Obamův apel proti Brexitu berou euroskeptici jako zradu

Americký prezident Barack Obama je na svém zřejmě posledním evropském turné ve funkci - a kudy jezdí, tudy pronáší zjevně pečlivě sestavená prohlášení určená na podporu svých spojenců v Evropě. Německou kancléřku Angelu Merkel kupříkladu podpořil těžkotonážním výrokem, že jí dají dějiny v přístupu k uprchlické krizi za pravdu.

V Británii, kam oficiálně přijel popřát k devadesátým narozeninám královně Alžbětě II., se jasně – a k velké nechuti zastánců Brexitu – postavil za setrvání Spojeného království v Evropské unii. Jak připomíná týdeník The Economist, donutil tak vůdce euroskeptického tábora a londýnského starostu Borise Johnsona, aby ze sebe v bulvárním The Sun udělal hlupáka, když jednomu z nejvlivnějších politiků světa vzkázal, že jako „poloviční Keňan“ je veden odporem k Británii vyvěrající z koloniální minulosti (Keňa patřila mezi britské kolonie).

Economist vysvětluje tuto přehnanou reakci tím, že pro zastánce Brexitu představují prezidentova slova těžkou ránu. Vztahy s EU měla totiž po vysněném odchodu z Unie nahradit právě užší vazba na Spojené státy, s nimiž společně v Commonwealthu vytvoří jakousi globální anglosaskou alianci.

„Jak nevděčné, jak neamerické, jak neanglosaské je od prezidenta odmítnout tuhle vzrušující fantazii,“ nešetří sarkasmem Economist. Navíc je Obama ve Spojeném království velmi populární a zastánci odchodu vědí, že jeho slova budou mít na voliče dopad; že je budou brát vážně. Barack Obama tak představuje další dílek ve stále se zvětšující skládačce respektovaných osob a institucí, které se proti Brexitu šikují; na straně institucí se pak před několika dny objevila třeba univerzita v Oxfordu.

Obamův komentář nevyčnívá jen obsahem, ale i optimistickým tónem, tak vzácným v evropském prostoru v posledních měsících. „Členství v EU neumenšuje britský vliv – naopak jej posiluje,“ upozornil Obama. A jeho slova lze připomenout i tuzemským kritikům EU. Také Česko členství ve svazku zemí čítajícím půl miliardy občanů a příslušnost k nejvýkonnější ekonomice světa spíše posiluje, než že by jej oslabovalo. A je dobré, že si totéž o bohatší a větší Británii myslí také americký prezident.

Měřila jen 152 centimetrů a neuměla číst ani psát, přesto patří k hrdinkám americké historie. A nyní se jí konečně dostává celosvětové pozornosti, kterou zasluhuje. Harriet Tubman, bývalá otrokyně, která dala svobodu desítkám lidí uvězněných na plantážích Jihu, a špionka, která odvahou získala důležité informace pro armády Severu, a nakonec jako vůbec první žena v americké historii velela vojenské operaci, se – jak známo - nově objeví na americké dvacetidolarovce. Vyvolává to převážně pochvalné reakce, ale ne výhradně.

Jednak proto, že se černošská bojovnice, mimo jiné také za volební právo žen, o bankovku „podělí“ s mužem, který otroky vlastnil a nechvalně proslul brutální politikou vůči původním obyvatelům USA, v důsledků níž zemřely tisíce lidí. Andrew Jackson zůstane na zadní straně dvacetidolarovky také proto, že se zároveň hrdinně vyznamenal ve válce za nezávislost.  Této kritice nicméně někteří oponují: toto spojení podle nich naopak dává v kontextu amerických dějin hluboký smysl a ukazuje je v jejich nejednoznačnosti a pestrosti.

Deník Guardian ovšem rovněž připomíná, že ne všechny hlasy komentující střídání stráží na dolarových bankovkách zní pochvalným tónem. Zejména ze strany aktivistů či intelektuálů zaznívá, že Tubman podle tehdy platných zákonů pomáhala „odcizit majetek“, odmítala „základy amerického kapitalismu“, a proto je „urážlivé“ z ní dělat symbol ekonomického systému. Harriet, původním jménem Aramita Ross, se narodila v Marylandu a v sedmadvaceti uprchla z otroctví. Následně pak během řady výprav na Jih dopomohla ke svobodě řadě otroků, za což jí hrozil trest smrti.

