Evropě snaží jen oni,” píše například Die Zeit.

“Tahle krize trefila Unii na jednom z jejích nejcitlivějších míst. EU sama sebe odjakživa vnímá nejen jak společenství zájmů, ale také hodnot. Uprchlíci náhle nastolili otázku, které hodnoty to vlastně jsou: Je to ochota pomáhat, se kterou mnozí Evropané potřebným potkávají? Anebo je to bezohlednost, se kterou Viktor Orbán předstírá ochranu křesťanského starého světa před muslimskou invazí? … Přesto se v Evropě něco dalo do pohybu. Proces učení, který dává značnou naději, že evropská politika nezůstane tak rozhádaná jako dnes … Zdá se, že se mezi Evropany rozběhla velká konverzace, mezi vládnoucími elitami a občany, mezi Východem a Západem. Není ovšem vůbec jasné, jestli nakonec převáží strach z cizinců - anebo poznání, že se Evropa jako celek bude muset více otevřít.”

Dlouhá analýza pak směřuje ke svému velkému závěru: “Jasnější lekce než letos už přece Evropa nemůže dostat. Když je jedna země ohrožená vojensky (Putinem v Pobaltí), jste ohroženi všichni. Když jedné hrozí zemi bankrot (Řecku), jste věřiteli a zachránci vy všichni. A když se miliony uprchlíků vydají na cestu k nám, k 510 milionům Evropanů, jste všichni obyvateli přistěhovaleckého kontinentu. Neexistuje solidarita, která se týká jen jediné krize. Fungovat může jen evropská solidarita, na které se podílejí všechny státy EU a jež týká se všech velkých starostí.”

Video: Mění se naše definice štěstí?

Kulturní tip: Ještě do konce září v kinech poběží digitálně restaurovaná, o 17 minut delší verze legendárního akčního hororu Vetřelci z roku 1986. Nově dodané scény, jež byly původně vystřiženy, sice lehce zpomalují předtím velmi dravé tempo, ale umožňují vidět mnohem více ze světa vesmírných mariňáků i mimozemských monster. Snímek, který dokázal, že ženy hnané mateřským pudem mohou být stejně dobrými akčními figurami jako muži, dodnes téměř nezestárnul – díky mistrné režii Jamese Camerona.