Magazín Foreign Policy na svém facebookovém profilu před několika dny připomněl text ze svého archivu pocházející z roku 2012, k němuž se ovšem stojí za to vrátit. Pojednává o výzkumu čtveřice amerických akademiček, které za použití rozsáhlé databáze dat zkoumaly, zda existuje jednotící faktor mezi celkovou stabilitou země a některým ze socioekonomických ukazatelů tohoto kterého státu.  Je to bohatství, rozvinutost demokracie či nějaký jiný ukazatel?

Podle závěrů vědkyň to je způsob, jakým je v té které zemi zacházeno se ženami. Čím větší existuje propast mezi právy mužů a žen a čím větší násilí je směřované vůči ženám, tím větší je pravděpodobnost, že se země dostane do vnitřního či vnějšího konfliktu, sáhne v takových konfliktech po násilí , a navíc po násilí hrubšího rázu, než je zvykem v zemích, kde je postavení žen lepší.

Autorky upozorňují, že v mnoha státech je násilí pácháno nejen za života žen, ale ještě před jejich narozením. Na řadě míst světa se nadále v rodinách preferuje mužský potomek nad ženským - v osmnácti zemích světa výzkumnice zaznamenaly abnormální nepoměr mezi pohlavím dětí ve prospěch chlapců. Což nemá jiné vysvětlení, než se praktikuje jiný než přirozený výběr, byť ve většině zemí už jsou potraty dívek či vraždy novorozenců ženského pohlaví samozřejmě postaveny mimo zákon.

Podle výzkumnic přitom existuje i souvislost mezi preferencí chlapců a následnou radikalizací či zvýšenou kriminalitou ve společnosti. Řada mladých mužů bez možnosti najít si partnerku pak totiž dává skrze průchod svojí frustraci terorismus či páchání zločinů . Na země na konci žebříčku rovnosti pohlaví - jako Jemen či Afghánistán - každopádně tato teorie sedí.

Jeden pozoruhodný paradox však autorky nevysvětlují. Jak je možné, že země jinak stabilní, vyspělé a s rovností pohlaví v řadě aspektů (od ekonomických po politické) se s násilím na ženách potýkají rovněž, a dokonce ve zvýšené míře? Řeč je o skandinávských zemích, které v tomto směru vykazují vyšší statistiky. Odpověď na tento paradox nicméně nemají ani Skandinávci sami, jak autorka menu zjistila při své loňské návštěvě Norska.

Víme nejen z řady výzkumů, že ztráta životního partnera patří mezi nejbolestnější události, které člověka mohou potkat. Ať už jde o rozvod, ale zejména o smrt. Víme rovněž, že soužití ve svazku znamená méně zdravotních problémů a delší život.

Tyto pravdy ovšem mírně narušuje výzkum týmu vědců z italské univerzity v Padově. Výzkumníci čtyři a půl roku sledovali více než sedm stovek mužů a přes 1100 žen starších pětašedesáti let - a zjistili, že vdovci či svobodní mládenci jsou na tom zdravotně hůře než ženatí muži. U žen to však bylo naopak – vdovám se v porovnání s jejich vdanými vrstevnicemi dařilo lépe.

Jasné a prokázané vysvětlení tohoto jevu šéfka výzkumného týmu Caterina Trevisan nenabízí, ale její doměnky vycházejí z dalších známých poznatků o životě partnerských dvojic. Z nich vyplývá, že ženaté muže jejich manželky nutí chodit na zdravotní prohlídky (díky nimž lékaři včas odhalí některé nemoci) a celkově o ně pečují. Je pak tedy možné, že smrtí partnera vdovám odpadne náročná a stresující péče.

Video: „Nejlepší 71sekundovou animaci, kterou dnes uvidíte“ přináší The Atlantic.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikneE-mail:Denní menu Respektu (zajímavé články z médií každý všední den)Výběr z obsahu nového vydání týdeníku RespektTOP články týdne na Respekt.czZobrazit předchozí newslettery